sobota 13. září 2008

Akce s přívlastkem šílená

Když jsem před čtrnácti dny kývla na sjíždění Hloučely, normálně nenápadného potůčku vytékajícího z přehrady Plumlov, netušila jsem, do čeho jsem se to zase vrhla.
Dneska přesně v 11 hodin byla otevřena stavidla. Pochmurně jsem pozorovala téměř vyschlé koryto zarostené trávou a přemýšlela, kde všude uvízneme na mělčině. Nafoukaly jsme se ségrou vypůjčenou pálavu, jaksi - jen aby to bylo - jsme zavřely loďák a převlekly se do sportovního. Tyto drobné úkony trvaly asi hodinu, po jejímž uplynutí jsem se při pohledu na říčku trochu vylekala. Koryto bylo naplněné až po okraj rozbouřenou napěněnou kalnou vodou zběsile uhánějící k Prostějovu. Dopnuly jsme však odvážně záchranné vesty a vsedly do lodě.
Hm... jak to jen popsat člověku, co to neviděl... Představte si asi tak druhý povodňový stupeň na potoku protékajícím lesem... V cestě stojící i popadané stromy, silný proud unášející spousty větví, trávy, keřů - a vodáků. Snahy o řízení lodě vyzněly v mém podání poněkud naprázdno, voda s námi smýkala od břehu ke břehu a netrvalo dlouho, a už jsme se koupaly. Poprvé v životě jsem se cvakla i s hlavou, voda mi vletěla do očí, do nosu, loď mě přikryla a vlekla s sebou, klopýtla jsem přes ségru a doufajíc, že je v pořádku, snažila jsem se někde zachytit. To jsme se ještě smály. Když kamarád z druhé lodě utopil brýle, kamarádka botu a na závěr píchli loď, už to tak vtipné nebylo.
Podruhé nás otočila zákeřná větev - poté, co mi málem vymkla rameno. A zas jsem byla pod lodí, ale tentokrát tam byla taková hloubka, že jsem se neměla od čeho odrazit, a tak jsem se jen bezmocně držela pálavy a čekala na něco. Něčím se stali dva kluci v neoprenech, co nás s úsměvem vylovili. Třetí a čtvrté cvaknutí už si moc nepamatuju. Zato si pamatuju peřeje, na nichž mi háček vypadl z lodě, naštěstí ségra díky vestě plovala jako korek, a taky si pamatuju, jak jsme zachraňovaly kajakáře, kterému se povedl eskymácký obrat jen do první poloviny. A dva chlápky, co chtěli podjet nizoučký most a zasekli se pod ním, a jak dostala ségra arachnofobický záchvat, když nám po nárazu do keře napadalo do lodě asi milion pavouků různých velikostí...
Ale přežily jsme a to se počítá :o) Tak kdo chce jet příště s námi? :D

4 komentáře:

LuKaS řekl(a)...

Méďa řekl(a)...

:D
Už dlouho jsem se tak dobře nezasmál:)

kaača řekl(a)...

tadle akce mi připomíná čas, kdy sem si myslela, že můžu sjíždět vodáckej pohár dopohody :D ne vyhrávat, ne si dávat branky a přistání, ale jet fpoho.. ale přesně jak říkáš, tu strom, tu větev, tu jiná loď - jednomu se vyhneš a druhý tě smete :P já přežila dycky celá, jednou s dost krutě naraženou hnátou, ale celá.. ale na otavě děláme někdy rozhodčí, někdy záchranáře, a tam mi voda předvedla svou sílu, jak si s lidským tělíčkem pohraje jako by to byl klacík.. od tý doby z ní mam o dost větší respekt ;)
ale jinak na vodáctví nedam dopustit :)

Blanička řekl(a)...

Hustý, ještě, že jsme nejeli. Nu a já mohu dodat jedině:) - klasická Linda v netradičních podmínkách.