Dítě a pivo

Přicházím do třídy. Ve dveřích stojí dítě asi dvouleté a zírá na mě. Zastavím se a zírám na něj taky. Už se mi pár podivností stalo, už se mi zamkli ve třídě, schovali se na záchod i zpívali při mém příchodu. Dítě na mě ale ještě nikdo nenarafičil.
Za dítětem vykoukne studentka a popadne ho do náruče. "Pojď sem, Eliško," říká mu.
"Čí to je dítě?" ptám se studentů a začínám se cítit poněkud absurdně.
Jedna studentka se přihlásí. Normálně mívá hlídání, ale dnes babička nemohla a tatínek vydělává.
Zatímco píšu do třídní knihy, Eliška pobíhá v uličce mezi lavicemi, načež zakopne o čísi batoh a rozplácne se na zemi. Její matka startuje ze svého místa a bere si dítě na klín.
Rozdávám zadání ohlášené písemky. Třída se s huhláním sklání nad papíry. Elišce je divné, proč je takové ticho, a vydává se na obhlídku lavic a bordelu v nich uloženého. Koncentrace studentů silně pokulhává, dítě je zajímavější. A pak do ticha...
"Pivo!" pronese Eliška úplně zřetelně vysokým hláskem.
Třída vybuchne smíchy. "Pivo, pivo!" vykřikuje Eliška povzbuzena náhlým zájmem publika.
Jsem zmatená. Na fakultě nás neučili, co si ve třídě počít s matkou s dítětem, natož pak dožaduje-li se dítě alkoholu.
Vyberu proto písemky a ptám se studentky-matky, proč chce její dcera pivo, když ještě není ani zdaleka plnoletá. Studentka krčí rameny a odpovídá, že jí občas dají cucnout a že má asi chuť. Pravím, že by to možná zajímalo sociálku. Třída se směje. Eliška se usmívá také a potom začne pojídat pastelky.
Při představě, že bych v této atmosféře měla hovořit o skepticismu, epikureismu a stoicismu, se mi dělá mdlo. Pro dnešní den proto na filosofii rezignuji. Po několika marných pokusech diskutovat alespoň o aktuálním dění ve světě vzdávám i to a končím vyučování. Vedení školy je na veletrhu v Břeclavi, tak to snad nebude průšvih.
Třída i s dítětem rozjařeně odchází.
Tuším, že na pivo.