Blouznění

Stoupala jsem k němu po bílých schodech, zpoza něj zářilo slunce a nebylo mu vidět do obličeje. „Pojď ke mně, Aido, neboj se...“ mluvil ke mně povědomým sametovým hlasem. „Ale já se nejmenuju Aida,“ namítla jsem. Stoupla jsem na poslední schod. „Jistěže se jmenuješ Aida,“ usmíval se a vzal mě za ruku. Byl nahý a já taky. Ruce měl chladivé a jemné. Vykročili jsme do zahrady, na obzoru zapadalo slunce a větřík si pohrával s větvemi stromů. U potoka poklekl a nabral vodu do dlaní. „Umyj se, Aido,“ vybídl mě, „půjdeme spát.“
Položil se vedle mě a svou chladivou rukou přikryl moje horké čelo. Usmála jsem se... Vtom se jeho prsty sevřely, zabolelo to, do tváře se mi zaryly nehty. Obličej i ruce mu začaly pokrývat šupiny. Vysmekla jsem se a utíkala pryč, ale zvedl se vítr a stromy mi do cesty kladly svoje větve. Za sebou jsem slyšela supění a sykot, naplnila mě panická hrůza a strach z bolesti... jen se dostat ke schodišti... ale hladina potoka se zvedla, přede mnou byla obrovská řeka... a za mnou zvuk plazícího se těla. V slepé naději na zázrak jsem vkročila do vody, ale byla ledová a prudce vířící... uklouzla jsem a hladina se nade mnou zavřela.