úterý 25. listopadu 2008

Na dlažbě

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.

2 komentáře:

davidek řekl(a)...

dost dobrý. na mě sice až moc poetické, ale víš jak ...

Linda řekl(a)...

Děkuji. Bylo to napsáno, jak to bylo cítěno.
Btw stále čekám na tvé prozaické dítě, které jsi mi slíbil ukázat ;)