Na praxi

Abych se před svými maturanty trochu vytáhla, slíbila jsem jim, že se na ně půjdu podívat na praxi do nemocnice. Sice mi odborná učitelka nabídla, abych došla až na osm, ale to by znamenalo ztrátu kytičky. Takže jsem vstala po 4. hodině ranní a dokodrcala jsem se trolejbusem na půl šesté do nemocnice.
Studenti ve svých sesterských oblečkách vypadali vysoce profesionálně. Na rozdíl ode mě je naprosto nevykolejila poznámka jednoho zdravotního bratra, že na chodbě je zaparkovaný nebožtík. Pouze se konverzačním tónem zeptali, zda je zakrytý.
Pak jsme šli dělat hygienu. Tedy oni, já jsem je pouze zpovzdálí sledovala. Když jsem viděla, jak žínkou zkušeně šudlají všecky možné záhyby všech možných těl, ze kterých navíc z různých konců trčely různé hadičky různých barev, začala jsem chápat, proč většinu z nich obtěžují rozbory básní a filosofie.
Během vizity doktorka vytáhla z krku pacienta dvaceticentimetrový šlauch. Nikdo kromě mě ani nemrkl. Zatímco mí studenti zručně dělali převaz, já jsem uvažovala o tom, co by se stalo, kdybych se tam složila.
Když jsme šli všichni společně na přestávku, jeden studen navrhl, že mi udělá odběr. Než jsem se stihla rozmyslet, měla jsem zaškrcenou paži a jehlu v žíle. Jako obvykle mě pohled na vlastní krev vyplašil. Studenti se smáli a ten, který zákrok prováděl, mi vtiskl do dlaně zkumavku s tím, co ze mě vysosal. "Ještě je teplá, zkuste... vemte si ji domů!" nabízel mi dobrosrdečně a druhý den ve škole starostlivě kontroloval, jestli nemám modřinu.
Krev jsem si domů nevzala, spoustu zážitků ano. O bílých pláštích se mi zdálo ještě dvě noci. Ale předsevzala jsem si, že skončím s týráním v podobě dějin filosofie a radši budu hledat cestu prakticko-příjemnou.
Dobrá zdravotní sestra přece nemusí číst Vergilia v originále.

Sentimentální přednarozeninová

Tak je zase říjen. Můj osmadvacátý. Když jsem předevčírem vytahovala podzimní kabátek, spadla na mě celá krabice se zimním oblečením. Lyžařská výbava se rozsypala po koberci a mně se zastesklo po kopcích, po ledovém tichu a po pocitu, kdy se člověk opře do nohou, sviští po zamrzlé stráni s větrem o závod a ví, že právě teď drží svůj osud jen a jen ve svých rukou.

Od posledního příspěvku se nezměnilo nic kromě toho, že jsem se naučila dělat marmeládu, škvařit sádlo a odstraňovat fleky z oblečení. Ohavně prozaické záležitosti dospěláckého života. A tempo sňatků a rození dětí kolem mě nabralo na síle. Moje dávná láska sdílí fotky s miminem, ale já dnes myslím na vrcholky hor v oparu a na Norsko a na Rusko a na Čínu.

Naštěstí jsou věci, které se nemění. Třeba Leňa, která ani po svatbě nepřestala v každé druhé větě říkat sprosté slovo. Nebo Olča, která mě bere na skleničku a vede laškovné řečičky. Pekař, který usne během večírku a dá se po něm kreslit. Chuť a třpyt vína. Šustění spadaného listí. A další malá bezpečí mého života.

Tak je zase říjen. Už osmadvacátý.

Maturity

Letos podruhé jsem byla svědkem maturit. Zatímco loni jsem přímo zkoušela a dopadlo to trochu nechutně, letos jsem byla pouze přísedící u češtiny, zato ve dvou třídách.
Maturitní radosti přišly nejprve formou písemek. Z jedné třídy, která byla mírně řečeno problémová, bylo k maturitě připuštěno ze dvaatřiceti čtyřiadvacet studentů. Deset lidí neudělalo matiku a dva nenapsali slohovku. V druhé, výrazně lepší třídě nevyšla jedna matematika a jedna slohovka. V ní student namísto westernového příběhu popsal otrokářskou zemi, v níž se syn tyrana zamiluje do Venuše, jež se jednoho dne z blíže nevysvětlených příčin zjeví na bojišti, a v dramatickém momentě, ve kterém zraněná a k lůžku připoutaná Venuše očekává tvrdý trest, se syn spontánně rozhoduje a vráží svůj kord do otce místo do bezbranné krasavice. Tu posléze pojímá za ženu, zruší otrokářský systém a všichni jsou spokojení.
Přiznávám, že u příběhu se mi tajil dech, i když hlavně kvůli obavám, kdy se to zvrtne v erotickou povídku.
Nu, nakonec přišel i čas ústních zkoušek. Koupila jsem si dvoje šaty, to byla ta příjemná část. A pak jsem už jen přebíhala přísedět z jedné třídy do druhé a v zhruba dvacetiminutových pauzách jsem do sebe v "občerstvovně" cpala energii v podobě chlebíčků s vlašákem a buchet, které připravily soutěživé matky (když vy jednohubky, tak my chlebíčky! když vy buchty, tak my kynuté koláče!).
Jakkoliv je ústní maturita z češtiny primitivní, našli se studenti, za které jsme musely maturovat my učitelky. Ačkoliv v textu jasně stojí, že matce hasne u vaření a řvoucímu harantovi vyhrožuje strašidlem, studentka nám tvrdila, že polednici na dítě volá vodník.
Když jiná dívčina řekla, že Puškin patří mezi české básníky a k jeho současníkům lze řadit kupříkladu Shakespeara, kolegyni vyrazily na čele kapičky potu. Přešly jsme raději k neuměleckému textu. "Takže, Ivano, když tady máme text, který je psaný spisovným jazykem, pochází z wikipedie, obsahuje odborné termíny a přináší nám odborné informace, o jaký styl se asi bude jednat?" ptá se kolegyně se zřetelným důrazem na slova "odborné".
"Publicistický," usmívá se studentka s úlevou, že na to přišla. Nenápadně vrtím hlavou a naznačuju rty písmeno O. Studentka se opravuje, a když nám v textu najde souvětí, větu jednoduchou, a dokonce přijde na to, že odborný styl je například v učebnicích, propouštíme ji s minimem bodů nutných k uspění.
Když nás úplně poslední student informuje, že Vrchlický překládal z francouzštiny především Viktora Dyka, už mě to ani nepřekvapí. Budu se muset srovnat s tím, že existují lidé, kteří si češtinu strčili za klobouk. Jsem tak grogy, že při slavnostním ukončení jedné studentce místo gratulace poděkuji.
Ústní zkoušky udělali všichni. I když, jak to komentovalo vedení, některým budou muset znova narůst uši.
Příští rok budou maturovat moji. Od zítřka je začínám drtit.

Nevím, čím to je,

ale vždycky se to tak stane, že se každá třída jeví nějak. Tak třeba výkonem slabá, ale atmosférou příjemná. Nebo chytrá a tichá. Nebo chytrá a komunikativní. Nebo flákačská s horou absencí a věčným odkládáním písemek. Nejhorší ovšem je slabá a užvaněná.
A s jednou takovou slabou a užvaněnou mám osmou hodinu v úterý. Osmá hodina je peklo vždycky, ale s tímhle materiálem peklo dvakrát tak horké. Když se každé úterý ve tři čtvrtě na tři blížím k učebně, po celé chodbě se mi v ústrety rozléhá řev. Mám pocit, že jdu krotit divou zvěř. Obvykle zatoužím po biči a kusu krvavého masa, který bych jim mohla předhodit na konci hodiny za odměnu, že mě nesežrali.
Inu, osmá hodina v úterý přišla i tento týden. Ale tentokrát to bylo před pětidenním volnem. Trochu jsem doufala, že se na to vykašlou a bude jich tam pět a půl. Bohužel jsou to prváci, omluvenky jim píšou maminky, takže vykašlávání se na okrajové hodiny zatím neprobíhá.
Aktuality i referát proběhly dobře, akorát jsem musela jednu ukecanou studentku přesadit, jednu požádat, aby sundala nohy ze stolu, a jinou vyzvat, aby si sedla si čelem ke katedře. Pak jsem jim oznámila, že jdeme probírat a ať si vezmou sešity. Pět vzorňaček v první řadě uchopilo tužku. Druhá řada otevřela sešity a třetí zašmátrala v aktovkách. Vypadalo to, že je k činnosti opravdu přiměju.
Čtvrtá řada ovšem jako obvykle mé pokyny ignorovala. Jedna studentka ležela na lavici, jedna pod lavicí mobilovala, jedna si četla ONADnes a další dvě na mě prostě jen hleděly.
"Veroniko, kde máš sešit?" oslovila jsem studentku zahloubanou v ONADnes. Upřela na mě nic neříkající pohled zpoza svých výrazných hranatých brýlí. Potom pomalu, pomalounku uchopila pero a vsunula si ho mezi zuby. Stejným tempem vytáhla zpod časopisu sešit a položila ho zavřený před sebe. Celou tu dobu se mi dívala do očí. Hrozně se mi chtělo dát jí po čuni. Místo toho jsem se jenom dotázala, jak hodlá psát do zavřeného sešitu.
Její upřený pohled se stal ještě upřenější a skoro jsem jí v očích mohla číst, kam mě v duchu posílá. Bylo mi to jedno - já jsem ji tam v duchu posílala taky a celá dlaň mě svrběla. "A ještě prosím schovej ten časopis," požádala jsem ji, když sešit konečně otevřela. Prostě jsem si musela aspoň trochu ulevit.
Musím přiznat, že tahle holka vymyslela dokonalý způsob vysírání. Na rozdíl od jiných nejde do konfliktu, jen poulí oči a všecko dělá hlemýždím tempem, aby ukázala, jak moc ji to obtěžuje.
Hodinu jsme nakonec přežili všichni a do konce roku jich zbývá už jen pár. Jen si říkám, že zákaz fyzických trestů je zbytečně striktní a že někdy by se ten dlouhý bič a malý dvorek sakra hodil.

Jako za mladých let

Začalo to úplně nevinně - vydali jsme se se Štěpou na procházku na poštu. Na Moraváku jsme narazili na nečekanou překážku - na zahrádce tam seděli Pekař, Dejv a Ema. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že jakmile na poště vyzvedneme balíček, zajdeme do Modré růže na pivo a žebra.
Když jsme naposledy byli v Modré růži, bylo to divoké období našich studií. Dejv nostalgicky zavzpomínal na to, jak tehdy odcházel v mém tričku s kačenkami poté, co jsme hráli hru "to není tvoje tričko!". Obsluha tam vždycky bývala nepříjemná, ale strategická poloha, dlouho otevřená kuchyně a příjemná míra zaplivanosti činily tento lokál přitažlivým pro naše nevybouřené mládí.
Nuže, včera jsme po letech usedli za stůl a objednali si pivo a žebra. Štěpa rozbalil balíček z pošty. Přišel mu hokejový dres s jeho jménem, který si nadšeně oblékl. Igelit od trička dal vedle sebe na prázdnou židli a jali jsme se konverzovat. Se slzou v oku jsme konstatovali, že obsluha je skoro pořád ta stejná a že i jídelák vypadá stejně. V tomto rozněžnělém rozpoložení k našemu stolu přišel číšník. Holá hlava se mu leskla a tetování na pažích u mě budilo respekt už dávno. Naklonil se nad stůl a pravil: "Vážení, ten bordel, co máte pod stolem, si okamžitě ukliďte. Takových arogantních kreténů, kteří si myslí, že si můžou všecko dovolit, mám plný zuby, a jestli to nezvednete vy, tak to zvednu já a narvu vám to do prdele."
Všem nám spadly brady a zůstali jsme ohromeně hledět. Pak jsem si všimla, že obal od dresu sklouzl na zem. První se vzpamatoval Pekař a řekl, že by to snad šlo říct i slušněji. Číšník se k němu naklonil a poradil mu, ať drží ústa. Místo slova ústa použil vulgarismus o čtyřech písmenech, kterým se někdy označuje kosočtverec. Zůstali jsme ještě víc ohromení. Přesto v sobě situace nesla určitou komiku. Dejv s Pekařem šli z práce a oba měli košili, Dejv dokonce sako. Štěpa seděl v národním hokejovém dresu a já jsem měla oranžové triko s velkou velrybou. Čtyři magistři zmatení drsností tohohle světa. Do toho záblesky číšníkovy pleše a jeho vzteklé řvaní na celou hospodu.
Okamžitě jsme se dohodli, že odcházíme. Mezitím nás číšník stihl počastovat několika dalšími nadávkami, načež ho Dejv poslal do řitního otvoru. Chvilku jsem myslela, že se číšník na Dejva vrhne. Nakonec nás nechal odejít s doporučením, ať se už nikdy nevracíme. Myslím, že k takovému závěru bychom došli i my sami.
Měla jsem intenzivní pocit deja vu. Tedy - nikdy to nebyl až takový průšvih, ale s touhle partou jsem toho zažila už tolik, že by to vydalo na knihu. Naposledy mě - při příležitosti oslavy Pekařových státnic - škrtila ta sjetá paní v Pivní stáji.
Celí opaření jsme se přemístili do jiné hospody. Dejv si po cestě smutně stěžoval na úroveň našeho pohostinství. Prý je zvyklý, že ho sem tam někdo nazve p.čou, ale číšníci by to dělat nemuseli: "kdybysme aspoň fakt něco udělali, třeba rozbili skleničku..."
Skutečnost, že jsem v další hospodě narazila na svoje nezletilé studentky u piva a všem nám z toho bylo trapně, jen završila tragikomiku večera. Tohle je fakt skupina, ty vogo.

Trochu jiný předvánoční stres

Zapálený adventní věnec, napečené cukroví, včas koupené dárky, vyměněná okna, uklizený byt, stromek a klid. To byly moje představy o Vánocích ještě do poloviny listopadu. Ach, jsem já to naivní děvče.
Celé se to zaseklo na výměně oken. Když se s námi měniči domluvili poprvé, nakupili jsme nábytek na hromadu, všecko, co šlo, jsme přikryli fólií a oblepili izolepou a čekali jsme. Navzdory plánům však pánové nedošli pravíce, že se k nám dostanou až za týden. Odlepili jsme tudíž kilometry izolepy a srulovali fólie nahoru na nábytek, kterýžto jsme se rozhodli ponechat na hromadě.
Za týden měniči došli. Bohužel došel také mráz. Teplota v bytě spadla o 15 stupňů, což znamenalo přibližně na nulu. Zkřehlými prsty jsme znova oblepovali nábytek. To nevadí, utěšovala jsem sebe i Štěpu, těch pár dnů nepohodlí nám za to stojí.
Okna byla vyměněna a na řadě byl zedník, který měl dojít za dva dny. Došel dřív, ale pouze proto, aby nám řekl, že nestíhá a že dojde za týden.
Odlepili jsme tudíž opět kilometry izolepy a srulovali fólie nahoru na nábytek, kterýžto jsme se rozhodli ponechat i nadále na hromadě. Navíc jsme umyli všecky podlahy a všecky rovné plochy, jelikož bylo všude na prst prachu. Teplota v bytě po třídenním topení na maximum stoupla zpět na krásných patnáct nad nulou. Venku patnáct pod. Místo čaje jsem si začala vařit coldrex. Koberec smotaný na záchodě počal oplétat pavučinou jakýsi pavouk a holubi si zvykli tulit se na balkoně k novým plastovým dveřím.
V neděli večer nám zedníci konečně potvrdili, že ráno dojdou a že jim práce bude trvat zhruba týden.
Začali jsme se balit, abychom se přestěhovali na Smetanku. A zase jsme balili byt. Do fólií, do izolepy, do kartonů. Advetní věnec, který jsem jako jedinou z položek prvního odstavce stihla zařídit, skončil pod fólií taky. Když jsem ve spěchu lezla ze sprchového koutu, který jsme vzápětí potřebovali zaskládat nábytkem, rozsekla jsem si těsně nad kolenem nohu o šuplíček na pračce.
Za mého vydatného klení a krve prosakující pyžamem jsme byt opět připravili na útok dělníků.
V pondělí jsem tam byla s nimi. Na střídačku jsem četla Markétu Lazarovou a jedla v koupelně mezi metrovou dracenou, zrcadlem, obrazem, pračkou a dvěma židlemi narvanými do sprchového koutu chleba s nutelou.
"Možná skončíme už ve středu," řeklo zednické kápo. "Jé, to by bylo výborné!" zaradovala jsem se a začala jsem v duchu počítat, kolik toho stihnu o víkendu uklidit a napéct.
"No ale stejně dojdeme ještě v pondělí," dodal chlápek.
"Jak to?" ptala jsem se zoufale.
"Přece vymalovat," odpověděl zedník a já jsem hluboce zalitovala, že jsem z ledničky před zafóliováním nevytáhla spolu s máslem a marmeládou taky vodku.

Dítě a pivo

Přicházím do třídy. Ve dveřích stojí dítě asi dvouleté a zírá na mě. Zastavím se a zírám na něj taky. Už se mi pár podivností stalo, už se mi zamkli ve třídě, schovali se na záchod i zpívali při mém příchodu. Dítě na mě ale ještě nikdo nenarafičil.
Za dítětem vykoukne studentka a popadne ho do náruče. "Pojď sem, Eliško," říká mu.
"Čí to je dítě?" ptám se studentů a začínám se cítit poněkud absurdně.
Jedna studentka se přihlásí. Normálně mívá hlídání, ale dnes babička nemohla a tatínek vydělává.
Zatímco píšu do třídní knihy, Eliška pobíhá v uličce mezi lavicemi, načež zakopne o čísi batoh a rozplácne se na zemi. Její matka startuje ze svého místa a bere si dítě na klín.
Rozdávám zadání ohlášené písemky. Třída se s huhláním sklání nad papíry. Elišce je divné, proč je takové ticho, a vydává se na obhlídku lavic a bordelu v nich uloženého. Koncentrace studentů silně pokulhává, dítě je zajímavější. A pak do ticha...
"Pivo!" pronese Eliška úplně zřetelně vysokým hláskem.
Třída vybuchne smíchy. "Pivo, pivo!" vykřikuje Eliška povzbuzena náhlým zájmem publika.
Jsem zmatená. Na fakultě nás neučili, co si ve třídě počít s matkou s dítětem, natož pak dožaduje-li se dítě alkoholu.
Vyberu proto písemky a ptám se studentky-matky, proč chce její dcera pivo, když ještě není ani zdaleka plnoletá. Studentka krčí rameny a odpovídá, že jí občas dají cucnout a že má asi chuť. Pravím, že by to možná zajímalo sociálku. Třída se směje. Eliška se usmívá také a potom začne pojídat pastelky.
Při představě, že bych v této atmosféře měla hovořit o skepticismu, epikureismu a stoicismu, se mi dělá mdlo. Pro dnešní den proto na filosofii rezignuji. Po několika marných pokusech diskutovat alespoň o aktuálním dění ve světě vzdávám i to a končím vyučování. Vedení školy je na veletrhu v Břeclavi, tak to snad nebude průšvih.
Třída i s dítětem rozjařeně odchází.
Tuším, že na pivo.