Druhý školní den. Jedeme z kopce.

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.

Můj první školní den

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.

Dárky

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.

Oli dneska poznamenala,

že jsem už dlouho nepsala na blog. Prý ať se neflákám, jako, a píšu. Řekla to výhružným tónem a já jsem pochopila, že pokud tu dneska nepřibude nový post, už mě nikdy nevezme na oběd. Oli dokonce řekla, že si podá inzerát na nové kamarády, to mě vyplašilo. Proto píšu.
Nového je například to, že jsem dneska byla poprvé učit ZSV. Filosofii. Hobbes, Locke, Berkeley a tak, nic těžkého, ale taky nic, před čím by člověk spadl na zadek. A k tomu strašlivě hodná třída ve dvě odpoledne. Seděli a mlčeli. Znamenalo to pro mě pětačtyřicet minut one-man-show na téma britský empirismus a fakt jsem se u toho zpotila.
V práci jsme se šestiletým chlapečkem poslouchali Smetanovu Šárku. Byl dokonale unesen představou, že Ctiradova družina v lese pila víno, aniž by si ho předtím koupila ve stánku. Pak se mě ptal, jestli to bylo před, nebo po trilobitech, a jestli už existovala aspoň auta - veteráni. Aneb historie světa z pohledu prvňáčka; trilobiti, veteráni a hotovka.
Nezanedbávám ani společenský život. V neděli jsem byla v malém divadle v prostorách bývalé zbrojovky. Byla tam zima, všude trubky a omlácené zdi, skvěle neumělecké prostředí. Velmi alternativní zážitek. Zítra jdeme s děvčaty (a se strejdou Vladem) na Čoko voko. Hrozně se těším.
A taky se těším na 17. prosince, protože bude dobrovánoční večírek ve speciálních kostýmech - v kostýmech dárků. Nemůžu se dočkat, až se budu oblékat do krabice a převazovat se mašlí.
Jen na diplomku se mě prosím neptejte :D

Kufr

Hádání slov, z nostalgických důvodů pamětníky označované jako "Kufr", je jedna z nejúspěšnějších her, které jsem se svými svěřenci ve škole vyzkoušela. Ne s těmi malými (mimochodem včera jsem poprvé v životě pomáhala chlapečkovi čurat a byl to fakt stres), ale se čtvrťáky a páťáky v družině. Jejich vysvětlování stojí za to :)
Je to vyjmenované slovo mezi lysý a lýtko. (lýko)
Áááááá! To... tohle... (holčička se z rozpaků řehtá, ukazuje si na hrudník, publikum si zděšeně zakrývá pusu). (ňadra)
Je to české město a vaří se tam pivovary. (Plzeň)
Je to město, kde všechny ženské mají vlasy vyčesané do drdolu a v něm zapichnuté špilky. (Japonsko)
Jak jsme byly u vás a tys byla naštvaná na mamku a jednu mi dalas. (fotka)
Nooo... když... (dítě koktá) když se muž a žena mají rádi, tak to dělají. (polibek)
Máš to na obličeji, má to i kráva a je to nespisovně. (pysk)
Ehm... (holčička rudne), mají to... (klopí zrak)... hmm... kluci pod kalhotama. (trenýrky)
Jí to Honza! (šušeň)

Cestu do Berlína

jsem dostala od Petra jako dárek ke svým pětadvacátým narozeninám. A bylo to dokonalé :) Fotky na Lycopersiconu.
Vyrazili jsme v noci ze středy na čtvrtek. Petr dodělával na poslední chvíli nějakou práci, takže fofroval a zapomněl si sbalit prádlo. Naše první hodiny v Berlíně proto byly ve znamení hledání obchodu s ponožkami.
Díky tomu jsme zjistili, že ceny v Německu jsou u spotřebního zboží nižší (!) než u nás. Oblečení i jídlo bylo nečekaně dost levné. Měli jsme pronajatý maličký byteček v turecké části města, takže kromě ponožek a trenýrek jsme domů dovezli taky spoustu bulharského sýra, tureckou chalvu, sezamovou pastu a luxusní olivy, které prodávali kousek od nás. A dvakrát jsme byli na úžasném kebabu u Turků.
Ostatní zážitky už ale byly veskrze německé: procházky kolem berlínské zdi, návštěva Sachsenhausenu, Parlament, Kancléřství, focení Braniborské brány ze všech stran a bleší trh.
S německou precizností byly všechna významná místa vybavená velkými informačními tabulemi, takže to bylo opravdu zajímavé, i když často dost skličující. Na druhou stranu i to je historie, takže by před tím člověk neměl zavírat oči.
Ve čtvrtek večer jsme šli na balet. Byl to vysoce kulturní zážitek, i když Petr neměl navzdory urputné snaze vyžehlenou košili. V prádelně naproti našemu domu paní onemocněla a v prádelně vedle našeho domu paní o své žehličce tvrdila, že je to "drek, drek". Ale labutě pěkně hopsaly a opera byla úplně plná, i když jsem to se svými plesovými šaty dost přehnala; bylo tam hodně lidí jen v kalhotech a halence, nebo dokonce v riflích.
V neděli jsme odjížděli až o půlnoci, a protože už se nám nechtělo pochodovat městem a byla zima, šli jsme ještě do kina na film The Social Network. Rozhodně stál za vidění a herci v něm taky :)
Možná bych mohla pětadvacetiny slavit častěji :D

Když jsme u těch kampaní,

nepodporujme obecně české protetické "v"!!!
Do příštího vydání Pravidel českého pravopisu navrhuji nově zařadit slovo
olejbal.
Příznivci tohoto nápadu nechť kontaktují Ústav pro jazyk český, tel/fax 222 828 402.