středa 23. ledna 2008

Parasetkání

Masaryk seděl za stolem, míchal v šálku kávu a četl noviny. Takové ty staré... co všichni známe z učebnic dějepisu.

„Jé, dobrý den,“ usmála jsem se, když jsem ho spatřila. „Jak se máte?“

„Dobrý den, dobře,“ zvedl ke mně oči. „Posaďte se...“

Sedla jsem si ke stolu proti němu. Položil noviny. Měl bílý mroží knír a brýle se mu leskly.

„Tak mi řekněte, jak se tady máte,“ vyzval mě laskavě. Bylo mi trochu jako před tabulí a trochu jako za katedrou.

„No... nic moc, pane prezidente, škoda že už tu nežijete, to byste se divil,“ odpovídala jsem.

Zkrabatil čelo. A ptal se. Ptal se na Česko, na Rusko, na Srbsko, divil se Evropské unii. A já odpovídala – pořád napůl žák, napůl učitel. Byl vážný, měla jsem strach se zasmát... Měla jsem na něj taky spoustu otázek, ale... než jsem je stačila položit, probudila jsem se.

3 komentáře:

youlinka řekl(a)...

to dělá ten úplněk :)

Méďa řekl(a)...

... ti říkám, že nemáš tolik hulit.

Linda řekl(a)...

Medvěde!!!!!!!! Vrrrrr...
BANG, BANG!!!