středa 16. ledna 2008

Kam jede štyrycetsedmička

Prosím vás, potřebuju do psychiatrické léčebny, nevíte, co tam jede?“ ptala jsem se postaršího pána. Přejel mě pohledem a udělal dva kroky vzad.

Totiž... jedu tam na návštěvu...

Štyrycetsedmička,“ pravil pán a měla jsem pocit, že v kapse tiskne pepřový sprej, tak jak to dělávám já, aby se v případě nutnosti ubránil.

Bohužel neřekl, kterým směrem. Samozřejmě jsem nasedla na bus jedoucí opačně... Po půl hodině přesedání a bloudění jsem dorazila na místo. Nesplnily se moje bujné představy, že po otevření brány kolem proběhne pět řvoucích pacientů s koulí na noze. Že se na mě hned ve vrátnici vrhne někdo, kdo mi bude tvrdit, že je César. Že...

Člověka toho napadne hodně, když neví, do čeho jde.

Na pokoji leželo 11 (!) pacientů. (Sardinky mají v konzervě docela luxus.) Šly jsme se projít a pak na kafe. Stálo devět korun. Hodila jsem si do kelímku kostku cukru, aby to bylo aspoň sladké, když už paní neměla mlíko, ale protože neměla ani lžičku, neměla jsem to čím zamíchat, a tak se stalo, že jsem pila pravděpodobně nejhnusnější kafe svého života.

Seděly jsme ve vestibulu a povídaly si, když se za mnou ozval ženský hlas: „Víte, já jsem pravnučka té malé holčičky, co se zachránila na Titaniku... a mám panický strach z vody.

Už je to tady, napadlo mě. „Nikdy jsem prababičku neviděla, ale mám strach z vody,“ pokračoval ženský hlas...

Odcházela jsem možná víc vykolejená než lidé, co tam jsou dny, týdny... měsíce. ...jen jsem se o to s vámi chtěla podělit.

1 komentář:

zuska.b řekl(a)...

Vzpomela jsem si na podobny pribeh ve fakultni nemocnici Olomouc, kdyz jsem se sympaticky vypadajiciho kluka (ktery by me jindy i zaujal) ptala na cestu k Psychiatricke klinice. Bylo mi trochu trapne.
Pak jsem se v te nemocnici ztratila a asi tak u pateho cloveka mi veta "prosim vas, kde je tady psychiatrie?" uz sla z ust skoro sama. Clovek si zvykne na vsechno... :)