Tajemství Dračí hory,

to byl název letošního skautského tábora volně inspirovaného Hobitem. Dva týdny ve Vřesovicích utekly neuvěřitelně rychle. Děti byly tak úžasné, že jsem přijela sice úplně mrtvá, ale plná optimismu ohledně smyslu rodiny, učitelství, výchovy, skautingu a světového vývoje :)
Zpívala jsem ve svatebních šatech (pořízených v Bulharsku na bílou paní) na střeše srubu. V sedm ráno jsem snídala na nafukovací lodi na osvětimanské přehradě bábovku. V detektivní hře jsem si zahrála děsivou upíří baronku. Vytáhla jsem přibližně pětasedmdesát klíšťat a zavázala jsem několik naražených zápěstí a kolen. Namazala jsem tunu krajíců chleba. Letos jsem nemusela předvádět kliky s tlesknutím, zato jsem musela zahrát samičku kudlanky nábožné a také větu "Kadibudka už je moc plná." Sřílela jsem z profesionálního luku (přesně čtyřikrát, pak mi praskla žíla v ruce). Spolupráce se třemi muži byla občas náročná, ale vesměs na mě byli hodní :) No prostě dobré to bylo, dobré.
A podívejte se na vítězné divadlo. Děti jsou prostě šikovné :)

Vltava 2010

Stává se ze mě zkušený vodák. Včera jsem přijela ze své páté vody a musím se pochlubit, že se naše loď ani jednou necvakla :)
Diplom za nejvyšší počet cvaknutí byl nečekaně udělen Dejfovi a Emě, ale i jejich výkon byl slabý - pouze dvě otočení. Pravda je, že to druhé na klidné vodě při přistávání bylo opravdu vtipné a vydalo za víc než jedno.
Ocenění za nejveselejší výbavu dostala Pavlínka, a to za lak na vlasy, kterého vezla celý velký sprej, protože co kdyby jí došel. Leňa jí konkurovala růžovými krajkovými kalhotkami a druhá Leňa velkou mycí houbou. Jinak se ale všichni mí neotdooroví kamarádi ukázali být poměrně praktičtí. Nikdo nezapomněl spacák a nikdo nevezl fén na vlasy.
Cestu s námi absolvoval také náhradní bárbínový Pekař (ten opravdový je v Guinei). Celou dobu seděl na přídi Pucíkovy lodi a roztahoval nohy na kolemjedoucí lodě. Pak mu upadla ruka, kterou medička Lenka opravila až poté, co bárbíně oddělila nohy od trupu. Doufáme, že bárbína nebyla panenka woodoo.
Zažili jsme také kulturní momenty. V Českém Krumlově jsme navštívili grafitový důl a ve Zlaté Koruně venkovní divadlo. Trochu se zpívalo, trochu se pilo (řekl někdo čert?), nejvíc se mluvilo (Pucíkovy historky anebo To jednou na hudebním táboře...), vzpomínalo a plánovalo. Prý za rok jedem zas :) Fotky najdete tady.

Třídní sraz - pět let po.

Před pěti lety jsme se klepali před maturitou, teď se už někteří z nás honosí čerstvým trojpísmenným titulem před jménem. Sešlo se nás osmnáct z jednatřiceti a k tomu třídní, češtinářka a matikářka. Tělocvikář zapomněl.
Nejdřív bylo trochu ticho. Sedli jsme si podobně, jako jsme kdysi seděli v lavicích. Pokukovali jsme po bývalých spolužácích a hodnotili, co a jak se na nich změnilo. Holky pohubly. Kluci přibrali. U třech lidí jsem se musela chviličku zamyslet, kdo to je. Ale po chvíli hovoru a po troše vína se všichni tak nějak začali chovat jako kdysi. Stejná gestikulace, stejná potřeštěnost nebo stejná solidnost, stejná melodie hlasu. Pak se zvedl Čadák a svou vybroušenou rétorikou nás všechny uvítal a vyzval, ať po jednom řekneme, jaký je náš studijní i rodinný stav plus nějakou pikantérii.
Katka, která kdysi v tělocviku necvičila s tím, že si zapomněla spodní prádlo, žije na Novém Zélandu. Váša, která z nás všech nejvíc rozuměla literatuře, studuje na matfyzu povrchové struktury kondenzovaných látek (co to sakra...???). Čadák, nařčen kdysi z toho, že se hodiny ve škole jenom prosměje, začíná doktorát a učí na UTB. Leňa, která celé studium propařila, ted touží po místě učitelky na 1. stupni ZŠ. Hela přišla jako slepý k houslím k desetiletému dítěti. Tereza vypadala jako Kleopatra. Druhou Terku čekají státnice z přežvýkavců. Skoro všichni si zkusili život někde v zahraničí. A překvapilo mě, kolik lidí chce učit nebo už učí.
Pozvané paní profesorky zůstaly stejné. Matikářka mi i po těch letech trochu naháněla strach. Češtinářka nezklamala a měla červené tričko a vtipné poznámky. Ani třídní nezklamala, všechno bylo "naprosto skvělé".
Celkově sraz dalece předčil má očekávání. Příště bychom mohli vzít víc fotek a promítnout si stužkáč :)

Jak buduji kapitalismus

Abych nějak smysluplně využila čas získaný brzkým ukončením semestru, rozhodla jsem se vstoupit do pracovního procesu. Ukázalo se, že sehnat brigádu na pouhý měsíc není zas tak jednoduché. Na jednom místě po mně chtěli absolvovat tři vstupní kurzy, které bych si musela sama hradit (trvaly by pět týdnů a stály patnáct tisíc), jinde chtěli živnostenský list. Nabídky, kde výměnou za diskrétnost a zahraniční klientelu požadovali příjemný vzhled a komunikační schopnosti, jsem vyřazovala rovnou. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a zkusit to v call centru.
Ne, nejsem ten, co vám volá v sobotu po obědě domů a nabízí výrobek nebo smlouvu, naštěstí. To bych asi nedala. Mým úkolem je sjednávat nezávazné informativní schůzky různých firem. Řekněme, že je to nepřímá nabídka produktu nebo služby. Mluvím s lidmi, kteří jsou na své pozici od toho, aby se mnou jednali, takže jsou, dá se říct, snesitelní. Na druhou stranu i tak je to práce vyžadující určitou míru asertivity. A soustředění.
Dnes jsem za hodinu a půl obvolala v určité věci čtyřicet lidí. Mentální běžící pás začal v mé hlavě ke konci směny rachotit tak, že jsem pana Kodýlka omylem oslovila jako Krokodýlka. Chtěla bych věřit, že to neslyšel ani on, ani moje nadřízená sedící za mnou.
Nu, každá zkušenost dobrá a zas jsem se utvrdila v tom, že učitelství je opravdu to, co mám dělat.

U čaje

Ačkoliv jsem v únoru měla pocit, že to bude peklo, nakonec to šlo a semestr dopadl víc než dobře. Z tisíckrát prokleté epistemologie jsem dokonce vybojovala áčko, hehe :) U většiny předmětů jsem měla pocit, že mi k něčemu byly, vlastně to byl možná nejzajímavější semestr. Přečetla jsem kilometry textu. Kilometry jsem i napsala. Tímto děkuji svému počítači, že se nezavařil.
Moje spolužačky z PedF státnicují. Je to zvláštní pocit a nemůžu se ubránit myšlenkám, co by bylo, kdybych se tenkrát před dvěma lety rozhodla jinak a nešla na fildu. Jak by řekli literární vědci, buduju ve své hlavě kontrafaktuální historii. Kontrafaktuál je hypotetický přepis určitého bodu v minulosti a dedukce následujících událostí. Co by bylo, kdyby. Na základě srovnání nerealizované a realizované události můžeme vidět hodnotu onoho bodu. Bod může mít rozměr dvou vteřin. Můj život například zásadně ovlivnilo sledování předvolebních klání před minulými volbami. Jednou o tom napíšu knihu. Podobnost událostí, osob a míst bude zcela nenáhodná.
Co se týče letošních voleb, přeju si hrozně moc, aby už bylo po nich. Předvolební kampaně vedené nejen politiky, ale i mnoha mými přáteli a blízkými mě unavují. Každý je nasrán. Každý ví nejlíp, co bych já měla volit. Spektrum příkazů je široké - od zdravé výživy třešněmi po šlukování fajfky. O volební urně se mi dnes i zdálo. Vtipné je, že nasrán bude každý i po volbách, to už tak zkrátka chodí.
No nic, jdu vyrábět obří hlavu a elfí uši. Letos budeme mít tábor ve stylu fantasy :)

Výlet s multikulturní vložkou

České dráhy teď každý víkend vypravují historický vláček, který vás odveze z Brna do Lednice a zpět. Vlak je z 50. let, takže ve srovnání se zbytkem vozového parku této společnosti zas tak moc historický není, nicméně uznávám, že v běžném rychlíku chybí kolorované fotky skal a lesů.
Včera ráno jsme vyrazili. Protože jsme byli skoro samí dobrovolníci, byla to výprava velmi veselá. Oli na počest svých narozenin s sebou vezla dort a víno. Zdeněk chtěl neustále hrát nějaké hry, které potom většinou vyhrával. Místo svačiny si vzal krabici BeBe dobrých rán a volejbalový balón. BeBe dobrá rána nám vnutil hned po nástupu do vlaku, abychom prý zdravě posnídali, a po zbytek dne neměl co jíst. Zdeňku, Zdeňku...
V Lednici bylo hrozně moc lidí. Cyklisti, rodiny s dětmi a Japonci. A Arabové, které jsme potkali u minaretu. Zrovna vypukla bouřka, takže jsme stáli pod ním a čekali, až to přejde, když tu se Arabové s námi začali družit. Nejdřív nám ten, co uměl trochu česky, přeložil nápisy na minaretu. Další mezitím vytáhli dvě velké termosky, sadu titěrných porcelánových hrnečků a sadu malých skleniček a začali nám nabízet v hrnečkách kávu a ve skleničkách čaj. Oli se vytasila s domácími šneky z lístkového těsta. Jeden Arab vyslyšel Zdeňkovo přání a zazpíval nám (čelem k daleké Mekce) píseň, jakou se do mešit svolávají muslimové.
Pršelo dlouho a oni byli celí žhaví do povídání. Začala jsem si s tím, co zpíval, povídat anglicky, ale jeho angličtina nebyla nic moc a další dva to museli tlumočit, takže jsme si moc nepokecali.
Když bouřka ustala, začali jsme se loučit. "Nájs tú mít jú," usmíval se Arab. Podala jsem mu zcela automaticky ruku. Zůstala trčet ve vzduchu a všichni tři se rozpačitě usmáli. "Třesete si rukou?" zeptala jsem zmateně. Zavrtěli hlavou. Aha. Asi že jsem ženská nebo co... Tak jsme si aspoň zamávali.
Zbytek výletu promrholilo, takže jsme byli docela rádi, když jsme našli volný stůl v hospodě. Hokejoví fandové ocenili velkoplošnou obrazovku, protože právě vrcholilo utkání se Švédskem. Prodloužení a nájezdy jsme ale neviděli, poněvažd jsme museli na vlak. Ale sledovali jsme to aspoň přes internet (Zdeněk málem zavařil svůj mobil, jak pořád klikal na "obnovit").
V Brně na nádraží mě čekalo ještě jedno multikulturní setkání - přes hlavák právě procházela demonstrace ProtestFestu, anarchisti. Několik set dredatých lidí s několika desítkami nohatých psů, bubny, vůně marihuany, transparenty a spousta policajtů. Nějaký kluk mi vtiskl do ruky noviny, kde jsem se dočetla, že mám příští týden místo pasivního volení zvolit aktivní bojkot.
Byl to prostě den plný zážitků :) Fotky na najdete tady.

Z doučování:

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.