Tak je zase říjen. Můj osmadvacátý. Když jsem předevčírem vytahovala podzimní kabátek, spadla na mě celá krabice se zimním oblečením. Lyžařská výbava se rozsypala po koberci a mně se zastesklo po kopcích, po ledovém tichu a po pocitu, kdy se člověk opře do nohou, sviští po zamrzlé stráni s větrem o závod a ví, že právě teď drží svůj osud jen a jen ve svých rukou.
Od posledního příspěvku se nezměnilo nic kromě toho, že jsem se naučila dělat marmeládu, škvařit sádlo a odstraňovat fleky z oblečení. Ohavně prozaické záležitosti dospěláckého života. A tempo sňatků a rození dětí kolem mě nabralo na síle. Moje dávná láska sdílí fotky s miminem, ale já dnes myslím na vrcholky hor v oparu a na Norsko a na Rusko a na Čínu.
Naštěstí jsou věci, které se nemění. Třeba Leňa, která ani po svatbě nepřestala v každé druhé větě říkat sprosté slovo. Nebo Olča, která mě bere na skleničku a vede laškovné řečičky. Pekař, který usne během večírku a dá se po něm kreslit. Chuť a třpyt vína. Šustění spadaného listí. A další malá bezpečí mého života.
Tak je zase říjen. Už osmadvacátý.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Však ono to časem stejně přijde :) A navzdory tomu, že člověk s dětma tak nějak musí dospět, zjistila jsem, že díky dětem může člověk beztrestně blbnout i na místech, kde by si to nikdy před tím nelajs. :) Manželství i rodičovství jsou fajn, ale je fakt, že to musí přijít ve správný čas, protože minimálně to rodičovství už člověku nikdo neodpáře. :)
Okomentovat