Trolejbusová jednoaktovka

Jedu si pěkně ze Zlína, poklidně čtu knihu a vtom se do trolejbusu vyškrábe jakýsi svraštělý stařeček s čagánkem a igelitkou. Usmála jsem se na něj, což byla chyba - vzal to jako výraz sympatie a s řečnickou otázkou "máš tu volno, krasavico?" se sesunul na sedadlo vedle mě. Sklonila jsem hlavu zpátky ke svojí knize a dědeček pravil: "Já sem zažil štyry revoluce, tá řínová byla první." Pochopila jsem, že čtení již nemá na této cestě budoucnosti a že si budu muset dalších deset minut s dědou povídat. Bohužel byl hluchý, strašně nesrozumitelně huhlal a navíc vydával ne úplně příjemný odér, takže to, co jsme vedli, bylo spíš komické divadlo pro trolejbus než nějaký dialog.
"Co študuješ?" otázal se mě hned po poznámce o revolucích.
"Češtinu," řekla jsem potichu.
"Cožéééé?" zařval dědeček, takže jsem odpověď o něco hlasitě zopakovala. Zůstal na mě civět; každé modré oko mu utíkalo na jinou stranu.
"Ty neumíš česky?" zeptal se po chvíli nechápavě.
"Umím... ještě studuju filosofii," snažila jsem se to zachránit. Pozdě.
"Kurňa, taková baba a neumí česky!" křičel pán a pokračoval: "To jako dyš řeknu třeba větu ´do keré řiti lezeš´, tak ty si to musíš v hlavně osumkrát převrátit, než to pochopíš?!"
"Nemusím, umím česky dobře," bránila jsem se důrazně, ovšem zbytečně - stařeček se začal svému vtipu na celý trolejbus smát a potom dost dlouho vykřikoval něco, čemu jsem nerozuměla.
"A proč to teda študuješ, dyš česky umíš?" ptal se zas.
"Protože nestačí umět jazyk používat, je potřeba znát i nějakou teorii..." pokoušela jsem se o obhajobu.
"Chachááá," řičel děda smíchy a koulel očima, přičemž taky dost výrazně páchl, "prý tejóriji!"
Potom se mi snažil něco vysvětlovat, ale nebylo mu nic rozumět, akorát jsem pochytila, že až budu starší, tak si na něho vzpomenu. Doufám, že spíš ne.
Naštěstí jsem už pomalu vystupovala. Když jsem si schovávala knížku do tašky, vztyčil se na svém čagánku, upřel na mě pravé oko a řekl: "Tak se měj, cérko. A máš pěkné rty, asi dobře líbáš."