A pak byl večírek

Udělat po zkoušce oslavu je tak nějak nutná duševní hygiena. Naše hromadná pomaturitní očista byla naplánovaná na včerejší večer. Datum nebylo ideální, dofrčela jsem ze školního výletu dost utahaná. Ale co bych pro své miláčky neudělala. Zaplácla jsem proto mejkapem kruhy pod očima a vydala se na určené místo.

Když jsem dorazila, všichni seděli na svých místech a žvýkali řízek. Studenti, třídní učitelka, zástupkyně, další učitelé. Před sebou džus s vodou, případně první pivo. Besídka slušných žáků slušné školy. Přidala jsem se k nim a dala si jedno pivo a tři řízky, abych dohnala jejich náskok. Následovala společenská konverzace o budoucnosti studentů a o počasí. A pak...
"Paní učitelko, pojďte na panáku!" A je to tady, blesklo mi hlavou. Za mnou dvě studentky s odhodlaným výrazem. "Dobře," pravila jsem, jsouc si vědoma toho, že v této fázi by byl každý odpor marný. "Ale jedině i s vaší třídní," dodala jsem, abych v tom neštěstí nebyla sama. Neštěstí, protože studentů je čtyřiadvacet a zpravidla má každý z nich pocit promarněného večera, nedá-li si s učitelem soukromého panáka. A všichni víte, kolik toho snesu, že.

Po intermezzu u baru se ke mně jejich třídní přitočila. "Je čas na náš plán," mrkla na mě a já jsem zalitovala, že jsem toho panáka měla jenom jednoho. Onen "plán" vymyslela během maturit jako závěrečné překvapení. Totiž - tahle kolegyně pochází z vesnice a studenti se pořád dožadovali, aby se jim předvedla v kroji. A protože v tom nechtěla být sama, navrhla mi, abych do toho šla s ní. V jakémsi maturitním zatmění mozku jsem na to přistoupila a pak už nebylo cesty zpět. A tak jsme šly na záchod a tam jsme se převlekly - ona do svých zdobených sukní a já... do kroje jejího muže. Styděla jsem se strašně a ještě víc, když mi došlo, že do téhle hospody chodí i někteří mí kamarádi. Narazila jsem si klobouk do očí. "A co teď?" ptala jsem se. "No, ty jim něco řekneš na úvod a já jim pak přečtu perličky z maturity," usmívala se kolegyňka. "Cože?! A co mám říkat?" zaplavila mě absolutní panika. "No třeba že jsme na Moravě slyšeli, že udělali maturitu, a že jim jdeme gratulovat..." navrhla, zavěsila se mi za paži a vyvedla mě ze záchodu.

Vešly jsme do sálu a hospoda strnula úžasem. Rozhostilo se absolutní ticho. Hosté zůstali zakousnutí do hamburgrů, číšníkovi přeteklo čepované pivo. A pak náš stůl vybuchl jásotem. Studenti šíleli, tribuny jásaly a já jsem čekala, kdy omdlím. "Tož, my vás tu vítáme," řeklo něco ve mně, "my zme na Moravě slyšali, že ste odmaturovali, tak vám ideme pogratulováť," vymýšlela jsem své vlastní nářečí a klobouk mi padal do čela. Cizí hosté dosud strnule seděli, kdežto studenti hbitě vytáhli telefony a začali nás fotit.
Scénka trvala asi tak deset minut - deset nejrudějších minut mého života.

Zbytek večírku probíhal už standardně, i když musím přiznat jistou míru překvapení, když naše zástupkyně, která má rok do důchodu, začala s děckama trsat na Britney Spears - I Love Rock 'N' Roll.
Já jsem se snažila další dvě hodiny být spíš nenápadná, protože ve mně pořád ještě dozníval ten trapas s mužským krojem, a zajídala jsem to řízkama.
Když se večer překulil v noc a někteří začali být méně při smyslech, byl čas odebrat se k domovu. Přišlo loučení. Některé studentky utíraly slzy. Pozvala jsem je na kafe do nového bydlení. Dvě mi nabídly hlídání dětí, až nějaké budu mít, a jeden student mě na rozloučenou plácl po zadku (takže jsem pro změnu zrudla).
Tož zasej nekdy na zhledanú.

Maturitní speciál

Musím se pochlubit. Z ústní češtiny všechny mé děti (děti? sakra... vždyť je jim dvacet!) odmaturovaly s velmi uspokojivými výsledky. Jsem prostě dobrá :) Místy to bylo vtipné, místy jsem se dost zapotila i já. Ale ve finále well done!

Začali jsme v pátek ráno. Při slavnostním zahájení jsem si všimla, že máme obráceně vlajku. Ona ta svislá poloha přece jen není úplně logická. "Pane řediteli," šeptala jsem náčelníkovi, "máme špatně vlajku!" Ředitel, který učí biologii, pravil, že jsem určitě jediná, kdo si toho všiml. Ale trvala jsem na nápravě, a tak státní důstojnosti bylo učiněno zadost.

A pak začal nekonečný kolotoč zkoušení a přísedění a přísedění a zkoušení. Od zhruba šestého studenta jsem se začínala podepisovat jako Karel Jaromír Erben, případně jako publicistický styl. Večer jsem byla ráda, že trefím domů.
K těm vtipným příhodám patří hlášky typu "já už vím, jak to bylo, on ten Oliver Twist napsal toho Oscara Wilda" nebo "no tož oni tam nekeho zabijú, né?" nebo taky "já nevím, kdo je autorem naší hymny, ale vím, že ta hymna je v E-dur".

K těm méně vtipným bych zařadila dlouhé mlčení na otázku, kdo je hlavní postavou díla Babička. "Vystupují tam i nějaká zvířata?" snažila se kolegyně dostat ze studentky aspoň něco, když už neví, kdo je Viktorka. "Pes?" špitla slečna. "'No výborně, ano, dokonce dva psi, jak se jmenují? Sul...? Sul...?" "...tán," doříkává uchazečka o dospělost. "Dobře, a ten druhý? Ty...?" potí se kolegyně. "...gr," odsuzuje se studentka k maturitě v září. Holt - někdy to nevyjde.

Na závěr tajný příběh. Přiznám se dobrovolně - nečetla jsem všechna díla z maturitního seznamu. Snažila jsem se, ale pár jsem si jich z časových důvodů nechala na léto (nebo na důchod). A před losováním jsem pokaždé pevně věřila, že to nepřečtené dílo nepadne. Nepadlo - až dnes. Radka, moje nejlepší studentka na češtinu, zalovila v číslíčkách a vytáhla si Želary. V duchu jsem zaklela, ale pak jsem se uklidnila. Tahle holka si odmaturuje sama, je poctivá, má načteno, umí na sto procent, říkala jsem si. A taky že jo. Věděla prostě úplně všecko. Po zkoušce jsme se potkaly nad chlebíčkem v občerstvovně. Pogratulovala jsem jí ke skvělému výkonu a pak... "Radko," řekla jsem kajícně, "já se ti musím k něčemu přiznat. Já jsem ty Želary nečetla." Zvedla ke mně od jednohubek svoje krásné hnědé upřímné oči a zasmála se. "Já, paní učitelko, taky ne." Rozesmály jsme se obě a pak jsme si slíbily, že si to necháme jako naše malé tajemství.

Od zítřka občanka v lyceu. To bude taky jízda.

Po taháku

Když nachytám studenty s tahákem, tahák zabavím a student může písemku dopsat. Tu následně oznámkuju pět lomeno známka, kterou bych na písemku dala. Aby student tu druhou známku místo pětky dostal, musí napsat dvoustránkové zamyšlení o tom, proč je lepší neopisovat. Teď mi donesla jedna proviněná své zamyšlení, přepisuju asi třetinu doslovně:

"Dostala jsem úkol za to, že jsem opisovala v hodině OBČANCE. A bych pravdu řekla, vůbec nevím o čem mám psát, ale skusím to nějak napsat. Nejdříve bych chtěla říct, že jsem tahák v občance použila poprvé a taky se mi to vůbec nevyplatilo. Poprvé co jsem se na to nestihla podívat, protože jsme měli závody a tak to dopadlo. No a teď teda zkusím napsat proč neopisovat.
Takže podle mého názoru by se nemělo opisovat, protože pak se ty děcka nic nenaučí, když budou mít tak s prominutím blbou učitelku, která si bude sedět u stolu a koukat ven, tak se to ty děcka vůbec nebudou učit a jen a jen opisovat a tak bych chtěla poděkovat paní učitelce, jak vede výuku a jak si nás kontrolouje, aby jsme neopisovali a chodí po třídě a kontroluje a tak je to dobře, sice nám žákům se to nelíbí, ale teď když se na tom zamyslím, tak je to dobrá paní učitelka. U nás ve třídě už dvě holky načapala a už nikdy si u ní nedovolily opisovat, protože vědí pak co je čeká a je to fakt hrozný tohle psát. I kdyby jsem se na to nenaučila už nikdy nepoužiju v občance tahák NEPOUŽIJI! (...) Ty nervy, když se ho (rozuměj tahák) snažím použít, tak ty jsou fakt hrozné, koukám kde je učitelka, říkám si jestli ho mám použít nebo a jsem z toho celá spocená a bojím se. (...) Takže teď všem radím, aby neopisovali, protože tohle co jsem musela psát je fakt hrozný. Strávila jsem nad tím asi 1 hod, protože jsem vůbec nevěděla co mám psát, ale nějak jsem to teda napsala a doufám, že mi ten kousek (rozuměj zbývajícího místa na papíře) paní učitelko odpustíte, protože už fakt nevím co mám psát!!"

Někdy jsou studenti naprosto sladcí! :D Kdyby nic jiného, aspoň se pobavím :D

Syslové v obchodě

Probíhám supermarketem a házím do košíku potraviny.
U šunky upoutá mou pozornost výkřik: "Jsi sysel, jsi sysel!"
Otočím se. Asi čtyřletý chlapeček provokuje svoji přibližně o dva roky starší sestru. "Jsi sýýýsééél!"
"Tatí," křičí holčička. Zjišťuju, že k nim patří poměrně fešný, sympatický chlápek. "Tatí, on mi říká, že jsem sysel."
"To víš, že nejsi sysel, Sofinko," chlácholí holčičku otec.
"Tak vidíš," řekne tato vítězoslavně svému bráchovi. "Nejsem!"
"Jsi. Jsi sysel," trvá na svém hoch.
"Tatí!" zaječí Sofinka. Pak si to rozmyslí a přejde do ofenzívy. "A ty jsi židle!"
"Já jsem normální člověk," kontroluje situaci mladší bratr, "ale ty jsi sysel."
Otec se tváří nezúčastněně. Do sporu svých ratolestí se očividně nechce míchat. Sofinka následně dojde ke stejnému názoru a pochopí, že musí spravedlnosti učinit zadost sama. Načež svého bratra praští po hlavě a pro jistotu mu ještě přivře ruku do mrazáku se zeleninou.
Bratr začne okamžitě demonstrativně brečet. Pro mě nastává fáze, kdy bych děti začala třískat. Otec se však otočí s naprosto klidným výrazem, spíš aby se neřeklo.
"Uááááá," kvílí syn, "ona mě bóóóuchlááá!"
"Tak," zakročí otec, neboť syn na sebe začíná strhávat pozornost celého obchodu, "Sofinka se ti omluví, že tě bouchla, a ty se omluvíš Sofince, že je sysel."
Syn okamžitě přestává brečet, aniž by se zarazil nad podivným důvodem své omluvy. Chvíli se se svou sestrou bojovně měří pohledem. Jejich otec se mezitím noří do regálů s jogurty a slyším, jak si mumlá: "Kde je ta straciatella?"
"Promiň," říká chlapeček své sestře s vražedným výrazem v očích.
"Promiň," utrousí Sofinka na půl pusy a vrhne se za otcem do regálu, aby mu vzápětí snaživě podala hned dva kýžené jogurty.
Přemýšlím, jak je možné, že ten chlápek v obchodě plném lidí ve společnosti svých dvou pištících dětí pořád dokáže udržet nervy na uzdě, a to i přesto, že nemůže najít položky z manželčina seznamu.
"Táátíí, já jsem to neslyšél," snaží se chlapeček vytěžit ze situace maximum.
"Já jsem to slyšel," praví otec pořád neuvěřitelně klidným tónem, "a teď konec bengálu, nebo vrátím ty vaše bonbóny."

Uf, vážně mám tohle chtít? :)

Hospitace číslo dva

Vedu letos k maturitě dvoje čtvrťáky, takže jsem to čekala už od září. Pedagogický svátek, hospitace, přišel dnes - v pondělí, první hodinu.
V 7.55 mi zavolala zástupkyně, aby mi tu milou zprávu oznámila. Tlak mi vyletěl na rekordní hodnoty, ale prodýchala jsem to a v hlavě jsem si sumírovala, na co nesmím zapomenout. Do toho mi obě kabinetní kolegyně rychle udílely rady typu "pozor na slupky od pomeranče v lavicích" nebo "zkontroluj správný počet špendlíků na nástěnce" a tak dále, neboť i to, vážení, i to musí mít učitel v merku.
Napochodovala jsem do třídy. Zástupkyně mě předběhla, studenti právě usedali do lavic se zděšenými výrazy. "Co to má být?" šeptal jeden z nich, když jsem ho míjela. "Máme hospitaci," odpověděla jsem taky šeptem. Vzápětí dorazil ředitel. Student se celý pobledlý zhroutil do židle. Holt stres pro všechny.
A tak začala hodina. Napsala jsem na tabuli čerstvé datum i téma (ačkoliv si pořád myslím, že psát na tabuli téma "Didaktický test", když pak přes to stejně stáhnu plátno a ten test promítnu přes projektor, je prostě blbost), řekla jsem cíl hodiny. Normálně to nedělám, protože mi to přijde jako maximální křeč, ale co bych pro vedení neudělala. Větrala jsem ostopéro, studenti seděli rovně a jelikož byla první hodina, nemusela jsem ani řešit slupky a kelímky od kdečeho v lavicích.
Nebudu napínat. Každá voda nakonec steče dolů, Stázina se dostane Kubovi za ženu a hospitační hodina má taky jen 45 minut. Řekla bych, že jsem to v rámci možností zvládla dobře, při následném rozboru mě v podstatě hodně pochválili. Leč i výtky padly, a to zejména za následující:
1) na třech opěradlech židlí visely bundy, které jsem měla nechat pověsit na věšáky,
2) když jsem nechala zhasnout jednu řadu světel, protože do třídy začalo svítit slunce, byla zhasnuta světla u zdi, nikoliv u oken, na což jsem neupozornila, a třída tak nebyla správně osvětlena,
3) na konci hodiny jsem třídě nesdělila naplnění či nenaplnění dnešního cíle hodiny,
4) když jsem třídě dala opravené písemky, neměla jsem statistiku, kolik bylo kterých známek,
5) neupozornila jsem na křivě visící projektor, který celou hodinu promítal didaktický test šejdrem,
6) nezadala jsem třídě písemný domácí úkol.

Pracovat ve školství, to je prostě samý humor.
Tak zase za rok.

Potřebuju kurz drsnosti.

Vypadalo to zpočátku jako úplně normální hodina. Pozdravit se, zapsat do třídní knihy, vyslechnout aktuality a začít nové učivo. Klasika.
Až na ty dvě nádhery v druhé řadě. Už během aktualit jsem je dvakrát napomenula. Ještě pořád vše v normě, chápu, pondělí, mají zážitky z víkendu a jsou to užvaněné baby. Ovšem potom...
"Jo a příští hodinu bude písemka z voleb," oznamuju třídě. Načež se ze druhé řady velmi tlumeně ozve: "No to si dělá prdel..." Nechci jít do konfliktu a začnu probírat novou látku. Načež studentka svou větu zopakuje, tentokrát natolik nahlas, že už musím reagovat. Pronesu obligátní napomenutí ohledně sprostých slov ve škole. Studentka mi drze kouká do očí a ironickým tónem odpovídá: "Ano, už budu mlčet..."
Neuběhne ani minuta a už se naklání k sousedce. Vrhnu po ní výstražný pohled. Tato situace se opakuje několikrát po sobě. Nechci pořád přerušovat výklad, takže zasáhnu, až už mě to opravdu štve. "Katko, posuň se o jedno místo k oknu," pravím přísným tónem, aby bylo jasné, že to je trest. Obě dvě se usmívají úsměvem, do kterého mám chuť jim šlápnout železnou botou.
Načež si začnou dopisovat. Ani to neskrývají, prostě si mezi sebou posouvají papír a něco do něho píšou. Všimnu si toho v momentě, kdy si uvědomím jejich mechanické pohyby, které by vlastně v hodině dělat neměly. Opět přeruším výklad.
"Okamžitě to schovejte a dělejte si laskavě poznámky," syčím na ně a mám co dělat, abych nezačala ječet. Racionální (momentálně dosti upozaděná) část mozku mi říká, že to je přesně to, o co jim jde. Vyprovokovat mě. Přimět mě ztratit sebeovládání. Koukají mi do očí, odloží papír, na který si psaly vzkazy, a chopí se sešitu. A usmívají se.
S velkým vypětím sil obrátím mysl zase k tématu. Potřebuju třídu rozmluvit, udělat diskuzní atmosféru, ale když jsem takhle vytočená, je to víceméně nemožné. Takže řeknu: "Pište si..." a začnu diktovat strašně dlouhou definici, kterou v různých obměnách nadiktuju třikrát po sobě. Potřebuju prostě získat čas na uklidnění a koncentraci. Studenti s funěním píšou a v tom rychlém tempu, které jsem nasadila, si ani nevšimnou, že to je pořád totéž. Načež začnu komunikovat zase normálně.
A pak...
...pak si uvědomím, že si někdo brouká! Přestanu mluvit. Broukání přestane. Začnu mluvit. Broukání začne. Lokalizuju zvuk. Druhá lavice, no jistě. "Jano, ty si zpíváš." Jsem z toho tak paf, že se zmůžu jen na ohromené konstatování. Studentka pokrčí rameny, jako by říkala no co na to říct, je to tak...
Naberu dech. "Máš pocit, že hodina občanské nauky je určena ke zpívání?!"
"Ale paní učitelko," usmívá se na mě její sousedka, "každý přece ví, že Jana v hodinách zpívá... ona zpívá všude!"
Velice zřetelně si uvědomím, že jsem naprosto bezmocná. Není možno dát jim po čuni. Nelze jim dát poznámku, neboť nemají žákovské knížky a "Zpívá si v hodině" by stejně znělo trapně. Není ani možno vyhodit je z učebny (kdyby se něco stalo, je to na moje triko). Není možno nechat je po škole. Dokonce ani nemůžu z hodiny odejít. Moje bezmoc je tak silná, že se mi začne chtít brečet. Ovládnu se. Zakážu zpívat a začnu diktovat další definici.
Někdy to holt stojí za starou belu.

Stužkování

Sedm dní, tři večírky, to už se mi dlouho nepovedlo. Předminulý pátek, ve středu a v tento pátek se stužkovali naši čtvrťáci. Nafasovala jsem je ve druháku, kdy polovinou třískala puberta a polovina ještě tahala kačera. Některé jsem občas toužívala zfackovat a některé zakousnout... a ti všichni se teď vydali do cílové rovinky svého středoškolského vzdělávání. Nebudu popírat, že při pasování do stavu maturantského mi i slza ukápla.
První večírek byl pro mě nejvíc naslušno. Večeře, společenská konverzace, jedna štamprlka na úspěšnou maturitu a dom.
Druhý večírek ve stylu 30. let byl divočejší. Po dlouhé době jsem vytáhla a oprášila své černé boa, krajkové rukavičky a ségřinu čelenku s pérem. Po vydatné večeři, několika hrách, které si studenti pro učitele připravili, a několika rumech s kolou jsme si fakt dobře společně zatrsali. Akorát ten rum... ten rum mi ležel v žaludku ještě na druhý den v práci. (Mám podezření, že moje tělo prostě proti rumu protestuje od toho zběsilého večírku tehdy na Lužnici.)
Když už jsem se ze stužkáče chystala domů, zjistila jsem, že omladina neumí tančit makarénu. Taková zásadní neznalost! Že se jim pletou volební systémy, že nedbají o učení Platónovo, že neví, kdy byla která světová válka... s tím vším se dá žít. Ale neumět tancovat makarénu?! A tak jsem znova odložila kabelku a kabát a jako zodpovědná občankářka jsem je to naučila. Odcházela jsem s naplňujícím pocitem dobře odvedené práce.
Teď v pátek se stužkovala třída mému srdéčku nejbližší, třída, jejíž zastupující třídní jsem, třída, kterou mám třetím rokem 4 hodiny týdně a se kterou jsem se potkala první den v práci. Večírek byl ve stylu let šedesátých. Moje oblíbená kolegyně, jejich třídní, ušila mně a sobě krásné puntíkaté sukně a čelenky do vlasů. Vypadali jsme všichni jak z Rebelů a bylo to kouzelné.
Stužkování proběhlo v kostele. Poté jsme se přesunuli do restaurace na večeři. Když se o půlnoci někteří odebrali k domovu, tvrdé jádro začalo vymýšlet, co s načatým večerem. Prý že se půjde někam tancovat. Počala jsem sbírat svoje svršky. "Paní učitelko, já vás hrozně chci vidět pařit!" pravila jedna studentka. Chvíli jsem se bránila, ale byli v přesile a po jednom pivu a dvou panákách jsem nedokázala moc odporovat.
Nakonec, proč ne. A tak jsem se po několika letech ocitla na diskotéce. V těch krásných retrooblečkách jsme budili dost pozornosti a i dýžej přestal pouštět odporné tucárny a začal hrát hudbu let sice ne šedesátých, ale aspoň osmdesátých a devadesátých. Bylo to bezva a i vtipné, když se mě v přestávce mezi natřásáním konverzačním tónem ptali, z čeho píšeme v pondělí. A student, o kterém jsem si myslela, že mě nemá moc rád, mě dvakrát pozval na vodku.
Tihle mi budou fakt chybět.