Předprázdninové šílení

Slibuju na svou čest, jak dovedu nejlépe, že příští rok budu drsná, drsná, drsná! Slibuju, že budu přísná a budu dávat pětky za nedonesené úkoly, neodevzdané eseje, za zapomenuté aktuality, budu trvat na termínech s přesností na minutu a nezlomí mě naprosto nic!
Konec školního roku přinesl šílení na obě strany. Vyučující šílí z nedodělaných věcí, studenti šílí z toho, že mají něco dodělávat. Obě strany proklínají krátkost školního roku a slibují hory doly. Studenti, že se polepší, učitelé, že ustupují tentokrát ale už opravdu naposled.
Na poslední chvíli všichni všechny dozkušují. Interní telefony zvoní jak o závod.
Dnes během jediné přestávky se stihlo odehrát následující:
11.35 zvoní
11.36 doběhneme s kolegyní z výuky
11.36 stojí u našeho kabinetu studenti
11.37 začínám zkoušet, kolegyně komusi půjčuje jakési knihy
11.38 klepe na dveře studentka, která přinesla slohovku pro třetí kolegyni. Slohovku přebíráme my, dotyčná kolegyně dnes není ve škole.
11.38-11.39 pátrám ve znalostech studentky, co je to Mohamed, synagoga a Buddha.
11.40 přijdou další dvě slohovky. Kolegyně dopůjčovala knihy a telefonuje s vedením o tom, že její student má nějaký průšvih.
11.41 dojde student a dožaduje se odrecitování své básničky. Říkáme mu, že kolegyně, které má recitovat, tu dnes není.
11.42 vysvětluju zmatené studentce rozdíl mezi Mohamedem a Alláhem a u toho přebírám další dvě slohovky.
11.43 uděluji studentce čtverku a vyjadřuji naději, že se snad nepotkáme u maturity. Kolegyně zuří kvůli průšvihu svého studenta a ulevuje si tím, že zběsile uzavírá známky. Jeden student mi dojde oznámit, že v polovině mé hodiny bude muset odejít.
11.44 vyprovázím všechny z kabinetu a klopím do sebe jogurt.
11.45 zvoní a vybíháme z kabinetu. Po cestě míjíme dveře tělocvikářek, kde se během přestávky objevil následující ceník:
položení dotazu: 10,-
položení blbého dotazu: 100,-
Dochází mi, že přes všechny své sliby sobě samé některé věci prostě nezměním a že tohle šílení tady zřejmě bude pokaždé znova. Plyne z toho jediné. Musíme si do kabinetu pořídit pořádnou flašku rumu.

Jak jsem zmagořila

Zdálo se to nekonečné, ale po skoro dvaceti letech skončil oficiálně můj proces vzdělávání. Včera jsem odstátnicovala a už nikdy nechci ani vidět žádné staročeské deklinace, legendy o svatých Kateřinách ani kostnickou školu receptivní estetiky.
O existenci posledního jmenovaného jsem se mimochodem dozvěděla až včera na chodbě, kde se nás, zápasníků o titul, sešlo ke čtyřiceti. Startovali jsme v půl deváté, končili jsme před třetí odpoledne. Přes šest hodin stresu a nekonečného čekání mě naprosto odrovnalo.
Z naší petičlenné skupinky šla ke státnicím jedna slečna podruhé a jedna slečna už potřetí, tedy naposled. Celá chodba průběžně poplakávala. Zároveň všichni mluvili o tom, na co se jich komise nesmí nebo musí zeptat. V rámci těchto hovorů jsem se dozvěděla o oné kostnické škole. Zaplavila mě panika, protože stejně jako o některých dalších pojmech jsem v životě neslyšela.
Na řadu jsem šla ve čtvrt na dvě. Posadila jsem se proti komisi. Vytáhla jsem si papírový kapesníček a čekala na osud. Nebudu napínat, kostnická škola se nekonala. První otázka byla vývoj časů v češtině, poté obohacování slovní zásoby. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Začala jsem chrlit koncovky všech těch aoristů a imperfekt, pak jsem krátce pohovořila o kalkování včetně sémantického, a i když jsem v dalších otázkách už nebyla tak suverénní, komise se tvářila spokojeně.
Nejlepší ovšem byla poslední otázka. Totiž...
V pátek na kolaudaci se mi Dejv svěřil, že se ho u jeho státnic jeden učitel, který měl být i v mé komisi, ptal na Miroslava Červenku (téměř současný literární teoretik). "Kdo to je a co napsal?" ptala jsem se Dejva u vína a byla jsem poučena, že patří do druhé vlny českého strukturalismu a že napsal Dějiny českého volného verše.
"Tak, kolegyně," pravil tento vyučující, "poslední otázka je, co víte o Miroslavu Červenkovi."
Chtělo se mi hrozně smát. Dejve, díky.
"Miroslav Červenka," usmívala jsem na komisi, "patří do druhé vlny českého strukturalismu a napsal Dějiny českého volného verše."
Inu, dopadlo to. Pravdou je, že hodinové čekání na výsledky bylo hrozné. Komise vpravo od nás vyhodila tři z pěti, vlevo dva ze stejného počtu. To člověku moc nepřidá, takže když nám naše komise řekla, že nám to všem dali, začaly jsme jako jeden muž, respektive jako jedna žena vzlykat.
Zhruba za dvě hodiny odezněl šok a mně začalo docházet, kolik možností se teď v mém životě otvírá. Čtení normálních knih. Sledování seriálů. Chození do kina. Procházkování. Povalování v parku, kafíčkování, vínečkování, výletování...
Není ten život krásný? :)

Trochu nechutný příspěvek

Nikdy bych netušila, jak taková maturita může být pro učitele vyčerpávající. Jeden by řekl, že stačí prostě sedět a poslouchat, co ze studenta vypadne. To se podařilo z mých dvanácti zkoušek pouze v jednom případě, kdy dobrá otázka sedla šikovné slečně. Jinak ovšem...
"Paní učitelko, jestli si vytáhnu filosofii, tak se rozbrečím a končím," pravila jedna studentka těsně předtím, než si filosofii opravdu vylosovala. Myslím, že je průsvitná ještě dneska, ale zvládly jsme to.
Dvě studentky u mě maturovaly poté, co obdržely pětku z biologie. Obě byly úplně vykolejené a považuji za svůj pedagogický úspěch, že jsem z nich dostala aspoň něco a že se během zkoušení nesesypaly.
Emoční vypětí a stres ovšem způsobily, že jsem se tak trochu sesypala já. Po prvním dni maturit mi vyletěla teplota a tělo přestalo normálně fungovat. K večeři jsem si dala meloun s tím, že takové vodnaté cosi mi nemůže ublížit. Když jsem se v noci potácela ze záchodu do postele, měla jsem už jiný názor. Vtipná byla scénka z cesty do práce, kdy se se mnou rozloučil zbytek melounu a spousta žaludečních šťáv. Představte si slečnu v šatičkách, na podpatcích, v saku a s kabelkou, jak v půl deváté ráno zvrací v centru Brna...
Druhý den maturit naštěstí proběhl lépe, možná taky proto, že jsem snížila nároky a mým hlavním cílem bylo přežít (a nepoblinkat předsedkyni maturitní komise).
Když jsem odcházela z práce, jeden student mě upozornil, že vypadám dost špatně. Následně se konverzačním tónem otázal, zda nejsem těhotná. (NE, nejsem.) Neměla jsem sílu mu vynadat, ale učiním tak při nejbližší možné příležitosti.
Každopádně už chápu, proč některé kolegyně maturují zásadně zdrogované lexaurinem.

Po sedmi letech, skoro na den přesně,

jdu zítra k maturitě. Tentokrát ovšem usednu na druhé straně stolu.
Vzhledem k mé současné intenzivní přípravě na státnice jsem se maturitou příliš nestresovala. Tedy do minulého pátku, kdy mi jeden student poslal seznam maturitních témat s dotazem, zda to jsou letošní otázky. Orosilo se mi čelo a krůpěje potu stírám doteď. Fakt, že někdo shání témata (která probíráme od září) šest dní před zkouškou, mě věru neuklidnil.
Jedna věc je lovit ze své paměti znalosti za pomoci učitele. Druhá věc je lovit znalosti z paměti vyplesklého studenta. Po roce před tabulí jsem se sice hodně naučila, ale pořád toho hodně nevím. Jaká je strategie vedoucí k důstojnému přestání situace?
Kamarádka a kolegyně Petra mi právě píše, že jde k maturitám s husitskou písní na rtech. V Praze mají holt jiné možnosti. Přemýšlím, kde do rána seženu sudlici.
Kromě toho jsem si dnes neprozřetelně koupila čokoládové oplatky. Ze stresu jsem odpoledne zežvýkala celý balíček a teď trpím paranoiou, že se zítra nevlezu do šatů.
Abych se vynořila z chmurných úvah, zanořila jsem se do vany. Tam mě však napadla myšlenka nejhorší. Zatímco před sedmi lety jsem měla poměrně velkou šanci, že nepadnou témata, která jsem nechtěla a(nebo) neuměla, teď je tento scénář zhola nemožný, neboť mě nečeká maturita jedna, ale dvanáct.
Nu, jdu si opakovat ekonomiku.

Když vedení není ve škole,

mají učitelky pré. Nebo o tom aspoň fantazírují.

Dnes a zítra máme školení (ano, na státní svátek výměnou za příští pondělí). Byla jsem pověřena dojít zítra do školy na půl osmé, vpustit ostatní kolegyně do budovy, pak je zas vypustit a zamknout. Budu tak mít přístup ke všem klíčům na škole.

"Poslyš," naklonila jsem se ke kolegyni, "zítra budu mít klíče od vrátnice a škola bude úplně prázdná."
Kolegyni se rozzářily oči. Jsme totiž naladěné na stejnou vlnu.
"Budeme házet pytlíky s vodou z oken!" vykřikla nadšeně.
"Nebo si můžeme zahrát hoňku na chodbách!" navrhla jsem já.
"Můžeme dojít v minisukni a tričku na ramínkách!" rozvíjela své tajné fantazie ona.
"A můžeme hrát na schovku v prázdných třídách a čmárat po tabulích," nabízela jsem další alternativy uličnictví.

Chvilku jsme se obě zasnily. Když jsme ale po školení odcházely domů, přísahala bych, že si mumlala něco o tom, že aspoň jeden pytlíček si hodí.
Nemohu zůstat pozadu. Jdu do skříně najít tričko na ramínka.

Jak jsem potkala dareby

Další věc, co nás nikdo neučil. Jak ve třídě zvládat zuřivost vyvolanou studenty.

To si takhle učím v pátek čtvrtou hodinu, mluvíme o masmédiích, pouštíme si a rozebíráme reklamy a zpravodajství. A tu ejhle, dvě slečny v zadní lavici hrají v karty. Učitelčina ješitnost je raněna. Ona se tu snaží, seč jí síly stačí, celá zpocená pobíhá mezi počítačem a tabulí, snaží se být vtipná, věcná, jít od konkrétního k obecnému, učit zábavnou formou, komunikovat s žáky a tak dále, a oni, uličníci, hrají docela obyčejné prší.

Cítila jsem v ten moment velmi intenzivní touhu začít hystericky ječet. Zároveň jsem v duchu viděla samu sebe, jak bych u toho byla směšná. Taky jsem si vzpomněla na Pucíka, jak pokaždé s chutí paroduje svou češtinářku, kterou přivedl do podobného nepříčetného stavu. Považuje to za svůj životní úspěch.

Cítila jsem, jak vztek deformuje můj obličej. Sice jsem nezačala ječet, ale začala jsem funět. Mrskla jsem vztekle křídou na stůl a pronesla jsem několik vět, o kterých jsem doufala, že budou chladně břitké a uvrhnou provinilé studentky do hlubokého studu. Upozornila jsem je, že jsem silně vytočená a že mám chuť je vykostit. Tento stav trval asi tři minuty. Mám z toho, jak vidno, hluboký zážitek.

Podobný stav, i když méně intenzivní, zato déle trvající, jsem prožívala dneska při kontrole seminárních prací. Přibližně jedna třetina byla stažena z internetu. Snažím se nemyslet na to, jaké mínění mají zřejmě studenti o mé inteligenci, když si troufnou poslat mi na mail opsanou práci.

Snažím se neztrácet pedagogický optimismus nutný k výkonu tohoto povolání. Zatím to jde, ale bojím se, aby ze mě za pár let nebyl třeba alkoholik.

Když praskne potrubí

Dnes ráno v 7.48 se rozezněl náš školní rozhlas a vyzval všechny přítomné učitele, aby se okamžitě dostavili do kabinetu zástupkyně ředitele.
Vyklusala jsem dvě patra a stanula na místě určeném. Postupně dobíhaly zadýchané kolegyně. Zástupkyně nás s nervózním výrazem pozvala dovnitř, aby nám následně sdělila, že v ulici prasklo potrubí a škola je bez vody.
"Co budeme pít?" ptala se matikářka. "Spíš čím budeme splachovat," pravila truchlivě zástupkyně, načež do pracovny vběhl ředitel: "Dobrá zpráva! Od osmi do jedenácti poteče alespoň teplá voda!"
Vtom zazvonil telefon. Zástupkyně ho zvedla a pak položila s výrazem ještě truchlivějším: "Špatná zpráva. Od osmi do jedenácti teplá voda nepoteče."
"A poteče studená?" ptal se ředitel zmateně, načež mu zástupkyně sdělila, že nepoteče žádná.
"Návrhy na náhradní program?" tázal se šéf.
"Půjdeme sáňkovat!" vykřikla učitelka psychologie zapáleně. Několik tváří se rozjasnilo.
"Ve škole nejsou jediné sáně," konstatovala suše chemikářka. Nadšení opadlo.
"Půjdeme do muzea," přispěla jsem se svou trošku nudnou troškou do mlýna já.
"Kdo to bude platit?" namítla metodička prevence.
"Uděláme nácvik evakuace při poplachu a pak studenty pustíme domů," navrhla tělocvikářka.
Řediteli se rozzářily oči a řekl, že je to výborný nápad. Pak se otázal, zda víme, jak to má probíhat, načež nás poučil, že kromě evakuace studentů zajistíme také evakuaci třídní knihy. Bylo rozhodnuto. Jednu hodinu odučíme a druhou hodinu se budeme evakuovat. Ještě nás zaúkoloval vysvětlit studentům krizové používání toalet a rozešli jsme se do tříd.
Studenti byli v podstatě už napůl evakuovaní. Měla jsem co dělat, abych je přiměla sundat si kabáty a nachystat si pomůcky na hodinu. A to mě ještě čekal úkol nejtěžší.
"Poslyšte," pravila jsem s pohledem upřeným k zemi, "toaletní papír nehažte do záchodu, ale do koše." Dvacet patnáctiletých obličejů se začalo pochechtávat.
"Jenom papír použitý jinak než při malé straně do koše házet nemusíte," dodala jsem celá rudá.
"Učitelé to potom budou uklízet?" ptal se jeden klučina. Přikývla jsem.
"A víte, který záchod bude uklízet pančelka Kudrnová? My bysme tam udělali frontu," pokračoval. Třída vybuchla smíchem. Chudák kolegyně Kudrnová.

Nebudu napínat. Nakonec jsme se všichni evakuovali úspěšně. Zaměstnanci, studenti i třídní knihy.
Takové pátky bych si nechala líbit častěji.