Obdarovávání

Cinkly dveře a do drogerie, kde jsem se právě přehrabovala v košíku se šminkami, vešel pán středního věku. Měl mírně rozpláclý nos, kulaté bříško a tvářil se rozpačitě.
"Já bysem chtěl něco pro ženskou," pravil už ode dveří.
Prodavačka se mateřsky usmála. "Nebojte se, něco vybereme," řekla uklidňujícím tónem. Očividně s muži tohoto typu měla zkušenosti. "Tak co by to mělo být?" tázala se.
"Ééé," udělal pán.
"Áááháá," udělala prodavačka a otočila se k regálu s parfémy.
"Co třeba nějaká voňavka?" zeptala se konverzačním tónem.
"Nó-o, jó-o," zakýval pán spoře vlasatou hlavičkou.
"A v jaké cenové kategorii?" ptala se dál prodavačka.
"Úúúú," vypadlo z pána.
"Tak třeba za stovku?" nadhodila zase prodavačka.
Hlava z rozpláclým nosem opět zakývala.
"Takže máme tady tuto, ta moc pěkně voní, něco jako Puma." Na pultě přistál žlutý flakónek. "Potom třeba tuto, ta je velice jemná." Zelený flakónek. "Nebo tuto, ta se dobře prodává, tu si hodně berou." Tentokrát modrá lahvička.
Pánova očka podešeně těkala z pultu na regál, kde se bělaly, zelenaly, červenaly a různobarevnily další a další lahvičky. Ocenila jsem, že prodavačka mu nabídla pouze tři vzorky. I tak pán vypadal naprosto vykolejeně.
"Chcete si přivonět?" ptala se příjemným hlasem žena zpoza pultu.
"Nééé, mně se líbí ta žlutá," dostal ze sebe chlápek.
"Počkejte, já vám stříknu tu voňavku na papírek," chopila se prodavačka iniciativy. Napadlo mě, jak důležitou roli může v životě některých mužů sehrát obyčejná prodavačka v drogerii. V podstatě ta dobrá žena koná funkci psychologa, manželské poradny, kamarádky a rádkyně ve chvílích nejtěžších.
Pošplíchala testovací papírek ze žluté lahvičky. (Živá a mrtvá voda, Jiříku, co v očích máš.) Pán papír popadl a přitiskl si ho celý mokrý na svůj placatý nos. Totéž provedl i s dalšími dvěma papírky. Zajímalo by mě, co cítil na konci, každopádně se rozhodl pro flakón barvy modré. Zaplatil 79 korun a urychleně se vyvalil z obchodu.
Až se mi zas někdo bude smát, že notebooky dělím na černé a stříbrné, pošlu ho do kytek.

Z rychlíku

To snad není možné, aby už začal advent. Zase Vánoce. Letos nestíhám, dárky nebudou.
Minulý týden byla první pedagogická rada. Ve čtvrtek máme třídní schůzky. Jsem zvědavá na rodiče těch mých koťátek.
Koťátka z několika tříd mě varovala, abych se opovážila otěhotnět. Prý na to mám rychle zapomenout, kdyby mě to náhodou napadlo.
Na poradě byla legrace. Třídní učitelé dostali příkaz, aby na schůzky srazili lavice k sobě, dali na ně ubrusy a čaj a vytvořili příjemnou atmosféru. Chemikářka, vládkyně chemické učebny, vážným tónem poznamenala, že ona tam má ten plyn. Ředitel zjednával ticho pět minut, zkrotit třicet řehtajících se učitelek není sranda.
Jedna třída si mě rezervovala na výlet. Nejsem v zásadě proti, akorát mi budou muset slíbit nějaký výšlap. Chudáci se těší spíš na společné pivo a nechápou, že to se nestane.
Dnes mě ve druháku pobavili při rozboru milostné básně: "Je to lyrika, nebo epika?" ptám se já.
"Je to romantika," odpovídá studentka zasněně.
Vrcholem všeho ovšem je, když student posledního ročníku zapomene doma aktovku a pak omluvně krčí rameny, když po něm chcete úkol.
Jo a včera jsem si udělala osobní rekord. Za den jsem napsala 16 000 znaků do diplomky.

Můj druhý stužkáč

Protože jsem známá hujerka, dorazila jsem ze všech učitelů jako první. Třetinu třídy jsem nepoznala, protože je učím jen jednu hodinu týdně. Druhou třetinu jsem nepoznala, protože byla tak upravená a nakrásněná, že to byli úplně jiní lidi. Zbylou třetinu jsem poznala hlavně díky tomu, že kluci se naštěstí nenalíčili a nenačesali.
Přípitek, večeře a stužkování bylo ještě pořád formální a důstojné.
Pak byl kvíz - měli jsme poznat studenty na fotkách z dětství. Vzhledem k výše uvedeným podmínkám to věru nebylo jednoduché, ale s malou nápovědou jedné studentky (která zřejmě skutečně chce odmaturovat) jsem trefila třináct z jednatřiceti.
V tombole jsem vyhrála výlet do Tater v podobě tří tatranek. Mohlo to být horší, božskou spásu (balík toaletního popíru) bych pak do hospody opravdu nést nechtěla.
Nakonec jsme skončili v Mamutovi. Po cestě tam jsme stihly s holkama probrat kde co, zejména studium a chlapy.
Dala jsem si víno a studenti si pod stolem nalívali ferneta. Pak mě jeden chlapec pozval na panáka. Byla jsem svolná se zlatým jelcinem. Student řekl, že to není panák, a postavil přede mě jegrmajstra. Druhého jsem odmítla, protože víte všichni, kolik toho vydržím, že.
"Paní profesorko," pravil už značně vláčně, "vy se kvůli nám straníte alkoholu, to od vás není pěkné." Následně mě objala jedna studentka a ujistila mě, že se na pondělí tu šestnáctou maturitní otázku naučí. Usoudila jsem, že je čas jít domů, neboť v nejlepším se opravdu má přestat.
Od jedné slečny jsem při loučení dostala pusu na tvář. Trochu mě to překvapilo, no ale proč ne, že.
Nuže, akci hodnotím jako zdařilou. Opravdu jsem zvědavá na pondělní seminář :))

Právě jsem vytáhla z čaje už druhou utopenou mušku.

Kde se ty potvory pořád berou?
Mám pocit, že mezi prvním zářím a dnešním devátým listopadem utekly asi tak dva dny. Jsem zanořená do práce jak ponorka do oceánu a světla zatím nevidět. Ale to přejde. Diplomka nabývá tempem nebývalým, i když stále není jasné, jestli bude dopsána včas. Ale v práci je to natolik bezva, že není prostor propadat depresím, ani těm podzimním.
Volné chvíle (ano, pořád ještě zbývá čas i na ně, i když je to z velké části sebezáchovné) trávím u pandemicu, vařením, procházkami a povalováním po kavárnách. Neboť přeci jen jsem ve své podstatě ze všeho nejvíc hédonista :)
Díky jednomu intelektuálnímu kamarádovi objevila jsem úžasného spisovatele, který aspiruje na post v mých TOPten, Jana Křesadla. Před spaním se, večer co večer, nořím do postmoderně románového světa a nepřestávám žasnout nad možnostmi jazyka. (Tedy prý to až zas tak postmoderní není, ale já myslím, že ano.)
Kromě toulek po Brně páchám také toulky po Olomouci. Je fajn poznávat zas jednou nové město, dovezla jsem si odtamtud pyžamo s ovečkama. A plánuju výlet do Prahy, do Vídně a jaksi ze zvyku taky do Plovdivu.
Hlavně když se je na co těšit, což?

Lámání ledů

nastalo, když mě nemluvní čtvrťáci pozvali na svůj stužkáč. "Ale vždyť se vůbec neznáme," dívala jsem se rozpačitě na barevný papírek. "Tak se poznáme," pravil třídní zmocněnec, který mi pozvánku předával. Skoro jsem zamačkávala slzu. Nakonec mi po nich snad i bude smutno.
Minulý čtvrtek jsme měli poradu, která trvala tři a půl hodiny. Kolegyně mi vztekle doporučila vzít si na poradu příští, jež bude nejenom provozní, ale také pedagogická, věci na bivak. Můžete mi někdo půjčit malý stan a termosku?
U prváků jsem odhalila dvě opsané slohovky, a tak jsem poprvé byla opravdu drsná. Přistižené studentky se choulily do sebe jak ježek před medvědem (na jaře). Slohovky druháků (charakteristika, nejčastěji na téma "můj partner") mi otevřely cestu do srdcí šestnácti- a sedmnáctiletých holek. S nostalgií jsem zavzpomínala na dobu před deseti lety; jako bych se slyšela.
Co mě fascinuje nejvíc, je myšlení studentů, jejich hluboká potřeba spravedlnosti, dobra, happyendu, jejich rozhořčení nad křivdami a nepravostmi světa. Mají řešení na všechny problémy. Jsou revoluční a nebojí se změn.
Uvědomuju si, jak velký rozdíl mezi námi je; zatímco já (už) mám tendenci všecko relativizovat a být v soudech opatrná, oni mají jasno. Svět je černobílý, hrdinové jsou hrdiny a darebáci darebáky.
Akorát nevím, kdo se má od koho učit.
A chtějí po mně FB, prý "pro kamaráda" :D

26

Vloni jsem to prožívala víc, přeci jen to bylo čtvrtstoletí. Letos - celkem žádná změna. Hlavní změny pro tenhle rok už mám snad za sebou, aspoň doufám.
Kolik vám je? ptali se studenti, když jsem plácla, že mám dneska narozeniny. Dvacet tři, hádala jedna slečna. Ale ne, dvacet jedna, opravovala ji druhá.
Dvacet šest, usmívala jsem se já.
Kecy! volala třída, to si děláte srandu!
Lichotníci, asi doufali, že budu tak naměkko, že nebudu zkoušet.
Moje šedesátiletá teta mi popřála "dobrou pařbu".
Dejv mi popřál do roka kudrnáče, doufám, že myslel toho učitele z FF. I když vlastně nevím, co by byla horší varianta.
Ségra psala něco o bičenkách poševních, předpokládám, že už po mně nikdy nebude chtít pomoct se slohem za takovou drzost.
Od rodičů drahých dostala jsem žehličku a žehlicí prkno a od tetičky a strýčků (taktéž drahých) Pandemic. Mám pocit, že jsem vybavena a mohu se vdávat.
Koukám na rozjásanou slunečnici ve váze před sebou. Za oknem podzimní modro a spadané listy začínají vonět.
Krásný podzim. Díky všem, co jste se mnou u toho :)

Žeru je.

Vážně. Studenti jsou prostě úžasní. Ukecaní, neustále zkoušející, co vydržím, drzí jak lázeňská veverka, ale úžasní.
Dnes jsme psali písemku se čtvrťáky - opáčko první maturitní otázky. Ukázalo se, že nejvíc to umí ti, co ze ZSV maturovat nebudou, a nejmíň ti, co se tváří nejdůležitěji. Naučilo mě to, že seriózní výraz v obličeji neznamená seriózní vědomosti. Udělila jsem dvě čtverky z milosti (aspoň že ty státní symboly uměli vyjmenovat) a několik poznámek, že vaření z vody u maturity neprojde.
I dospělí lidé jsou schopní strčit si do úst celé lízátko a navzdory usvědčujícím vybouleninám na škraních tvrdit, že v puse nic nemají. (Dost špatně se dokazuje opak, pokud jim nechcete páčit čelisti jak psovi.)
Mám za sebou první konflikt se studentkou. Kdyby mohly pohledy zabíjet a rozčtvrcovat, dopadla jsem v pátek jak Otylka Vranská. Přitom jsem jenom odmítla diktovat. Naštěstí se vztekala sama, zbytek třídy uznal, že mám pravdu.
Konečně jsem rozmluvila němé čtvrťáky. V zoufalství jsem zvolila kalibr nejvyšší, srpnový Prague Pride - a zabralo to, rozvinula se diskuze! Kdybych měla s sebou šampus, bouchnu ho nad třídní knihou.
Dneska mi studenti řekli poprvé, že jsem přísná. Pravila jsem, že teror teprve nastolím. Zasmáli se a zeptali se mě, jestli jsou má nejoblíbenější třída.
Je to sranda, být učitelkou.