V pátek jsme potmě dorazili na přidělené tábořiště – údolíčko pod lesem protkané potokem. Nanosili jsme dřevo na oheň a čekali na instrukce. Upečte si kuře a najděte ostatní týmy, přikázaly nám dvě zakuklené osoby. A tak Jura s Janou tvořili večeři a já s Medvědem jsme se vydali na tříhodinovou pouť poli, lesem a bažinami. Po cestě jsme ztratili několikrát nejen sami sebe, ale taky mapu, předvedla jsem ukázkový držkopád a předšpinila oblečení (hlavní špinění se odehrávalo celý následující den).
Noc ve stanu byla pekelná; ještě nikdy mi nebyla taková zima. (Btw přehodnotila jsem svůj názor na léto.)
Ráno jsme se sbalili a dle pokynů SOS obálky (šifru jsme prostě nerozluštili) vyrazili kamsi k božím mukám. Tam jsme dostali další tři obálky: s úkoly, s průběžnými úkoly a s místy. Zásadní význam měly kartičky s místy, které určovaly náš další cíl – jenomže náhodným losem. Měli jsme ovšem víc štěstí jak rozumu, protože nám naše místa relativně navazovala. Někteří chudáci lítali tam a zpátky jak blázni... navíc se nejednalo o místa právě pohromadě: bazén, hrob pana Horáka, kravín, posed, pštrosí farma, pramen, kašna... a k tomu úkoly a průběžné úkoly (třeba postavit stan na frekventovaném místě, nakrmit kachny...)
Náš tým (resp. jeho 3 čtvrtiny, 4. čtvrtka odpadla) dorazil jako předposlední v 21.15. Poslední kilometry jsem šla jen silou vůle, ono se taky po dvanácti hodinách pochodu není co divit. Pocit, že máte vykloubené kyčle, nohy jeden velký puchýř, záda otlačená od krosny...
Děkuju Medvědovi za motivaci, Jurovi za vtípky, Janě, že neumřela, a všem dohromady za to, že vydrželi mé záchvaty hysterického smíchu :D
2 komentáře:
Já děkuju za spolupráci a za...no, řekněme cestu přes pole. Svým způsobem to byla sqělá akce! Nevyhraje ten kdo je první nebo nejlepší, ale ten kdo si to nejvíc užije:)
Jj, cesta přes pole byla nejjasnějším momentem večera :D
A přesně jak říkáš a jak říká jeden kámoš: není důležité vyhrát, ale vyhrát si :)
Okomentovat