Na dlažbě

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.