Když vedení není ve škole,

mají učitelky pré. Nebo o tom aspoň fantazírují.

Dnes a zítra máme školení (ano, na státní svátek výměnou za příští pondělí). Byla jsem pověřena dojít zítra do školy na půl osmé, vpustit ostatní kolegyně do budovy, pak je zas vypustit a zamknout. Budu tak mít přístup ke všem klíčům na škole.

"Poslyš," naklonila jsem se ke kolegyni, "zítra budu mít klíče od vrátnice a škola bude úplně prázdná."
Kolegyni se rozzářily oči. Jsme totiž naladěné na stejnou vlnu.
"Budeme házet pytlíky s vodou z oken!" vykřikla nadšeně.
"Nebo si můžeme zahrát hoňku na chodbách!" navrhla jsem já.
"Můžeme dojít v minisukni a tričku na ramínkách!" rozvíjela své tajné fantazie ona.
"A můžeme hrát na schovku v prázdných třídách a čmárat po tabulích," nabízela jsem další alternativy uličnictví.

Chvilku jsme se obě zasnily. Když jsme ale po školení odcházely domů, přísahala bych, že si mumlala něco o tom, že aspoň jeden pytlíček si hodí.
Nemohu zůstat pozadu. Jdu do skříně najít tričko na ramínka.

Jak jsem potkala dareby

Další věc, co nás nikdo neučil. Jak ve třídě zvládat zuřivost vyvolanou studenty.

To si takhle učím v pátek čtvrtou hodinu, mluvíme o masmédiích, pouštíme si a rozebíráme reklamy a zpravodajství. A tu ejhle, dvě slečny v zadní lavici hrají v karty. Učitelčina ješitnost je raněna. Ona se tu snaží, seč jí síly stačí, celá zpocená pobíhá mezi počítačem a tabulí, snaží se být vtipná, věcná, jít od konkrétního k obecnému, učit zábavnou formou, komunikovat s žáky a tak dále, a oni, uličníci, hrají docela obyčejné prší.

Cítila jsem v ten moment velmi intenzivní touhu začít hystericky ječet. Zároveň jsem v duchu viděla samu sebe, jak bych u toho byla směšná. Taky jsem si vzpomněla na Pucíka, jak pokaždé s chutí paroduje svou češtinářku, kterou přivedl do podobného nepříčetného stavu. Považuje to za svůj životní úspěch.

Cítila jsem, jak vztek deformuje můj obličej. Sice jsem nezačala ječet, ale začala jsem funět. Mrskla jsem vztekle křídou na stůl a pronesla jsem několik vět, o kterých jsem doufala, že budou chladně břitké a uvrhnou provinilé studentky do hlubokého studu. Upozornila jsem je, že jsem silně vytočená a že mám chuť je vykostit. Tento stav trval asi tři minuty. Mám z toho, jak vidno, hluboký zážitek.

Podobný stav, i když méně intenzivní, zato déle trvající, jsem prožívala dneska při kontrole seminárních prací. Přibližně jedna třetina byla stažena z internetu. Snažím se nemyslet na to, jaké mínění mají zřejmě studenti o mé inteligenci, když si troufnou poslat mi na mail opsanou práci.

Snažím se neztrácet pedagogický optimismus nutný k výkonu tohoto povolání. Zatím to jde, ale bojím se, aby ze mě za pár let nebyl třeba alkoholik.

Když praskne potrubí

Dnes ráno v 7.48 se rozezněl náš školní rozhlas a vyzval všechny přítomné učitele, aby se okamžitě dostavili do kabinetu zástupkyně ředitele.
Vyklusala jsem dvě patra a stanula na místě určeném. Postupně dobíhaly zadýchané kolegyně. Zástupkyně nás s nervózním výrazem pozvala dovnitř, aby nám následně sdělila, že v ulici prasklo potrubí a škola je bez vody.
"Co budeme pít?" ptala se matikářka. "Spíš čím budeme splachovat," pravila truchlivě zástupkyně, načež do pracovny vběhl ředitel: "Dobrá zpráva! Od osmi do jedenácti poteče alespoň teplá voda!"
Vtom zazvonil telefon. Zástupkyně ho zvedla a pak položila s výrazem ještě truchlivějším: "Špatná zpráva. Od osmi do jedenácti teplá voda nepoteče."
"A poteče studená?" ptal se ředitel zmateně, načež mu zástupkyně sdělila, že nepoteče žádná.
"Návrhy na náhradní program?" tázal se šéf.
"Půjdeme sáňkovat!" vykřikla učitelka psychologie zapáleně. Několik tváří se rozjasnilo.
"Ve škole nejsou jediné sáně," konstatovala suše chemikářka. Nadšení opadlo.
"Půjdeme do muzea," přispěla jsem se svou trošku nudnou troškou do mlýna já.
"Kdo to bude platit?" namítla metodička prevence.
"Uděláme nácvik evakuace při poplachu a pak studenty pustíme domů," navrhla tělocvikářka.
Řediteli se rozzářily oči a řekl, že je to výborný nápad. Pak se otázal, zda víme, jak to má probíhat, načež nás poučil, že kromě evakuace studentů zajistíme také evakuaci třídní knihy. Bylo rozhodnuto. Jednu hodinu odučíme a druhou hodinu se budeme evakuovat. Ještě nás zaúkoloval vysvětlit studentům krizové používání toalet a rozešli jsme se do tříd.
Studenti byli v podstatě už napůl evakuovaní. Měla jsem co dělat, abych je přiměla sundat si kabáty a nachystat si pomůcky na hodinu. A to mě ještě čekal úkol nejtěžší.
"Poslyšte," pravila jsem s pohledem upřeným k zemi, "toaletní papír nehažte do záchodu, ale do koše." Dvacet patnáctiletých obličejů se začalo pochechtávat.
"Jenom papír použitý jinak než při malé straně do koše házet nemusíte," dodala jsem celá rudá.
"Učitelé to potom budou uklízet?" ptal se jeden klučina. Přikývla jsem.
"A víte, který záchod bude uklízet pančelka Kudrnová? My bysme tam udělali frontu," pokračoval. Třída vybuchla smíchem. Chudák kolegyně Kudrnová.

Nebudu napínat. Nakonec jsme se všichni evakuovali úspěšně. Zaměstnanci, studenti i třídní knihy.
Takové pátky bych si nechala líbit častěji.

Osvěta

"Co je zítra za den?" ptám se se dnes studentů.
"Úterý," odpovídají nechápavě.
"A co ještě?" ptám se dál. A v každé třídě se najde někdo, kdo vykřikne:
"Valentýn!"
"Výborně," pravím a táži se dále:
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?"
Studenti již znalí názorů své oblíbené občankářky klopí oči do stolu nebo vrtí hlavičkami.
"Nikdo? Výborně!" hřímám na třídu, "protože my slavíme svátek lásky kdy?"
"Prvního máje," volají děti a šťastně se na sebe usmíváme.
V jedné třídě ovšem...
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?" ptám se třídy.
"Já," omluvně pokrčí rameny jeden student a vrhne významný pohled na svou spolusedící. Od podzimu spolu randí.
"Cože? Slavte prvního máje, aspoň se nenachladíte na mezi!" argumentuju racionálně.
"Vidíš," vydechne ulehčeně student, "žádný Valentýn! Nic nebude!"
Studentka na mě vrhá otrávený pohled typu to-je-vaše-vina-a-já-jsem-se-tak-těšila.
Jsem to ale ošklivý kazi.uk! :D

Fenomén L. S.

Filosofie se ukázala být tou nejobtížnější oblastí k přednášení. Studenti chápou, že se mají učit, jak funguje stát, EU, právo a tak dále. Naprosto ale nechápou, proč mají nahlížet do hlav potroublých chlápků, kteří blábolí o podstatě, bytí, ideách a podobně. Můj beruškový hrnek se stal nejdůležitější pomůckou ve vyučování. Když řeknu "podívejte se na tenhle hrnek, co vidíte?", studenti se začínají rezignovaně usmívat. Už vědí, že odpověď "hrnek" je zrádná. Neboť jak máme jistotu, že ten hrnek existuje, že ano, že je skutečně červený, že jej můžeme doopravdy poznat a tak dále.
Pominuly příjemné podzimní chvíle s antikou a středověkem a začalo ponořování do moderní filosofie. S každou hodinou jsem víc a víc zpocená. Na druhou stranu konečně jsem některé věci pochopila.
Dnes byla na programu fenomenologie.
"Zavřete oči a představte si modrou barvu," pravila jsem. Studenti oči poslušně zavřeli. "Zkuste tu modrou ve své mysli zesvětlovat až na samou hranici modré, do momentu, kdy přestane být modrou." Viděla jsem, jak některým cuká ve tváři. Jedna slečna vykřikla, že se jí z toho stala bílá.
"Teď tu modř ztmavte tak moc, jak to je jenom možné," pokračovala jsem. "To, co vám zůstalo mezi těmi hranicemi, je fenomén modré barvy."
Připadá vám to jako hloupost?
Jenomže já jsem dneska potkala člověka, co vnímá svět jako fenomény, bez zbytečných a zavádějících detailů. Nevěříte?
Byla jsem na obědě s Dejvem.
Mám vlasy zkrácené asi o patnáct centimetrů.
Ničeho si nevšiml.
A pak že nikdo nedokáže vnímat svět opravdu ryze fenomenologicky.

Pololetí

Ani jsem se nenadála a mám za sebou první školní půlrok jako slečna učitelka. Nestačím se divit, jak ten čas letí.
Naučila jsem se základní pedagogické dovednosti (zařvat, bušit do stolu, pouštět filmy, když mám učení plné zuby, stihnout se vyčurat a najíst během tří minut, udělovat studentům pětky, šulit zápisy do třídní knihy atd.).
Taky mám za sebou první zapomenutí na hodinu ("Pančelko, vy ste na nás zapomněla! Už se máme dvacet minut učit!"), na svou obranu musím říct, že jsem si v návalu povinností prostě spletla úterní a čtvrteční rozvrh.
Nejhorší bylo udílení známek, rozhodování o neklasifikaci a hlavně dozkušování na poslední chvíli, ze kterého mi šla hlava kolem.
Na dnešní pedagogické poradě byla sranda - tedy já jsem si to užívala, protože nemám třídu a jsem ušetřena toho všeho sčítání omluvených a neomluvených hodin, počítání průměrných známek na žáka, navrhování kázeňských opatření a dalších radostí života třídního.
Druhé pololetí bude asi ještě kratší než první, v květnu jdeme já a mých čtrnáct miláčků maturantů ke zkoušce dospělosti. Dnes mi na otázku, co je to Člověk v tísni, řekli, že to je člověk, který nemá žádné kamarády. Občas zoufám a pilně si ukládám do paměti, na co všecko se jich nesmím u maturity zeptat.
Každopádně dnes jsem při výuce ve Wagnerově hudbě objevila Nietzschovu filosofii. Je krásné, když učitel nadchne sám sebe :))

Oslavy

nového roku přinesly několik situací, které se zdály býti krizovými, leč všecky byly zdárně překonány. Tak například došlo pivo. Když nám Dejv tuto skutečnost oznamoval, z tváře mu snad poprvé zmizel úsměv a... zdálo se mi to, nebo se mu opravdu v očích leskly slzy?
Ale Pekař se zachoval jako muž činu, odložil svůj nedopitý půllitr, dvě hodiny důkladně pojídal a pak, zcela střízliv, se vydal vstříc nočnímu dobrodružství shánět novou bečku. Nemusím snad dodávat, že uspěl.
Uprostřed druhé noci si Leňa s otázkou "Víte, kam zmizely poslední čtyři deci vodky?" významně poklepala na bříško a my pochopili, že další katastrofa je na světě. Ale odněkud se vyčarovala láhev whisky a svět byl opět krásný.
Abychom přelomovou půlnoc zvládli bez problémů, zorganizovali jsme večer před Silvestrem se zodpovědností nám vlastní kompletní nácvik posledního večera roku. Sestával z odpočítávání zbývajících vteřin, z odpalu dvou rachejtlí a otevření a vypití jedné či dvou láhví šampusu. Když jsme generálku zvládli, všechny obavy z finálního selhání zmizely.
Část týmu se během celého pobytu věnovala výuce střelby pro případ, že by nás snad někdo přepadl. V závěrečné zkoušce všichni zúčastnění uspěli, když kompletně rozstříleli velkou sádrovou sovu přivázanou s roubíkem a páskou přes oči ke klacku.
Oslavu skutečného Silvestra korunovaly steaky připravované týmem JiPek na ohništi za chatou. Za mírného sněžení a zvuků mé navlhlé kytary dostalo se našim žaludkům skutečného potěšení. Díky tmě ani nebyla vidět (ne)propečenost masa, i když si pořád myslím, že to, co z něj teklo, nebyla šťáva, ale krev.
Další krizové situace nejsou způsobilé ke zveřejňování, ale jelikož jsme všecko přežili, považuji to za znamení, že tento rok přežijem taky.
Tak šťastný nový!