Čistá a sytá mám náhle pocit, že to všechno byl jeden velký sen. Realitu připomínají polorozpadlé boty dosud nacucané sázavskou vodou a moje spálená záda. Prázdná krosna stojí rozpačitě uprostřed pokoje, jako by váhala, zda jí teď dám na pár dnů vydechnout, nebo zda ji zase čeká šichta. Oblečení nabylo díky špíně univerzální hnědošedé barvy a těší se do pračky, stejně jako já jsem se těšila do vany. Je to pokaždé stejné, ale vždycky o trochu jinačí.
Dojeli jsme do Ledče jako dva tucty navzájem cizích lidí, odjeli jsme ze Sázavy jako jedna parta. Jela jsem se strachem, vrátila jsem se s nadšením a s motivací. Jsem hrdá na všechny, co mi těch šest dní stáli nebo pádlovali po boku, protože věřím, že hodně z nich si sáhlo pořádně hluboko do svých možností. Ale nikdo to nevzdal, nikdo nereptal.
Lodě nesly rozličná jména: Hezouni, Čamár, Help, Kursk... Já jsem jela s Ivem v lodi označené číslem 666. Poté, co jsme se ještě v Ledči dvakrát po sobě na mělčině cvakli, nám došlo, že to je loď ďábelská. Ale rozhodli jsme se nepolevit... Nakonec náš červený ďáblík ustoupil přesile a zvládli jsme na něm všech 13+12+16+9 kilometrů.
Vody bylo spíš míň a slunko pálilo jak na Sahaře. Jezy byly sice pěkné, ale povětšinou nesjízdné, jen poslední den jsme mohli zkusit hned tři po sobě, což byla příjemná změna po olejovité, odporně stojaté vodě. Jinou příjemnou změnou byly velkolepé vodní bitvy a taky občasné peřejky. Konzervový maratón, spaní pod širákem, hvězdy nad hlavou a hučící, trochu strašidelná voda. Téměř dokonalý týden... Fotky dodám, jakmile mi budou dodány!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat