Na kafe do Vídně

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)

Literatura Tour

Už nevím, čí to byl nápad. Vyjet na Vysočinu do míst, kde se narodily, zemřely, tvořily a žily slavné osobnosti české literatury. Každopádně tento nápad došel realizace. Jedno auto, čtyři češtinářky, tři noci a spousta kilometrů.
Ze všeho nejvíc jsme mluvily, ale to je asi jasné. O literatuře, o mužích, o škole, o studiu, o homosexualitě, o studentech, o porodu, o kamarádech, o kamarádech našich kamarádů, o ekonomice, sexu, facebooku, politice, rodičích, výchově dětí, globálních problémech, rasismu, zdravotních problémech, Brně, Praze, Evropě a hvězdách šoubyznysu. O většině témat samozřejmě více než jednou.
Cestovaly jsme. Projely jsme desítkami malebných vesniček podivných jmen.
Petrkov, dědinka spojená s básníkem Bohuslavem Reynkem. Na dvoře před oprýskaným stavením skutečně běhaly kočky, ale bohužel se pro nás jeho poezie nestala jasnější.
Lipnice, kde ukrutně chlastal Jaroslav Hašek. Socha v nadživotní velikosti svádí k tomu, aby se po ní lezlo. Zajímalo by mě, kolik češtinářek už kamennému Haškovi sedělo na klíně. Průvodce v Haškově muzeu byl velmi mladý, velmi kontaktní a odemkl pro nás i jednu neveřejnou komůrku s harampádím. Škoda že nás Petra odtamtud tak hnala.
Dosud jsem netušila, kolik se na Vysočině nalézá Samotínů. Jeden z nich se pojí se jménem básníka Ladislava Fikara, ale když člověk neví, který to je, je to práce pro detektiva. První Samotín se skládal ze dvou opuštěných domků, ve druhém Samotíně jich bylo víc (včetně infopointu s internetem, wow). Ale pán, kterého jsme odlovily, vůbec nevěděl, která bije, a informoval nás pouze o tom, že "tady není vůbec nic". Do dalších Samotínů jsme už nejely.
Veselá byla cesta do Skutče, kde měl na náměstí stát bílý domeček, rodné místo Terézy Novákové. Ukázalo se, že to není Skuteč, ale Proseč, domeček že není bílý, ale oranžový, a že to není místo narození, ale úmrtí. To, že nebyl na náměstí, ale v odlehlé boční uličce, je už detail.
Jimramov, Litomyšl a Žďár byly nudně přehledné a nevyžadovaly žádnou detektivní intervenci. Dobrodružství nám přichystala bouře, která se přihnala, zatímco jsme nakupovaly večeři. Deštníky byly v autě, aby se jim nic nestalo, a auto ze stejného důvodu zaparkované u penzionu za městem. Prchaly jsme v sukních a na podpatcích, u toho na nás útočil letící odpadkový koš a za ním plachtící odpadky. Nějaká bystrá paní za námi křičela, že bude bouřka.
A ještě se musím zmínit o skromném stravování během celé cesty. "Dnes bych si dala jen lehký oběd, klidně by mi stačilo ke guláši šest, ne osm knedlíků," pravila Dáša před posledním společným jídlem a vystihla tím naši konzumační filosofii sestávající z nekonečné peripetie svačinek, kafíček, zákusků a chlapáckých porcí hlavních jídel.
Inu, pěkně jsme se měly. Fotky na rajčeti :)

Do Prahy!

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)

Učitelčiny nové šaty

S hrůzou jsem zjistila, že můj šatník zdaleka není vhodný pro roli učitelky. Termoprádlo, tričko s velrybou, sportovní věci a mikiny s kapucí. Jenomže já bych měla před tabulí vypadat trochu reprezentativně a taky bych se měla odlišit od studentů. Nějak tu hranici mezi námi stanovit musíme.
Dnes jsem objevila obchůdek, kde šijí jejich vlastní věci. Zajásala jsem, ráda kupuju české výrobky. Nabrala jsem si troje šaty a zmizela za závěsem.
Bohužel zrcadlo v kabince bylo moc malé a moc blízko, takže jsem musela vylézt ven a prohlídnout se v zrcadle v prodejně. Před zraky prodavačky. To by ještě šlo, byla docela milá a nehučela do mě.
Když jsem si ale oblékala druhý model (námořnické modré s výrazným výstřihem), do obchodu se nahrnuly dvě starší paní. Ptaly se po velikostech 54 a 58, z čehož jsem vytušila, že zřejmě zaplnily celý krámek. Proto jsem čekala, až odejdou. Ale nějak se k tomu neměly, a tak jsem vyšla k zrcadlu i před nimi.
Obě dámy okamžitě zaměřily svou pozornost na mě. Hlasitě vykřikly a začaly jásat, jak mi to sluší. Já jsem poulila oči na svůj obraz v zrcadle. Horní partie mám prostě vyvinuté příliš. Rozhodně příliš na tyhle šaty. Paní měly jiný názor: "Slečno, vypadáte úžasně! Ty si rozhodně musíte koupit! Slečno, vůbec neváhejte!"
Jo, přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Rozpačitě jsem se usmívala a sdělila jsem jim své obavy o přílišném zdůraznění hrudníku.
"Ale běžte, dyť je to pěkné, já kdybych takové měla... já bych se s tím ještě chlubila!" křičela paní velikosti 58. "Jasně, jasně, dneska se to nosí!" přizvukovala ta druhá. "A slečno, zkuste si tyhle, ty by vám mohly slušet taky," popadla jedna z nich figurínu a začala ji svlékat. Zmohla jsem se jenom na "eh". Prodavačka zmateně zírala na náhle nahou pannu.
Sotva jsem v kabince vyměnila jedny šaty za druhé, moje módní poradkyně už odhrnovaly závěs a cpaly se za mnou do kabiny. "Óóó, tyto vám taky sluší!" rozplývaly dámy, zjevně spokojené s výsledkem. Poté se začaly přít, které šaty byly na mně lepší. Venku začalo pršet a ony neměly deštníky. Dobrý důvod k tomu, abych se jim musela předvést v dalších dvou modelech. Navíc se rozvášnila i prodavačka a jala se sama s vervou figuríny svlékat.
Jak se prchá z obchodu před třemi ženami, které rozhodly za mě?
Nakonec jsem je ukecala na decentní hnědorůžové šatky pod kolena. Prsaté námořnické zůstaly k jejich zklamání na věšáku, ale argument, že v tom budu učit, zabral.
Můžete prosím někdo dojít ke mně a říct mi, jestli v tom opravdu můžu vylézt na ulici?

Druhý školní den. Jedeme z kopce.

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.

Můj první školní den

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.

Dárky

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.