Včera, jdouc na stranu, byla jsem přede dveřmi zastavena mojí osmiletou sestrou. Stála před záchodem, držela kasičku a v druhé ruce list papíru.
10,- Kč malá
15,- Kč velká
četla jsem nemilosrdné ceny vypsané kostrbatým písmem druháka. Vaneska stála rozkročená a s vážným výrazem.
Vzpomněla jsem si na stejnou scénu před dvěma lety; tehdy ale vybírala korunu a dvě. Asi inflace. Ale i tak...
Začala jsem smlouvat: „Paní, já nemám drobné... mám jenom papírovou pětistovku...“
„Nevadí,“ pravila sestra, „budete to mít u nás předplacené a možná domluvíme i nějakou slevu.“
„Já se ale za chvilku počurám,“ zkusila jsem to přes city. „Tak zaplaťte,“ pobízela mě a cinkala mi pokladničkou před nosem. Tady přestává veškerá legrace...
Naštěstí jsem to já, kdo má z pozice staršího větší moc. „Jestli chceš ještě někdy půjčit brusle, tak mě pusť, a dělej!“ Když musíš, tak musíš.
Směnný obchod se službami taky není k zahození.