Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D
3 komentáře:
Nepozná děkana vlastní fakulty. Pche :)
Otázka je, jestli ho chce poznat... :-)
to vis, dejve, kazdej si s nim nepise intimnosti na google talk;)
Okomentovat