Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat