Cestu do Berlína

jsem dostala od Petra jako dárek ke svým pětadvacátým narozeninám. A bylo to dokonalé :) Fotky na Lycopersiconu.
Vyrazili jsme v noci ze středy na čtvrtek. Petr dodělával na poslední chvíli nějakou práci, takže fofroval a zapomněl si sbalit prádlo. Naše první hodiny v Berlíně proto byly ve znamení hledání obchodu s ponožkami.
Díky tomu jsme zjistili, že ceny v Německu jsou u spotřebního zboží nižší (!) než u nás. Oblečení i jídlo bylo nečekaně dost levné. Měli jsme pronajatý maličký byteček v turecké části města, takže kromě ponožek a trenýrek jsme domů dovezli taky spoustu bulharského sýra, tureckou chalvu, sezamovou pastu a luxusní olivy, které prodávali kousek od nás. A dvakrát jsme byli na úžasném kebabu u Turků.
Ostatní zážitky už ale byly veskrze německé: procházky kolem berlínské zdi, návštěva Sachsenhausenu, Parlament, Kancléřství, focení Braniborské brány ze všech stran a bleší trh.
S německou precizností byly všechna významná místa vybavená velkými informačními tabulemi, takže to bylo opravdu zajímavé, i když často dost skličující. Na druhou stranu i to je historie, takže by před tím člověk neměl zavírat oči.
Ve čtvrtek večer jsme šli na balet. Byl to vysoce kulturní zážitek, i když Petr neměl navzdory urputné snaze vyžehlenou košili. V prádelně naproti našemu domu paní onemocněla a v prádelně vedle našeho domu paní o své žehličce tvrdila, že je to "drek, drek". Ale labutě pěkně hopsaly a opera byla úplně plná, i když jsem to se svými plesovými šaty dost přehnala; bylo tam hodně lidí jen v kalhotech a halence, nebo dokonce v riflích.
V neděli jsme odjížděli až o půlnoci, a protože už se nám nechtělo pochodovat městem a byla zima, šli jsme ještě do kina na film The Social Network. Rozhodně stál za vidění a herci v něm taky :)
Možná bych mohla pětadvacetiny slavit častěji :D

Když jsme u těch kampaní,

nepodporujme obecně české protetické "v"!!!
Do příštího vydání Pravidel českého pravopisu navrhuji nově zařadit slovo
olejbal.
Příznivci tohoto nápadu nechť kontaktují Ústav pro jazyk český, tel/fax 222 828 402.

Včera v práci

řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D

Tetou

Příštím týdnem počínaje začnu externě pracovat v jednom brněnském DDM. Měla jsem původně trochu jiné představy o tom, co tam budu dělat, nicméně nakonec to dopadlo tak, že budu mít nějaké individuální vyučování a taky miniškoličku pro dvouleté děti.
Dnes jsem se tam byla podívat. Právě probíhá zápis, takže budovu úderem deváté zaplavily matky s kočárky. Byla jsem poslána do herny, abych dohlídla na děti, než maminy vyplní přihlášky.
S odhodláním jsem se sklonila k první holčičce. "Jak se jmenuješ?" ptala jsem se přátelsky. Holčička mi věnovala jeden krátký pohled a hrála si dál. Opakovala jsem otázku. Tentokrát se na mě ani nepodívala. Usoudila jsem, že asi ještě nemluví. Sotva jsem ale poodešla, slyšela jsem zřetelně, jak si holčička mumlá: "A panenka... pejsek haf haf..."
Potom jsem se věnovala chlapečkovi, který má jeden a půl roku a zatím komunikuje posunky a zvuky. "Uááá!" křičel hrdelním hlasem a mával gumovým lvem. "No ano, to je lev," usmívala jsem se. Chlapeček povzbuzen mým úsměvem mi vzápětí lva hodil na hlavu. Nevadilo by mi to, kdyby se tomu tak srdečně nesmál. Nakonec donesl papír a pastelku a se stejným zvukem ("uááá!") se dožadoval, abych mu lva nakreslila.
Další holčička mi sdělila, že se jmenuje Martinka, ačkoliv maminka mi potom řekla, že se jmenuje Bára.
Jiná holčička na otázku, kolik má roků, s vychytralým výrazem odpověděla, že třicet dva.
Já jsem věděla, proč chci učit na střední škole.

Cestovní deník

z cesty na Island si můžete přečíst tady - zatím bez fotek, ale ty jsou na rajčeti.
Je to dlouhé, ale podrobné - takové čtení na zimní večery :)

Dopolední

K dnešnímu svátku mi od rána chodí smsky. Teď mi došla jedna, kde mi pisatel přeje splnění všech přání, hlavně pak těch tajných.
Myslím, že kdyby se každému člověku splnilo jedno tajné přání, domácnosti by přišly o klid, státy o mír a lidstvo o velkou část své morálky.
Lidé by si ke svátku možná měli spíš přát, aby se jim žádná tajná přání nesplnila.

Telegraficky

Třítýdenní výlet na Island je za námi. Ačkoliv hlavně u sopek to tak nevypadalo, přežili jsme ve zdraví a pohodě. Asi jste všichni objevili fotky na rajčeti a v současné době intenzivně pracuju na přepsání cestovního deníku, který snad poté dám někam na internet.
Po Islandu jsme v rychlosti zařídili svatební dar a ujížděli na svatbu Klárky a Radka, mé tety a jejího milého. Poprvé v životě jsem byla svědek. Vyšlo krásné počasí, nikdo se při "ano" nezakoktal, cimbálovka pěkně hrála a jídlo bylo výborné, co víc si přát.
Po svatbě jsme celá rodina odjeli na svatební cestu do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že novomanželé už mají rok a půl starého synka, mohli si dovolit přeměnit líbánky na rodinnou dovolenou. Zdolali jsme vrchol Velké Deštné, podívali jsme se na bunkry a tvrz z 2. světové války, nasbírali jsme spoustu hřibů a taky jsme objevili hru Pandemic, o které teď Petr neustále básní, takže ji zřejmě budeme muset zakoupit i k nám domů.
Teď snad bude pár dnů klid a prostor na uklizení bytečku, na přípravu na semestr a na dořešení diplomky. A taky na kafíčka a piva s kamarády, hlaste se!