Do Prahy!

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)