K čemu všemu slouží tábor

"A jak to bude probíhat s tím spaním?" ptala se jedna maminka hned na začátku tábora.
Totiž - ačkoliv to byla tak trochu forma masochismu, naplánovaly jsme s kolegyní, že na příměstském táboře jednu noc s dětmi přespíme. Oheň, špekáčky, kytara, stezka odvahy, spaní v tělocvičně ve spacáku - pro velkoměstské děti vrchol dobrodružství.
"No, dovedete sem syna ve čtvrtek ráno a v pátek odpoledne si ho vyzvednete," informovala jsem onu maminku. Ustrnula v pohybu. "A to budu mít jako volno?" ptala se nechápavě, "co budu dělat?"
"Běžte do kina," plácla jsem první věc, co mě napadla. Maminka však ztuhla ještě víc. "Do kina..." opakovala po mně pomalu a bylo vidět, jak jí to slovo chutná, jak jí to připomnělo bezstarostné časy kdysi dávno. Pak se vzpamatovala a pokrčila rameny. "Když já mám muže workoholika a on by asi nešel."
"Zajistěte hlídání pro mladší dítě, kupte lístky předem a nebude mít na výběr," smála jsem se a pustila jsem to z hlavy.
Za dva dny dovedla syna zase ona.
"Mám na zítřek hlídání a lístky do kina," hlásila pyšně a očka jí zářila.
"No vidíte," řekla jsem pochvalným tónem, jako když mi děti ukazují obrázek, "to bude určitě bezva." A zase jsem to pustila z hlavy.
Ve čtvrtek ráno dovedl dítě tatínek. Košile, kalhoty, brýle, slušňák, který by už od pohledu v kanceláři nechal duši, a zároveň velký kontrast k jeho kypré a živočišné, veselé a energické ženě.
"Prý jdete dneska do kina," neudržela jsem se, když jsem přebírala spacák a karimatku jeho syna. Celý se ošil a mírně mu zrůžověly tváře. "Uvidíme, co manželka vymyslí," odvětil neurčitě.
Jó, to se, chlapče, podivíš, ta už má plán od pondělí, myslela jsem si já. Ale nahlas jsem mu jen popřála pěkný den, nakonec, co je mně po tom, že.
V pátek ráno telefon. V telefonu ta paní. Nejdřív prý, jaká byla noc, jestli to její syn zvládl. Když jsme ji ujistily, že nebyl problém, paní povídá: "Holky, já vám musím poděkovat, tenhle tábor je super, vy jste super a včera jsme měli super večer... manžel se pochlapil!"
Smály jsme se s kolegyní asi deset minut. Musím přiznat, že radost té maminky mi vykompenzovala celý náročný večer, neklidnou noc a ranní kruhy pod očima. Někdy stačí tak málo.
Odpoledne nám ještě paní poslala čokoládu. Asi stál jejich večer opravdu za to.
Každopádně pro mě dostal příměstský tábor nový rozměr. Přinejmenším si už nemyslím, že přespání v tělocvičně je pro děti vrchol dobrodružství. Jak vidno, je to totiž dobrodružství především pro rodiče.

Táborová romantika

I tohle léto jsem přikývla na příměstské tábory. Je to pokaždé zajímavá zkušenost - přes rok si přeci jen od malých dětí odvyknu a potom se nestačím divit, když mi čtyřletý chlapeček oznámí, že "má kakání" a jestli ho přijdu utřít.
Letos se nám sešla bezva parta dětí. Tvořivé, hravé, hodné. A upovídané - protože to byly skoro samé holčičky. Řeknou všecko. Učitelky ve školce a na prvním stupni musí rodiny znát do nejmenších detailů.
"Moje maminka se jmenuje Růžena," sdělila mi jedna holčička. "A jak jí tatínek říká?" ptala jsem se. "Miláčku," pravila. Než jsem stihla nějak zareagovat, jiná holčička řekla: "Moje maminka se jmenuje Věra a tatínek jí říká miláčku chrobáčku!"
Když si potom odpoledne rodiče pro děti přišli, nemohla jsem se ubránit myšlence, že miláček chrobáček už je tady.
Roztomilá příhoda se stala ve čtvrtek u opékání špekáčků. Šestiletý Filípek se ke mně přitočil a šeptl, že mi musí něco tajného říct. Naklonila jsme se k němu. "Paní učitelko, já jsem si zablíbil jednu holku!" Z jeho stydlivého úsměvu jsem rozkódovala slovo zablíbit. "A kterou?" ptala jsem se. "Tamtu," ukazoval na o dva roky starší hezkou brunetku, "nevím, jak se jmenuje." "Hanička," doplnila jsem mu informace. "A říká se oblíbit, ne zablíbit," dodala jsem.
"A mohla byste jí to jít říct?" ptal se Filípek. "Nebylo by lepší, kdybys jí to řekl sám?" nabádala jsem nenápadně chlapečka. "Když já se stydím," kroutil se. "Tak jí to napiš," poradila jsem mu, ale z jeho vyděšeného výrazu, že by měl o prázdninách něco napsat, jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Naštěstí to byl muž činu. Než jsem stihla vymyslet, co dál, hrdinně prohlásil, že jí to jde teda říct, a vrhl se k ní.
"Ty," ukázal prstem na Haničku, "pojď se mnou tam," ukázal prstem k trampolíně. Všecky holčičky u ohně neomylně vytušily situaci, ztichly a jaly se sledovat romantickou scénu u trampolíny. Hanička s Filípkem se zastavili patnáct metrů od ohně a Filip jí něco pošeptal do ucha. Hanička vteřinku zůstala stát, pak se dramaticky chytla za hlavu a skácela se do trávy. Dvě její kamarádky to nevydržely a běžely k ní. "Co ti řekl? Co ti řekl?" křičela jedna. "Řekl ti, že tě miluje?" byla konkrétnější druhá. Hanička zakývala půvabnou hlavičkou a pak celkem racionálně konstatovala, že už ve škole má dva kluky a že přece nemůže mít třetího. Filípek stál, chudák, jako opařený. Pochopil, že tady mu pšenka nepokvete. Sklesle se vydal na houpačku. Asi za deset minut došel ke mně. "Hanička mi dala kopačky," oznámil smutně. Chápala jsem jeho tragédii. Ale každý mrak má stříbrný okraj. "Filípku, to je sice smutné, ale mám pro tebe dobrou zprávu," řekla jsem. Zvedl ke mně oči. "Na světě je spousta jiných holek, které ti určitě kopačky nedají," dodala jsem. Chvilku na mě hleděl a vstřebával podstatu informace. Pak se lišácky, spokojeně usmál a odhopkal hrát s klukama fotbal.
Tuším, že v ten podvečer svět dostal dalšího kurevníka.

Vltavský vlhký vodácký výlet

Po loňském pádlovacím maratonu jsme se letos rozhodli vydat se na Vltavu - protože ta jediná trochu teče. Nebudu to protahovat. Pádlovali jsme opravdu minimálně, i když ne tak úplně zásluhou tekoucí vody jako spíš vinou nemožného počasí ve stylu bouřka-kosa-slunko-vedro-bouřka-kosa-slunko-déšť atd. Stali jsme se přeborníky v oblékání a svlékání pláštěnek, zejména Leni náleží blahopřání k tomu, že v tom ponču nakonec tu díru na hlavu našla.
Pucík projevil šestý smysl pro počasí a obvykle stihl celou skupinu schovat před deštěm do hospody nebo pod most. Vlivem toho jsme hrozně moc pili a hrozně moc jedli, ale dá se na to dívat taky tak, že jsme podporovali turismus v jižních Čechách.
Došlo i na cvakání - kromě gynekologicko-novinářské posádky skončila ve vodě Jitka, kterou Pekař v samém závěru výletu po prudkém zabočení vysypal do vln, a Hanes, kterýžto v malebném krumlovském jezu Lyra konečně přišel o své vodácké panictví.
V kempech bylo trochu moc plno a někteří vodáci trochu moc pařili. Poslouchat opilecké hádky v pět ráno, to není úplně to, co by člověk o dovolené chtěl. Tak se stalo, že jsem použila slovo čurák, které jsem nikdy předtím neřekla a o kterém pochybuji, že ho ještě někdy řeknu, zejména pokud Pucík splní své sliby a na Vltavu už nikdy nepojedeme. Tuším, že podobná slova použili i Pekař s Jitkou, když jim během poslední noci jiný ožrala upadl na stan, který se tím odebral do stanového nebe.
Divoká byla i cesta domů, neboť byla výluka a museli jsme dvě hodiny jet autobusem. S rostoucím počtem prázdných plechovek od piva rostl počet lidí dožadujících se čurací pauzy. Řidič pravil něco o prdeli a bylo vymalováno. Vlak, který nás nakonec dovezl do Brna, neměl funkční klimatizaci a bohužel ani otvírací okna, takže jsme se všichni výrazně opotili.
Ale taky jsme hodně zpívali, hodně jsme se smáli, hodně jsme jedli a přiměřeně pili, slyšeli jsme všechny tradiční historky a pár nových vzniklo. A tak navzdory počasí, navzdory přeplněné řece, navzdory zákeřnostem Českých drah a navzdory všem idiotům světa to byla zase super akce.

A pak byl večírek

Udělat po zkoušce oslavu je tak nějak nutná duševní hygiena. Naše hromadná pomaturitní očista byla naplánovaná na včerejší večer. Datum nebylo ideální, dofrčela jsem ze školního výletu dost utahaná. Ale co bych pro své miláčky neudělala. Zaplácla jsem proto mejkapem kruhy pod očima a vydala se na určené místo.

Když jsem dorazila, všichni seděli na svých místech a žvýkali řízek. Studenti, třídní učitelka, zástupkyně, další učitelé. Před sebou džus s vodou, případně první pivo. Besídka slušných žáků slušné školy. Přidala jsem se k nim a dala si jedno pivo a tři řízky, abych dohnala jejich náskok. Následovala společenská konverzace o budoucnosti studentů a o počasí. A pak...
"Paní učitelko, pojďte na panáku!" A je to tady, blesklo mi hlavou. Za mnou dvě studentky s odhodlaným výrazem. "Dobře," pravila jsem, jsouc si vědoma toho, že v této fázi by byl každý odpor marný. "Ale jedině i s vaší třídní," dodala jsem, abych v tom neštěstí nebyla sama. Neštěstí, protože studentů je čtyřiadvacet a zpravidla má každý z nich pocit promarněného večera, nedá-li si s učitelem soukromého panáka. A všichni víte, kolik toho snesu, že.

Po intermezzu u baru se ke mně jejich třídní přitočila. "Je čas na náš plán," mrkla na mě a já jsem zalitovala, že jsem toho panáka měla jenom jednoho. Onen "plán" vymyslela během maturit jako závěrečné překvapení. Totiž - tahle kolegyně pochází z vesnice a studenti se pořád dožadovali, aby se jim předvedla v kroji. A protože v tom nechtěla být sama, navrhla mi, abych do toho šla s ní. V jakémsi maturitním zatmění mozku jsem na to přistoupila a pak už nebylo cesty zpět. A tak jsme šly na záchod a tam jsme se převlekly - ona do svých zdobených sukní a já... do kroje jejího muže. Styděla jsem se strašně a ještě víc, když mi došlo, že do téhle hospody chodí i někteří mí kamarádi. Narazila jsem si klobouk do očí. "A co teď?" ptala jsem se. "No, ty jim něco řekneš na úvod a já jim pak přečtu perličky z maturity," usmívala se kolegyňka. "Cože?! A co mám říkat?" zaplavila mě absolutní panika. "No třeba že jsme na Moravě slyšeli, že udělali maturitu, a že jim jdeme gratulovat..." navrhla, zavěsila se mi za paži a vyvedla mě ze záchodu.

Vešly jsme do sálu a hospoda strnula úžasem. Rozhostilo se absolutní ticho. Hosté zůstali zakousnutí do hamburgrů, číšníkovi přeteklo čepované pivo. A pak náš stůl vybuchl jásotem. Studenti šíleli, tribuny jásaly a já jsem čekala, kdy omdlím. "Tož, my vás tu vítáme," řeklo něco ve mně, "my zme na Moravě slyšali, že ste odmaturovali, tak vám ideme pogratulováť," vymýšlela jsem své vlastní nářečí a klobouk mi padal do čela. Cizí hosté dosud strnule seděli, kdežto studenti hbitě vytáhli telefony a začali nás fotit.
Scénka trvala asi tak deset minut - deset nejrudějších minut mého života.

Zbytek večírku probíhal už standardně, i když musím přiznat jistou míru překvapení, když naše zástupkyně, která má rok do důchodu, začala s děckama trsat na Britney Spears - I Love Rock 'N' Roll.
Já jsem se snažila další dvě hodiny být spíš nenápadná, protože ve mně pořád ještě dozníval ten trapas s mužským krojem, a zajídala jsem to řízkama.
Když se večer překulil v noc a někteří začali být méně při smyslech, byl čas odebrat se k domovu. Přišlo loučení. Některé studentky utíraly slzy. Pozvala jsem je na kafe do nového bydlení. Dvě mi nabídly hlídání dětí, až nějaké budu mít, a jeden student mě na rozloučenou plácl po zadku (takže jsem pro změnu zrudla).
Tož zasej nekdy na zhledanú.

Maturitní speciál

Musím se pochlubit. Z ústní češtiny všechny mé děti (děti? sakra... vždyť je jim dvacet!) odmaturovaly s velmi uspokojivými výsledky. Jsem prostě dobrá :) Místy to bylo vtipné, místy jsem se dost zapotila i já. Ale ve finále well done!

Začali jsme v pátek ráno. Při slavnostním zahájení jsem si všimla, že máme obráceně vlajku. Ona ta svislá poloha přece jen není úplně logická. "Pane řediteli," šeptala jsem náčelníkovi, "máme špatně vlajku!" Ředitel, který učí biologii, pravil, že jsem určitě jediná, kdo si toho všiml. Ale trvala jsem na nápravě, a tak státní důstojnosti bylo učiněno zadost.

A pak začal nekonečný kolotoč zkoušení a přísedění a přísedění a zkoušení. Od zhruba šestého studenta jsem se začínala podepisovat jako Karel Jaromír Erben, případně jako publicistický styl. Večer jsem byla ráda, že trefím domů.
K těm vtipným příhodám patří hlášky typu "já už vím, jak to bylo, on ten Oliver Twist napsal toho Oscara Wilda" nebo "no tož oni tam nekeho zabijú, né?" nebo taky "já nevím, kdo je autorem naší hymny, ale vím, že ta hymna je v E-dur".

K těm méně vtipným bych zařadila dlouhé mlčení na otázku, kdo je hlavní postavou díla Babička. "Vystupují tam i nějaká zvířata?" snažila se kolegyně dostat ze studentky aspoň něco, když už neví, kdo je Viktorka. "Pes?" špitla slečna. "'No výborně, ano, dokonce dva psi, jak se jmenují? Sul...? Sul...?" "...tán," doříkává uchazečka o dospělost. "Dobře, a ten druhý? Ty...?" potí se kolegyně. "...gr," odsuzuje se studentka k maturitě v září. Holt - někdy to nevyjde.

Na závěr tajný příběh. Přiznám se dobrovolně - nečetla jsem všechna díla z maturitního seznamu. Snažila jsem se, ale pár jsem si jich z časových důvodů nechala na léto (nebo na důchod). A před losováním jsem pokaždé pevně věřila, že to nepřečtené dílo nepadne. Nepadlo - až dnes. Radka, moje nejlepší studentka na češtinu, zalovila v číslíčkách a vytáhla si Želary. V duchu jsem zaklela, ale pak jsem se uklidnila. Tahle holka si odmaturuje sama, je poctivá, má načteno, umí na sto procent, říkala jsem si. A taky že jo. Věděla prostě úplně všecko. Po zkoušce jsme se potkaly nad chlebíčkem v občerstvovně. Pogratulovala jsem jí ke skvělému výkonu a pak... "Radko," řekla jsem kajícně, "já se ti musím k něčemu přiznat. Já jsem ty Želary nečetla." Zvedla ke mně od jednohubek svoje krásné hnědé upřímné oči a zasmála se. "Já, paní učitelko, taky ne." Rozesmály jsme se obě a pak jsme si slíbily, že si to necháme jako naše malé tajemství.

Od zítřka občanka v lyceu. To bude taky jízda.

Po taháku

Když nachytám studenty s tahákem, tahák zabavím a student může písemku dopsat. Tu následně oznámkuju pět lomeno známka, kterou bych na písemku dala. Aby student tu druhou známku místo pětky dostal, musí napsat dvoustránkové zamyšlení o tom, proč je lepší neopisovat. Teď mi donesla jedna proviněná své zamyšlení, přepisuju asi třetinu doslovně:

"Dostala jsem úkol za to, že jsem opisovala v hodině OBČANCE. A bych pravdu řekla, vůbec nevím o čem mám psát, ale skusím to nějak napsat. Nejdříve bych chtěla říct, že jsem tahák v občance použila poprvé a taky se mi to vůbec nevyplatilo. Poprvé co jsem se na to nestihla podívat, protože jsme měli závody a tak to dopadlo. No a teď teda zkusím napsat proč neopisovat.
Takže podle mého názoru by se nemělo opisovat, protože pak se ty děcka nic nenaučí, když budou mít tak s prominutím blbou učitelku, která si bude sedět u stolu a koukat ven, tak se to ty děcka vůbec nebudou učit a jen a jen opisovat a tak bych chtěla poděkovat paní učitelce, jak vede výuku a jak si nás kontrolouje, aby jsme neopisovali a chodí po třídě a kontroluje a tak je to dobře, sice nám žákům se to nelíbí, ale teď když se na tom zamyslím, tak je to dobrá paní učitelka. U nás ve třídě už dvě holky načapala a už nikdy si u ní nedovolily opisovat, protože vědí pak co je čeká a je to fakt hrozný tohle psát. I kdyby jsem se na to nenaučila už nikdy nepoužiju v občance tahák NEPOUŽIJI! (...) Ty nervy, když se ho (rozuměj tahák) snažím použít, tak ty jsou fakt hrozné, koukám kde je učitelka, říkám si jestli ho mám použít nebo a jsem z toho celá spocená a bojím se. (...) Takže teď všem radím, aby neopisovali, protože tohle co jsem musela psát je fakt hrozný. Strávila jsem nad tím asi 1 hod, protože jsem vůbec nevěděla co mám psát, ale nějak jsem to teda napsala a doufám, že mi ten kousek (rozuměj zbývajícího místa na papíře) paní učitelko odpustíte, protože už fakt nevím co mám psát!!"

Někdy jsou studenti naprosto sladcí! :D Kdyby nic jiného, aspoň se pobavím :D

Syslové v obchodě

Probíhám supermarketem a házím do košíku potraviny.
U šunky upoutá mou pozornost výkřik: "Jsi sysel, jsi sysel!"
Otočím se. Asi čtyřletý chlapeček provokuje svoji přibližně o dva roky starší sestru. "Jsi sýýýsééél!"
"Tatí," křičí holčička. Zjišťuju, že k nim patří poměrně fešný, sympatický chlápek. "Tatí, on mi říká, že jsem sysel."
"To víš, že nejsi sysel, Sofinko," chlácholí holčičku otec.
"Tak vidíš," řekne tato vítězoslavně svému bráchovi. "Nejsem!"
"Jsi. Jsi sysel," trvá na svém hoch.
"Tatí!" zaječí Sofinka. Pak si to rozmyslí a přejde do ofenzívy. "A ty jsi židle!"
"Já jsem normální člověk," kontroluje situaci mladší bratr, "ale ty jsi sysel."
Otec se tváří nezúčastněně. Do sporu svých ratolestí se očividně nechce míchat. Sofinka následně dojde ke stejnému názoru a pochopí, že musí spravedlnosti učinit zadost sama. Načež svého bratra praští po hlavě a pro jistotu mu ještě přivře ruku do mrazáku se zeleninou.
Bratr začne okamžitě demonstrativně brečet. Pro mě nastává fáze, kdy bych děti začala třískat. Otec se však otočí s naprosto klidným výrazem, spíš aby se neřeklo.
"Uááááá," kvílí syn, "ona mě bóóóuchlááá!"
"Tak," zakročí otec, neboť syn na sebe začíná strhávat pozornost celého obchodu, "Sofinka se ti omluví, že tě bouchla, a ty se omluvíš Sofince, že je sysel."
Syn okamžitě přestává brečet, aniž by se zarazil nad podivným důvodem své omluvy. Chvíli se se svou sestrou bojovně měří pohledem. Jejich otec se mezitím noří do regálů s jogurty a slyším, jak si mumlá: "Kde je ta straciatella?"
"Promiň," říká chlapeček své sestře s vražedným výrazem v očích.
"Promiň," utrousí Sofinka na půl pusy a vrhne se za otcem do regálu, aby mu vzápětí snaživě podala hned dva kýžené jogurty.
Přemýšlím, jak je možné, že ten chlápek v obchodě plném lidí ve společnosti svých dvou pištících dětí pořád dokáže udržet nervy na uzdě, a to i přesto, že nemůže najít položky z manželčina seznamu.
"Táátíí, já jsem to neslyšél," snaží se chlapeček vytěžit ze situace maximum.
"Já jsem to slyšel," praví otec pořád neuvěřitelně klidným tónem, "a teď konec bengálu, nebo vrátím ty vaše bonbóny."

Uf, vážně mám tohle chtít? :)