Stalo se to jednoho dne, kdy slunce dřepělo za šedými mraky a déšť skrápěl stromy i trávu a vše živé. Obloha plakala, ale Zoe bylo všechno jedno. Nic neneslo nejmenší smysl. Seděla a pozorovala zírající a lhostejné obličeje kolem. Potom vysvitlo slunko, ale protože z nebe pršelo dál, udělala se Duha. Spektrum veselých barev ostře kontrastovalo s šedí světa a Zoe si povšimla, že jeden konec... ach... jeden konec Duhy vtékal přímo do její koule. Zapomněla se v radostné euforii vyvolané barvami světa, o němž si myslela, že je pravdivý... platónský svět idejí. Duha hřála a usmívala se na Zoe modrýma očima. Rudé rty šeptem slibovaly. Platónův svět neumí lhát, pomyslela si Zoe, a nabídla Duze k laskání své tělo; rozpřáhla paže a v očekávání přivřela oči.
Čekajíc na první dotek představovala si, co přijde. Tajila dech a srdce jí prudce bušilo. Horečná touha tepala žilami... a byla to právě touha, která nakonec Zoe přiměla dotknout se nejspíš stydlivé Duhy první. Natahovala ruce, natahovala je dál a dál a s každým milimetrem v ní rostla hrůza... žádná Duha tam nebude...
S pocitem děsu otevřela oči a seznala, že měla pravdu. Duha zářila na nebi vysoko nad její koulí a lhala každou svou barvou, lhala sliby a úsměvy a teplo. Její podstatou byla však šeď.
Zoe sklonila hlavu a do klína jí spadla slza.
Žádné komentáře:
Okomentovat