čtvrtek 3. října 2013

Sentimentální přednarozeninová

Tak je zase říjen. Můj osmadvacátý. Když jsem předevčírem vytahovala podzimní kabátek, spadla na mě celá krabice se zimním oblečením. Lyžařská výbava se rozsypala po koberci a mně se zastesklo po kopcích, po ledovém tichu a po pocitu, kdy se člověk opře do nohou, sviští po zamrzlé stráni s větrem o závod a ví, že právě teď drží svůj osud jen a jen ve svých rukou.

Od posledního příspěvku se nezměnilo nic kromě toho, že jsem se naučila dělat marmeládu, škvařit sádlo a odstraňovat fleky z oblečení. Ohavně prozaické záležitosti dospěláckého života. A tempo sňatků a rození dětí kolem mě nabralo na síle. Moje dávná láska sdílí fotky s miminem, ale já dnes myslím na vrcholky hor v oparu a na Norsko a na Rusko a na Čínu.

Naštěstí jsou věci, které se nemění. Třeba Leňa, která ani po svatbě nepřestala v každé druhé větě říkat sprosté slovo. Nebo Olča, která mě bere na skleničku a vede laškovné řečičky. Pekař, který usne během večírku a dá se po něm kreslit. Chuť a třpyt vína. Šustění spadaného listí. A další malá bezpečí mého života.

Tak je zase říjen. Už osmadvacátý.

1 komentář:

Katy Kaspar řekl(a)...

Však ono to časem stejně přijde :) A navzdory tomu, že člověk s dětma tak nějak musí dospět, zjistila jsem, že díky dětem může člověk beztrestně blbnout i na místech, kde by si to nikdy před tím nelajs. :) Manželství i rodičovství jsou fajn, ale je fakt, že to musí přijít ve správný čas, protože minimálně to rodičovství už člověku nikdo neodpáře. :)