Po sedmi letech, skoro na den přesně,

jdu zítra k maturitě. Tentokrát ovšem usednu na druhé straně stolu.
Vzhledem k mé současné intenzivní přípravě na státnice jsem se maturitou příliš nestresovala. Tedy do minulého pátku, kdy mi jeden student poslal seznam maturitních témat s dotazem, zda to jsou letošní otázky. Orosilo se mi čelo a krůpěje potu stírám doteď. Fakt, že někdo shání témata (která probíráme od září) šest dní před zkouškou, mě věru neuklidnil.
Jedna věc je lovit ze své paměti znalosti za pomoci učitele. Druhá věc je lovit znalosti z paměti vyplesklého studenta. Po roce před tabulí jsem se sice hodně naučila, ale pořád toho hodně nevím. Jaká je strategie vedoucí k důstojnému přestání situace?
Kamarádka a kolegyně Petra mi právě píše, že jde k maturitám s husitskou písní na rtech. V Praze mají holt jiné možnosti. Přemýšlím, kde do rána seženu sudlici.
Kromě toho jsem si dnes neprozřetelně koupila čokoládové oplatky. Ze stresu jsem odpoledne zežvýkala celý balíček a teď trpím paranoiou, že se zítra nevlezu do šatů.
Abych se vynořila z chmurných úvah, zanořila jsem se do vany. Tam mě však napadla myšlenka nejhorší. Zatímco před sedmi lety jsem měla poměrně velkou šanci, že nepadnou témata, která jsem nechtěla a(nebo) neuměla, teď je tento scénář zhola nemožný, neboť mě nečeká maturita jedna, ale dvanáct.
Nu, jdu si opakovat ekonomiku.