pátek 17. srpna 2007

Rozloučení na Březůvkách

Sny o mladém muži na koni, který si mě v sedle odveze někam pryč, mou spíše racionální mysl nikdy moc netrápily. Dneska se to ale stalo. Doopravdy.

Přiřítil se cvalem a blonďaté vlasy za ním vlály. „Kam jedete, pane?“ usmívala jsem se mu v ústrety. „Sem,“ pravil prostě – moc toho nenamluví.

Seskočil z koňského hřbetu a chytil krásné tmavé zvíře za ohlávku. „Nasedej!“

„Co... cože?“ ustrnula jsem. A když mi došlo, co po mně chce, jako obvykle se mi podařilo pokazit maximálně úžasnou chvilku totálně pitomou hláškou: „Když ale já mám blbé boty, podívej, žabky...“ „To je úplně jedno,“ usmál se na mě a já jsem se konečně odhodlala vyhoupnout se do sedla. Vedl koně, já jsem se vezla jako princezna a vnímala jsem energii prýštící z hory svalů pod sebou. Pak se rozběhl, zamlaskal na hnědáka a já poprvé v životě klusala, strašně jsem se bála, že z toho koně spadnu, a tak jsem tiskla koleny jeho hřbet, ale taky jsem byla hrozně moc nadšená, děti tleskaly a mně najednou byly ukradené všechny trampoty tohohle hloupého léta a smála jsem se jak už dlouho ne a vlastně ještě teď se usmívám...

Znáte ten pocit, že dokážete všechno na světě, že nic není problém, že život je strašně krásný?

1 komentář:

Méďa řekl(a)...

Jo znám..
btw,z kterého románu jsi to opsala?