Milý deníčku, už nikdy nechci být třídní učitelkou.

Protože rodiče po mně chtějí spoustu věcí (například aby se žačky s okamžitou platností přestaly líčit), studenti po mně chtějí spoustu věcí (prášky na bolest bříška, ztracená hesla k elektronické žákajdě, vyřizovat omluvenky, omluvenky, omluvenky, nahlásit úrazy - naposled otřes mozku po cestě do školy a jiné), nadřízení a kolegové po mně chtějí spoustu věcí taky (zejména odporné úkony byrokratické).
V poslední době ovšem situace graduje - začínají mě buzerovat i uklizečky. Tedy ta jedna, z druhého patra. Začalo to nenápadnými vzkazy, že třída nezalévá kytky. Ustanovila jsem proto místo jednočlenného dvoučlenný zalévací tým a poučila jsem je o nutnosti kropit třídní zeleň dle interního nařízení třikrát týdně.
Další vzkazy se týkaly pořádku ve třídě, repspektive nepořádku. Prý se tam válí papírky na zemi. Jdu tedy do třídy a říkám dětem, že musí víc dbát na úklid. Třída je hodná a chápavě kývá hlavou. Považuji situaci za vyřízenou a problém pouštím z hlavy.
O tři dny později se vzkaz opakuje. Jdu do třídy znova a říkám studentům, že jim jdu vynadat, že stále neuklízí. Třída se brání, tvrdí opak a stěžuje si na jinou třídu, která je v učebně střídá. Odkývám jim to a opět problém pouštím z hlavy.
V pondělí mě odchytává vrátná, aby mi řekla, že v pátek byl prý na zemi v mé třídě nepořádek a nebyly zvednuté židle. Ptám se na to studentů. Studenti jsou rozhořčení a všecko popírají. Nevím, co mám dělat. Štvou mě všichni.
O dva dny později mám na vrátnici vzkaz na A5. Líbesbríf to nebude, hádám. A skutečně není. Prý studenti nejenom že neuklízí, ale ještě navíc špatně vyhazují odpadky, darebáci, hází do obou košů všecko, ačkoliv do toho většího patří pet lahve. Vrátná, která mi vzkaz předává, je hysterická. Já začínám být hysterická taky. Okamžitě tisknu papíry, kde je označení košů, a vzkaz na dveře učebny kolegům, aby dohlíželi na pořádek. V amoku polepuju třídu papírky a v duchu nadávám na uklízečky, které podle mě mají především uklízet, a ne pindat, a na kolegy, kteří děcka nechají odejít z neuklizené třídy.
Odpoledne mi na kabinet ťukají moji žáci jdoucí se sboru. Prý ať se jdu podívat, že dnes uklidili a teď je ve třídě zase nepořádek, záhadno jak. Je mi jich líto, je mi líto sebe, jímá mě hrůza z dalších vzkazů na vrátnici a moje duše bordeláře nechápavě vrtí hlavou nad vším tím povykem kvůli pár papírům.
Korunu tomu nasazuje uklizečka z přízemí, která mě zastihne ještě v práci, a postěžuje si, že děcka vyhazují do popelnice na stará elektrozařízení normální odpadky a ona to pak musí přebírat. Prý jestli bych s tím něco nemohla udělat.
Mohla. Požádám vedení o změnu pracovní smouvy, konkrétně náplně práce. Něco jako péče o koše na odpadky a popelnice.