Můj první školní den

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.