Třídní sraz - pět let po.

Před pěti lety jsme se klepali před maturitou, teď se už někteří z nás honosí čerstvým trojpísmenným titulem před jménem. Sešlo se nás osmnáct z jednatřiceti a k tomu třídní, češtinářka a matikářka. Tělocvikář zapomněl.
Nejdřív bylo trochu ticho. Sedli jsme si podobně, jako jsme kdysi seděli v lavicích. Pokukovali jsme po bývalých spolužácích a hodnotili, co a jak se na nich změnilo. Holky pohubly. Kluci přibrali. U třech lidí jsem se musela chviličku zamyslet, kdo to je. Ale po chvíli hovoru a po troše vína se všichni tak nějak začali chovat jako kdysi. Stejná gestikulace, stejná potřeštěnost nebo stejná solidnost, stejná melodie hlasu. Pak se zvedl Čadák a svou vybroušenou rétorikou nás všechny uvítal a vyzval, ať po jednom řekneme, jaký je náš studijní i rodinný stav plus nějakou pikantérii.
Katka, která kdysi v tělocviku necvičila s tím, že si zapomněla spodní prádlo, žije na Novém Zélandu. Váša, která z nás všech nejvíc rozuměla literatuře, studuje na matfyzu povrchové struktury kondenzovaných látek (co to sakra...???). Čadák, nařčen kdysi z toho, že se hodiny ve škole jenom prosměje, začíná doktorát a učí na UTB. Leňa, která celé studium propařila, ted touží po místě učitelky na 1. stupni ZŠ. Hela přišla jako slepý k houslím k desetiletému dítěti. Tereza vypadala jako Kleopatra. Druhou Terku čekají státnice z přežvýkavců. Skoro všichni si zkusili život někde v zahraničí. A překvapilo mě, kolik lidí chce učit nebo už učí.
Pozvané paní profesorky zůstaly stejné. Matikářka mi i po těch letech trochu naháněla strach. Češtinářka nezklamala a měla červené tričko a vtipné poznámky. Ani třídní nezklamala, všechno bylo "naprosto skvělé".
Celkově sraz dalece předčil má očekávání. Příště bychom mohli vzít víc fotek a promítnout si stužkáč :)

Jak buduji kapitalismus

Abych nějak smysluplně využila čas získaný brzkým ukončením semestru, rozhodla jsem se vstoupit do pracovního procesu. Ukázalo se, že sehnat brigádu na pouhý měsíc není zas tak jednoduché. Na jednom místě po mně chtěli absolvovat tři vstupní kurzy, které bych si musela sama hradit (trvaly by pět týdnů a stály patnáct tisíc), jinde chtěli živnostenský list. Nabídky, kde výměnou za diskrétnost a zahraniční klientelu požadovali příjemný vzhled a komunikační schopnosti, jsem vyřazovala rovnou. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a zkusit to v call centru.
Ne, nejsem ten, co vám volá v sobotu po obědě domů a nabízí výrobek nebo smlouvu, naštěstí. To bych asi nedala. Mým úkolem je sjednávat nezávazné informativní schůzky různých firem. Řekněme, že je to nepřímá nabídka produktu nebo služby. Mluvím s lidmi, kteří jsou na své pozici od toho, aby se mnou jednali, takže jsou, dá se říct, snesitelní. Na druhou stranu i tak je to práce vyžadující určitou míru asertivity. A soustředění.
Dnes jsem za hodinu a půl obvolala v určité věci čtyřicet lidí. Mentální běžící pás začal v mé hlavě ke konci směny rachotit tak, že jsem pana Kodýlka omylem oslovila jako Krokodýlka. Chtěla bych věřit, že to neslyšel ani on, ani moje nadřízená sedící za mnou.
Nu, každá zkušenost dobrá a zas jsem se utvrdila v tom, že učitelství je opravdu to, co mám dělat.

U čaje

Ačkoliv jsem v únoru měla pocit, že to bude peklo, nakonec to šlo a semestr dopadl víc než dobře. Z tisíckrát prokleté epistemologie jsem dokonce vybojovala áčko, hehe :) U většiny předmětů jsem měla pocit, že mi k něčemu byly, vlastně to byl možná nejzajímavější semestr. Přečetla jsem kilometry textu. Kilometry jsem i napsala. Tímto děkuji svému počítači, že se nezavařil.
Moje spolužačky z PedF státnicují. Je to zvláštní pocit a nemůžu se ubránit myšlenkám, co by bylo, kdybych se tenkrát před dvěma lety rozhodla jinak a nešla na fildu. Jak by řekli literární vědci, buduju ve své hlavě kontrafaktuální historii. Kontrafaktuál je hypotetický přepis určitého bodu v minulosti a dedukce následujících událostí. Co by bylo, kdyby. Na základě srovnání nerealizované a realizované události můžeme vidět hodnotu onoho bodu. Bod může mít rozměr dvou vteřin. Můj život například zásadně ovlivnilo sledování předvolebních klání před minulými volbami. Jednou o tom napíšu knihu. Podobnost událostí, osob a míst bude zcela nenáhodná.
Co se týče letošních voleb, přeju si hrozně moc, aby už bylo po nich. Předvolební kampaně vedené nejen politiky, ale i mnoha mými přáteli a blízkými mě unavují. Každý je nasrán. Každý ví nejlíp, co bych já měla volit. Spektrum příkazů je široké - od zdravé výživy třešněmi po šlukování fajfky. O volební urně se mi dnes i zdálo. Vtipné je, že nasrán bude každý i po volbách, to už tak zkrátka chodí.
No nic, jdu vyrábět obří hlavu a elfí uši. Letos budeme mít tábor ve stylu fantasy :)

Výlet s multikulturní vložkou

České dráhy teď každý víkend vypravují historický vláček, který vás odveze z Brna do Lednice a zpět. Vlak je z 50. let, takže ve srovnání se zbytkem vozového parku této společnosti zas tak moc historický není, nicméně uznávám, že v běžném rychlíku chybí kolorované fotky skal a lesů.
Včera ráno jsme vyrazili. Protože jsme byli skoro samí dobrovolníci, byla to výprava velmi veselá. Oli na počest svých narozenin s sebou vezla dort a víno. Zdeněk chtěl neustále hrát nějaké hry, které potom většinou vyhrával. Místo svačiny si vzal krabici BeBe dobrých rán a volejbalový balón. BeBe dobrá rána nám vnutil hned po nástupu do vlaku, abychom prý zdravě posnídali, a po zbytek dne neměl co jíst. Zdeňku, Zdeňku...
V Lednici bylo hrozně moc lidí. Cyklisti, rodiny s dětmi a Japonci. A Arabové, které jsme potkali u minaretu. Zrovna vypukla bouřka, takže jsme stáli pod ním a čekali, až to přejde, když tu se Arabové s námi začali družit. Nejdřív nám ten, co uměl trochu česky, přeložil nápisy na minaretu. Další mezitím vytáhli dvě velké termosky, sadu titěrných porcelánových hrnečků a sadu malých skleniček a začali nám nabízet v hrnečkách kávu a ve skleničkách čaj. Oli se vytasila s domácími šneky z lístkového těsta. Jeden Arab vyslyšel Zdeňkovo přání a zazpíval nám (čelem k daleké Mekce) píseň, jakou se do mešit svolávají muslimové.
Pršelo dlouho a oni byli celí žhaví do povídání. Začala jsem si s tím, co zpíval, povídat anglicky, ale jeho angličtina nebyla nic moc a další dva to museli tlumočit, takže jsme si moc nepokecali.
Když bouřka ustala, začali jsme se loučit. "Nájs tú mít jú," usmíval se Arab. Podala jsem mu zcela automaticky ruku. Zůstala trčet ve vzduchu a všichni tři se rozpačitě usmáli. "Třesete si rukou?" zeptala jsem zmateně. Zavrtěli hlavou. Aha. Asi že jsem ženská nebo co... Tak jsme si aspoň zamávali.
Zbytek výletu promrholilo, takže jsme byli docela rádi, když jsme našli volný stůl v hospodě. Hokejoví fandové ocenili velkoplošnou obrazovku, protože právě vrcholilo utkání se Švédskem. Prodloužení a nájezdy jsme ale neviděli, poněvažd jsme museli na vlak. Ale sledovali jsme to aspoň přes internet (Zdeněk málem zavařil svůj mobil, jak pořád klikal na "obnovit").
V Brně na nádraží mě čekalo ještě jedno multikulturní setkání - přes hlavák právě procházela demonstrace ProtestFestu, anarchisti. Několik set dredatých lidí s několika desítkami nohatých psů, bubny, vůně marihuany, transparenty a spousta policajtů. Nějaký kluk mi vtiskl do ruky noviny, kde jsem se dočetla, že mám příští týden místo pasivního volení zvolit aktivní bojkot.
Byl to prostě den plný zážitků :) Fotky na najdete tady.

Z doučování:

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.

Stonáníčko

V neděli jsem se dorachtala do Brna polomrtvá. V žaludku zaplněném pouze čajem výhružně šplouchalo a vrčelo, střeva tančila polku. Kdyby alespoň jeden z našich dvou teploměrů fungoval, možná bych si naměřila i teplotu.
"Uáááá," hekla jsem po vstupu do bytu.
"Uch kchh uh," zakašlal mi Hrnča v ústrety. Z obavy před nákazou jsem dostala pusu na tvář, a to ještě z dálky. Dále jsem dostala do jedné ruky rohlík, do druhé hrnek s čajem a přísný zákaz vstupu do kuchyně.
A tak začalo naše synchronizované stonání. Varná konev strhla rekord, koš se plnil pytlíky čaje, nádobí se vrstvilo a pavouk se spouštěl po zácloně. Totální anarchii doplnilo divoce rostoucí avokádo, které se konečně po zimě probralo a během tří týdnů vyhnalo třiceticentimetrový kmínek.
Do školy jsem nakonec šla jenom ve středu na jedinou hodinu. Z mého pondělního referátu nebylo nic a z úterního volejbalu už vůbec. Byl to velmi smutný příběh. Hrnča vytrvale chrchlal od počítače, kde se snažil dotvořit seminárku, a já jsem funěla v peřinách.
Ačkoliv normálně Petra musím vždycky po příchodu z venku odeslat do koupelny, aby si umyl ruce, teď se snažil situaci nepodcenit a šudlal si je antibakteriálním mýdlem skoro pokaždé, co se ke mně přiblížil. Na jeho obranu musím přiznat, že můj virus byl (je) extrémně úporný a že rozhodně není o co stát.
Ale stejně pro mě byla zábavná představa, jak mí průjmonosní bacilové přeskakují z mých prstů na jeho hrnek čaje a s výkřikem "je náš!" buší svými malými pěstičkami do jeho žaludečních stěn a radostně hopsají v jeho střevech.
Postupně Hrnča přestal kašlat a já už se cítím skoro normálně, pokud nesním něco tučného, něco většího, něco hutného... vlastně něco jiného než rohlík a čaj, hm. Ale jednou to ty malé potvůrky přece musí přestat bavit.
A tak se zatím nechávám unášet představou, co všecko sním, až budu zdravá, a čekám, až to přijde: Kafíčko. Nejtučnější jogurt, jaký seženu. Špičku s vaječným likérem. Kus celozrnného chleba s jihočeským máslem. Knedlíčky se zelím. Tatranku. Eh...

Jarní

Přemýšlím, jakou barvou budu letos barvit vajíčka. Taky přemýšlím nad tématem své diplomové práce. Zásadní otázky posledních dnů. Možná se pokusím o žlutou. Ohledně diplomky váhám. Téma z historické mluvnice znamená spoustu starých textů a vědeckost. Křesťanská poezie 20. století nabízí celkem zajímavou oblast bádání a příjemnou vedoucí, ale nevím, jestli mě to zajímá tak, abych o tom napsala tolik stránek.
Naštěstí mám ještě pořád čas na rozmýšlení. Obědy s Oli, víno s Kuřetem, trsání s Dejvem, volejbal s kamarády a většinou dobře naladěný Hrnča doma mi momentálně stačí ke spokojenosti.
Když nejsem s lidmi, obklopuju se více či méně zapeklitými texty do školy. Teorie mimésis mi pomalu odkrývá svá tajemství, zatímco hybridní kategorie v češtině jsou i po pěti týdnech semestru stále velkou neznámou, třebaže nám vyučující vše přehledně vysvětluje anglickými termíny na italských větách. Ony podezřelé hybridní kategorie při tom mazlivě nazývá vzrušujícími mulatkami a silou svého hlasu se snaží rozbít okenní skla.
Nad posledním šestistránkovým textem do epistemologie jsem strávila čtyři dny, aniž jsem v něm našla smysl, takže výsledek byl pouze ten, že jsem roztavila plastová ucha našeho nejmenšího kastrólku poté, co jsem na něj v hlubokem zamyšlení odložila rozžhavené víko remosky. Akademický pracovník ze mne asi nebude. Naštěstí mám dost sester na to, aby příbuzenstvo neklesalo na mysli.
Hm, třeba by těm vejcím slušela fialová!