Kšandy

- nejlepší dárek, co jsem v Otrokovicích letos našla pod stromkem. Už samotné slovo kšandy je super. Evokuje ve mně něco pružného, co se dá natáhnout a pustit a natáhnout a pustit, což mi zase připomíná školní lavice a první pokusy kluků rozepnout nám první podprsenky. A když se šle natáhnou víc, jdou použít jako prak nebo jako lano pro přípoj nepojízdného auta k jinému autu.
Ty moje jsou pěkné, žluté, zdobené motivy školních potřeb - evidentně předurčené pro učitelky. Na pravém prsu mám nůžky, na levém tužku.
V případě potřeby se na nich člověk může oběsit, nebo s nimi někoho uškrtit. Mít je na sobě ve mně také vyvolává vzpomínky na horolezecký sedák, lanové centrum a skály.
A konečně... nepadají vám kalhoty. Od Nového roku zakládám Hnutí za návrat kšand do šatníku. Zájemci, závazné přihlášky odevzdávejte mně.

s IN

Prostě se to stalo - můj obraz v zrcadle se zavlnil, ačkoliv já jsem se nepohnula. Opatrně jsem se dotkla jeho hladkého povrchu a moje ruka proplula mírně chladivým závojem zrcadla za něj - nebo lépe řečeno do něj. Zavřela jsem oči a protáhla se dovnitř celá. Bylo to jako projít vodopádem. Říše divů, napadlo mě. Jmenuju se teď Alenka?
Ještě než jsem ale otevřela oči, uvědomila jsem si, že něco není, jak být má: byla jsem nahá, úplně a dokonale nahá. Strom, v jehož stínu jsem stála, byla veliká jabloň a všude se vznášela sladká vůně ovoce. Ucítila jsem hlad. A potom jsem pochopila, jaké mám jméno.

Vánoční besídka se přesunula z potence do aktu...

Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D