ECčko Varšava – Vídeň. Znavená tříhodinovým cestováním složila jsem sebe a zavazadla hned do prvního kupé. Seděl v něm mladý kluk v maskáčích a svetru.
Sundávala jsem si bundu, když vtom kluk povídá: „To eště daleko v Bšeclaf?“
Touto nevinnou a prostou větou zahájil se mnou konverzaci, která trvala sice jen do Otrokovic, ale při níž jsme stihli probrat moje studium, jeho práci a platové podmínky v Rakousku („já dševaš v Alpách“), počasí v Polsku, teplotu Baltského moře, u kterého žije, český bezvízový styk s USA, počasí v Česku, švédskou sociální politiku a neschopnost Českých drah jezdit na čas.
Pochlubila jsem se, že jsem byla v Polsku se souborem tancovat. Usmál se: „Ty pěchná cholka, ty mošeš prijechať... víš, pšijet do Polska na disko...“ Než jsem se stihla začervenat nebo zasmát, vlak brzdil v Otrokovicích. Pomohl mi s krosnou a při loučení mi políbil ruku, což se mi stalo přesně podruhé v životě.
Dá se jet na Erasmus do Polska? :o)
2 komentáře:
Dá:)
No mně v rámci reakce na tenhle příspěvek psala kámoška, co je teďka v Polsku na stáži, a s maximálním taktem mi sdělila, že všichni Poláci lichotí všem Češkám, takže si nemám moc fandit, tak mě to nadšení trochu přešlo :D
Okomentovat