Druhý školní den. Jedeme z kopce.

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.