Jak jsem zmagořila

Zdálo se to nekonečné, ale po skoro dvaceti letech skončil oficiálně můj proces vzdělávání. Včera jsem odstátnicovala a už nikdy nechci ani vidět žádné staročeské deklinace, legendy o svatých Kateřinách ani kostnickou školu receptivní estetiky.
O existenci posledního jmenovaného jsem se mimochodem dozvěděla až včera na chodbě, kde se nás, zápasníků o titul, sešlo ke čtyřiceti. Startovali jsme v půl deváté, končili jsme před třetí odpoledne. Přes šest hodin stresu a nekonečného čekání mě naprosto odrovnalo.
Z naší petičlenné skupinky šla ke státnicím jedna slečna podruhé a jedna slečna už potřetí, tedy naposled. Celá chodba průběžně poplakávala. Zároveň všichni mluvili o tom, na co se jich komise nesmí nebo musí zeptat. V rámci těchto hovorů jsem se dozvěděla o oné kostnické škole. Zaplavila mě panika, protože stejně jako o některých dalších pojmech jsem v životě neslyšela.
Na řadu jsem šla ve čtvrt na dvě. Posadila jsem se proti komisi. Vytáhla jsem si papírový kapesníček a čekala na osud. Nebudu napínat, kostnická škola se nekonala. První otázka byla vývoj časů v češtině, poté obohacování slovní zásoby. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Začala jsem chrlit koncovky všech těch aoristů a imperfekt, pak jsem krátce pohovořila o kalkování včetně sémantického, a i když jsem v dalších otázkách už nebyla tak suverénní, komise se tvářila spokojeně.
Nejlepší ovšem byla poslední otázka. Totiž...
V pátek na kolaudaci se mi Dejv svěřil, že se ho u jeho státnic jeden učitel, který měl být i v mé komisi, ptal na Miroslava Červenku (téměř současný literární teoretik). "Kdo to je a co napsal?" ptala jsem se Dejva u vína a byla jsem poučena, že patří do druhé vlny českého strukturalismu a že napsal Dějiny českého volného verše.
"Tak, kolegyně," pravil tento vyučující, "poslední otázka je, co víte o Miroslavu Červenkovi."
Chtělo se mi hrozně smát. Dejve, díky.
"Miroslav Červenka," usmívala jsem na komisi, "patří do druhé vlny českého strukturalismu a napsal Dějiny českého volného verše."
Inu, dopadlo to. Pravdou je, že hodinové čekání na výsledky bylo hrozné. Komise vpravo od nás vyhodila tři z pěti, vlevo dva ze stejného počtu. To člověku moc nepřidá, takže když nám naše komise řekla, že nám to všem dali, začaly jsme jako jeden muž, respektive jako jedna žena vzlykat.
Zhruba za dvě hodiny odezněl šok a mně začalo docházet, kolik možností se teď v mém životě otvírá. Čtení normálních knih. Sledování seriálů. Chození do kina. Procházkování. Povalování v parku, kafíčkování, vínečkování, výletování...
Není ten život krásný? :)