Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.
Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“
Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.
Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.
4 komentáře:
Takovému vzájmenému trápení se člověk může vyhnout. Je to otázka volby.
Bude líp, opičky odskáčou... a legrace přijde! Neboj :-)
a pritom se zdala byt docela slusne devce :-P
tos jako fakt udělala? Linda vlčí...
Okomentovat