řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat