Troška adrenalinu v Brumově

Po třech hodinách plížení, zběsilých útěků, skoků do křoví a často marném hledání indicií na špatných místech stanuli jsme na hřbitově. Bylo za deset minut půlnoc, svíčky na hrobech poblikávaly a náhrobky vrhaly bizarní stíny. Tik – tak – tik – tak... minutová ručička na kostelních hodinách se blížila k celé. Indicii jsme pořád neměli. Namodralé světlo mé baterky klouzalo po zdech kostela a po hrobech a dodávalo všemu mrtvolný nádech. Měsíc občas překryly cáry řídkých mraků. Hlavou mi proletěla scéna ze Svatební košile: Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů...

Tik – tak – tik – tak... Za dvě minuty půlnoc... tik – tak... za minutu...

„Pojďme pryč, prosííííím, tady to určitě není!“ vypískla jsem zoufale; už to nešlo vydržet. Mí dva souputníci se na mě podívali. A pak... bim – bim – bim... bam – bam – bam...

Cítila jsem, jak mám husí kůži po celém těle. Nohy mi úplně ztuhly; kdyby v ten moment přišli Rytíři noci, zřejmě se vůbec nepohnu a nechám se zabít.

Nakonec to místo, kam jsme měli jít, byl hrad v lese na kopci, a poslední naše stanoviště obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. Kdyby se vám zdálo, že šedivím, víte, z čeho to je.