Žeru je.

Vážně. Studenti jsou prostě úžasní. Ukecaní, neustále zkoušející, co vydržím, drzí jak lázeňská veverka, ale úžasní.
Dnes jsme psali písemku se čtvrťáky - opáčko první maturitní otázky. Ukázalo se, že nejvíc to umí ti, co ze ZSV maturovat nebudou, a nejmíň ti, co se tváří nejdůležitěji. Naučilo mě to, že seriózní výraz v obličeji neznamená seriózní vědomosti. Udělila jsem dvě čtverky z milosti (aspoň že ty státní symboly uměli vyjmenovat) a několik poznámek, že vaření z vody u maturity neprojde.
I dospělí lidé jsou schopní strčit si do úst celé lízátko a navzdory usvědčujícím vybouleninám na škraních tvrdit, že v puse nic nemají. (Dost špatně se dokazuje opak, pokud jim nechcete páčit čelisti jak psovi.)
Mám za sebou první konflikt se studentkou. Kdyby mohly pohledy zabíjet a rozčtvrcovat, dopadla jsem v pátek jak Otylka Vranská. Přitom jsem jenom odmítla diktovat. Naštěstí se vztekala sama, zbytek třídy uznal, že mám pravdu.
Konečně jsem rozmluvila němé čtvrťáky. V zoufalství jsem zvolila kalibr nejvyšší, srpnový Prague Pride - a zabralo to, rozvinula se diskuze! Kdybych měla s sebou šampus, bouchnu ho nad třídní knihou.
Dneska mi studenti řekli poprvé, že jsem přísná. Pravila jsem, že teror teprve nastolím. Zasmáli se a zeptali se mě, jestli jsou má nejoblíbenější třída.
Je to sranda, být učitelkou.

Druhý týden

utekl jako voda. Rozdala jsem první pětky, ale taky první jedničky. Je divný pocit hodnotit něčí výkon, a mít tak přímý podíl na jeho osudu. Poprvé jsem zkoušela ústně, poprvé jsem psala s třídou diktát. Vyplazené jazyky, funění, nasísání k sousedovi a huhlání, že je to moc těžké.
Už v pondělí jsem měla tendenci ťukat tužkou do stolu. Jak mě ale naučila naše češtinářka na gymplu, učitelka, která ťuká tužkou do stolu, patří do blázince. Rozhodla jsem se proto, že si tento úkon nechám na později, a do stolu jsem pouze bušila pěstí.
Některé třídy jsou úžasné a pracovat s nimi je radost. Někde to je přesně naopak a odcházím zpocená jak myš, jako bych sama táhla vůz s třiceti koňmi. Do kopce.
Filosofie ve čtvrťáku mě ubíjí, zatím jsem nepřišla na to, jak studenty přesvědčit, že problémy jsoucna jsou skutečně zajímavé a záživné. Tváří se nechápavě a hlavně nevěřícně. Pančelko, co to do nás tlačíte za kecy.
Dnes v jedné hlučné třídě jsem špatně rozuměla a na otázku, jaká znají lidská práva, jsem namísto odpovědi "právo na vzdělání" rozuměla "právo na snídani".
Jak jako, právo na snídani, ptala jsem se zmateně. Třída se řehtala asi pět minut. Tuším, že už mi to nikdo neodpáře.
V jiné třídě se jeden chlapec způsobně přihlásil, a když jsem ho vyvolala v naději, že má dotaz k učivu, upozornil mě, že jsem rozšlapala křídu a teď že dělám stopy.
Ale baví mě to :)

Ve škole

Mám za sebou první týden skutečného učitelování a musím říct, vážení, je to dřina. Po skončení pracovního týdne jsem byla tak mimo, že jsem vyhodila kalhotky do koše na odpadky místo do koše na prádlo.
Studenti jsou vesměs milí, i když mě od prvních chvil zkouší. Co vydržím a kde mám hranice. Takže jsem drsná, prý je to pro začátek lepší :)
I když drsná, jak se to vezme.
V úterý (učilo se druhý den) jsem u prváků s pohledem na promítací plátno poznamenala, že tahle věc na mě v červnu spadla. "My víme," řekl s úsměvem jeden chlapec. Cítila jsem, jak mě polívá horko, no prosím, už mám svou historku.
Ve třeťáku si dvě slečny, zatímco jsem zapisovala do třídnice, nasadily každá jedno zářivě zelené sluchátko a jaly se přímo přede mnou poslouchat muziku. "To si ze mě děláte srandu, holky," zalapala jsem po dechu. A holky pokrčily rameny a s výrazem "tak to neprošlo" sluchátka schovaly do tašky.
Ve druháku, kde jsem byla už v červnu, mě nadšeně vítali. "Pančelka Linda," volala třída, "dobrý den, co jste dělala o prázdninách!" Bylo to natolik hřejivé, že jsem schovala přípravy k probírání politických stran a hodinu jsme si povídali.
Ovšem ne všude to je tak milé. Čtvrťáci měli na ZSV poslední dva roky mladého učitele šoumena. Teď mají mě, novou mladou učitelku, a ještě nás čeká filosofie, smrtelná kombinace. Ale věřím, že je udolám.
V češtině jsme psali cvičný diktát. Třída vrčela, ale když jsem jim slíbila za odměnu říct etymologii slova hovno, psali jak o život. Kdo by nechtěl zažít akademickou debatu o sprostých slovech, že :)
No tak uvidíme, jak to půjde. Držte mi pěsti :)

První týden za mnou

První tři dny, kdy ve škole ještě nebyli studenti, jsem strávila poznáváním budovy a kolegů, respektive kolegyň (neb mužů máme pomálu).
Kolegyně jsou všechny hubené (jak to dělají?) a vesměs krátkovlasé, takže je rozlišuju jen velmi obtížně. Ale většinou jsou milé a většinou mi nabídly tykání. Akorát si nepamatuju, kterým mám vykat, sakra.
Už jsem také zjistila, který kabinet je protirežijní a který prorežijní. Sídlím vedle anarchistické kukaně tělocvikářů, takže všechny horké novinky mám z první ruky.
Moje pracovišťátko oplývá vlastní toaletou, a dokonce sprchou. Moje dvě kolegyně češtinářky jsou skvělé, heuréka. Jedna je oriflejm lejdy a druhá mluví jako kulomet a lítá jak namydlený blesk. Obě jsou sdílné a předpisy mají rozumnou měrou na háku. Jsem spokojená.
První školní den se studenty jsem zahájila ještě daleko před budovou školy. Narazila jsem totiž na hlouček děvčat, která jsem učila v červnu. Tvářily se nenápadně a báňaly první cigára nového školního roku. Snažila jsem se prosmýknout kolem, ale bohužel si mě všimly. Taky z toho nebyly nadšené a snažily se maskovat cigarety za zády. Dost neúspěšně. "Pančelko, dobrý den, nic ste neviděla, jó?"
"Škola ještě nezačala," pravila jsem přes rameno. Přece je nebudu buzerovat prvního září v půl osmé ráno.
Když studenti odešli domů, následovala krátká organizační porada. Bylo nám sděleno, že v pondělí budou některé třídy chybět a že ve sborově se objevila učitelská hromada, nechť si ji majitel laskavě odnese.
A zítra, zítra jdu k maturitám.

Na kafe do Vídně

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)

Literatura Tour

Už nevím, čí to byl nápad. Vyjet na Vysočinu do míst, kde se narodily, zemřely, tvořily a žily slavné osobnosti české literatury. Každopádně tento nápad došel realizace. Jedno auto, čtyři češtinářky, tři noci a spousta kilometrů.
Ze všeho nejvíc jsme mluvily, ale to je asi jasné. O literatuře, o mužích, o škole, o studiu, o homosexualitě, o studentech, o porodu, o kamarádech, o kamarádech našich kamarádů, o ekonomice, sexu, facebooku, politice, rodičích, výchově dětí, globálních problémech, rasismu, zdravotních problémech, Brně, Praze, Evropě a hvězdách šoubyznysu. O většině témat samozřejmě více než jednou.
Cestovaly jsme. Projely jsme desítkami malebných vesniček podivných jmen.
Petrkov, dědinka spojená s básníkem Bohuslavem Reynkem. Na dvoře před oprýskaným stavením skutečně běhaly kočky, ale bohužel se pro nás jeho poezie nestala jasnější.
Lipnice, kde ukrutně chlastal Jaroslav Hašek. Socha v nadživotní velikosti svádí k tomu, aby se po ní lezlo. Zajímalo by mě, kolik češtinářek už kamennému Haškovi sedělo na klíně. Průvodce v Haškově muzeu byl velmi mladý, velmi kontaktní a odemkl pro nás i jednu neveřejnou komůrku s harampádím. Škoda že nás Petra odtamtud tak hnala.
Dosud jsem netušila, kolik se na Vysočině nalézá Samotínů. Jeden z nich se pojí se jménem básníka Ladislava Fikara, ale když člověk neví, který to je, je to práce pro detektiva. První Samotín se skládal ze dvou opuštěných domků, ve druhém Samotíně jich bylo víc (včetně infopointu s internetem, wow). Ale pán, kterého jsme odlovily, vůbec nevěděl, která bije, a informoval nás pouze o tom, že "tady není vůbec nic". Do dalších Samotínů jsme už nejely.
Veselá byla cesta do Skutče, kde měl na náměstí stát bílý domeček, rodné místo Terézy Novákové. Ukázalo se, že to není Skuteč, ale Proseč, domeček že není bílý, ale oranžový, a že to není místo narození, ale úmrtí. To, že nebyl na náměstí, ale v odlehlé boční uličce, je už detail.
Jimramov, Litomyšl a Žďár byly nudně přehledné a nevyžadovaly žádnou detektivní intervenci. Dobrodružství nám přichystala bouře, která se přihnala, zatímco jsme nakupovaly večeři. Deštníky byly v autě, aby se jim nic nestalo, a auto ze stejného důvodu zaparkované u penzionu za městem. Prchaly jsme v sukních a na podpatcích, u toho na nás útočil letící odpadkový koš a za ním plachtící odpadky. Nějaká bystrá paní za námi křičela, že bude bouřka.
A ještě se musím zmínit o skromném stravování během celé cesty. "Dnes bych si dala jen lehký oběd, klidně by mi stačilo ke guláši šest, ne osm knedlíků," pravila Dáša před posledním společným jídlem a vystihla tím naši konzumační filosofii sestávající z nekonečné peripetie svačinek, kafíček, zákusků a chlapáckých porcí hlavních jídel.
Inu, pěkně jsme se měly. Fotky na rajčeti :)

Do Prahy!

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)