Dárky

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.

Oli dneska poznamenala,

že jsem už dlouho nepsala na blog. Prý ať se neflákám, jako, a píšu. Řekla to výhružným tónem a já jsem pochopila, že pokud tu dneska nepřibude nový post, už mě nikdy nevezme na oběd. Oli dokonce řekla, že si podá inzerát na nové kamarády, to mě vyplašilo. Proto píšu.
Nového je například to, že jsem dneska byla poprvé učit ZSV. Filosofii. Hobbes, Locke, Berkeley a tak, nic těžkého, ale taky nic, před čím by člověk spadl na zadek. A k tomu strašlivě hodná třída ve dvě odpoledne. Seděli a mlčeli. Znamenalo to pro mě pětačtyřicet minut one-man-show na téma britský empirismus a fakt jsem se u toho zpotila.
V práci jsme se šestiletým chlapečkem poslouchali Smetanovu Šárku. Byl dokonale unesen představou, že Ctiradova družina v lese pila víno, aniž by si ho předtím koupila ve stánku. Pak se mě ptal, jestli to bylo před, nebo po trilobitech, a jestli už existovala aspoň auta - veteráni. Aneb historie světa z pohledu prvňáčka; trilobiti, veteráni a hotovka.
Nezanedbávám ani společenský život. V neděli jsem byla v malém divadle v prostorách bývalé zbrojovky. Byla tam zima, všude trubky a omlácené zdi, skvěle neumělecké prostředí. Velmi alternativní zážitek. Zítra jdeme s děvčaty (a se strejdou Vladem) na Čoko voko. Hrozně se těším.
A taky se těším na 17. prosince, protože bude dobrovánoční večírek ve speciálních kostýmech - v kostýmech dárků. Nemůžu se dočkat, až se budu oblékat do krabice a převazovat se mašlí.
Jen na diplomku se mě prosím neptejte :D

Kufr

Hádání slov, z nostalgických důvodů pamětníky označované jako "Kufr", je jedna z nejúspěšnějších her, které jsem se svými svěřenci ve škole vyzkoušela. Ne s těmi malými (mimochodem včera jsem poprvé v životě pomáhala chlapečkovi čurat a byl to fakt stres), ale se čtvrťáky a páťáky v družině. Jejich vysvětlování stojí za to :)
Je to vyjmenované slovo mezi lysý a lýtko. (lýko)
Áááááá! To... tohle... (holčička se z rozpaků řehtá, ukazuje si na hrudník, publikum si zděšeně zakrývá pusu). (ňadra)
Je to české město a vaří se tam pivovary. (Plzeň)
Je to město, kde všechny ženské mají vlasy vyčesané do drdolu a v něm zapichnuté špilky. (Japonsko)
Jak jsme byly u vás a tys byla naštvaná na mamku a jednu mi dalas. (fotka)
Nooo... když... (dítě koktá) když se muž a žena mají rádi, tak to dělají. (polibek)
Máš to na obličeji, má to i kráva a je to nespisovně. (pysk)
Ehm... (holčička rudne), mají to... (klopí zrak)... hmm... kluci pod kalhotama. (trenýrky)
Jí to Honza! (šušeň)

Cestu do Berlína

jsem dostala od Petra jako dárek ke svým pětadvacátým narozeninám. A bylo to dokonalé :) Fotky na Lycopersiconu.
Vyrazili jsme v noci ze středy na čtvrtek. Petr dodělával na poslední chvíli nějakou práci, takže fofroval a zapomněl si sbalit prádlo. Naše první hodiny v Berlíně proto byly ve znamení hledání obchodu s ponožkami.
Díky tomu jsme zjistili, že ceny v Německu jsou u spotřebního zboží nižší (!) než u nás. Oblečení i jídlo bylo nečekaně dost levné. Měli jsme pronajatý maličký byteček v turecké části města, takže kromě ponožek a trenýrek jsme domů dovezli taky spoustu bulharského sýra, tureckou chalvu, sezamovou pastu a luxusní olivy, které prodávali kousek od nás. A dvakrát jsme byli na úžasném kebabu u Turků.
Ostatní zážitky už ale byly veskrze německé: procházky kolem berlínské zdi, návštěva Sachsenhausenu, Parlament, Kancléřství, focení Braniborské brány ze všech stran a bleší trh.
S německou precizností byly všechna významná místa vybavená velkými informačními tabulemi, takže to bylo opravdu zajímavé, i když často dost skličující. Na druhou stranu i to je historie, takže by před tím člověk neměl zavírat oči.
Ve čtvrtek večer jsme šli na balet. Byl to vysoce kulturní zážitek, i když Petr neměl navzdory urputné snaze vyžehlenou košili. V prádelně naproti našemu domu paní onemocněla a v prádelně vedle našeho domu paní o své žehličce tvrdila, že je to "drek, drek". Ale labutě pěkně hopsaly a opera byla úplně plná, i když jsem to se svými plesovými šaty dost přehnala; bylo tam hodně lidí jen v kalhotech a halence, nebo dokonce v riflích.
V neděli jsme odjížděli až o půlnoci, a protože už se nám nechtělo pochodovat městem a byla zima, šli jsme ještě do kina na film The Social Network. Rozhodně stál za vidění a herci v něm taky :)
Možná bych mohla pětadvacetiny slavit častěji :D

Když jsme u těch kampaní,

nepodporujme obecně české protetické "v"!!!
Do příštího vydání Pravidel českého pravopisu navrhuji nově zařadit slovo
olejbal.
Příznivci tohoto nápadu nechť kontaktují Ústav pro jazyk český, tel/fax 222 828 402.

Včera v práci

řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D

Tetou

Příštím týdnem počínaje začnu externě pracovat v jednom brněnském DDM. Měla jsem původně trochu jiné představy o tom, co tam budu dělat, nicméně nakonec to dopadlo tak, že budu mít nějaké individuální vyučování a taky miniškoličku pro dvouleté děti.
Dnes jsem se tam byla podívat. Právě probíhá zápis, takže budovu úderem deváté zaplavily matky s kočárky. Byla jsem poslána do herny, abych dohlídla na děti, než maminy vyplní přihlášky.
S odhodláním jsem se sklonila k první holčičce. "Jak se jmenuješ?" ptala jsem se přátelsky. Holčička mi věnovala jeden krátký pohled a hrála si dál. Opakovala jsem otázku. Tentokrát se na mě ani nepodívala. Usoudila jsem, že asi ještě nemluví. Sotva jsem ale poodešla, slyšela jsem zřetelně, jak si holčička mumlá: "A panenka... pejsek haf haf..."
Potom jsem se věnovala chlapečkovi, který má jeden a půl roku a zatím komunikuje posunky a zvuky. "Uááá!" křičel hrdelním hlasem a mával gumovým lvem. "No ano, to je lev," usmívala jsem se. Chlapeček povzbuzen mým úsměvem mi vzápětí lva hodil na hlavu. Nevadilo by mi to, kdyby se tomu tak srdečně nesmál. Nakonec donesl papír a pastelku a se stejným zvukem ("uááá!") se dožadoval, abych mu lva nakreslila.
Další holčička mi sdělila, že se jmenuje Martinka, ačkoliv maminka mi potom řekla, že se jmenuje Bára.
Jiná holčička na otázku, kolik má roků, s vychytralým výrazem odpověděla, že třicet dva.
Já jsem věděla, proč chci učit na střední škole.