Bílý kabátek, botky rudé, kde moje příští bydliště bude?

Protože na privátě nemůžu číst poezii (prostě u těch básniček pokaždé usnu), ušila jsem na sebe boudu. Jdouc ze školy zakotvila jsem se se Zahradníčkovou La Salettou přímo na Moravském náměstí. Holubi pořádali běžecké závody kolem prázdné kašny, na vedlejší lavičce mlaskal v objetí heterosexuální pár a po chodníku pobíhalo maličké vietnamské dítě a za ním jeho jen o něco málo větší vietnamská maminka. Viděla jsem samu sebe, jak tam sedím v bílém kabátku a červených botách, nohu přes nohu, sedím a čtu, řeklo by se: idyla.

Jenomže já četla z musu, byla mi kosa a měla jsem hlad a navíc ta báseň byla tak neuvěřitelně depresivní, že mi z toho bylo úplně mizerně.

Napadlo mě, že nejenom já, ale všichni ti lidi, co na tom náměstí byli se mnou, mají v sobě něco, z čeho je jim mizerně, ale navenek vypadají skoro idylicky; jako já v červených botách a bílém kabátku. A zasmála jsem se v duchu, jaké divadlo tady všichni hrajem. Jednou to sepíšu... bude to velká kniha a velká legrace, protože se v tom všichni najdete, samozřejmě změním jména, abyste se necítili tak docela nazí.

I když... teď se bavím představou, jaké by to bylo, kdyby z každé stovky lidí jeden sepsal své paměti a uvedl skutečná jména... přestal by se vydávat bulvární tisk a točit telenovely, protože lidi by se nasytili příběhů ze svého nejbližšího okolí... a hlavně by se o milion procent zvedla migrace.