Z doučování:

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.

Stonáníčko

V neděli jsem se dorachtala do Brna polomrtvá. V žaludku zaplněném pouze čajem výhružně šplouchalo a vrčelo, střeva tančila polku. Kdyby alespoň jeden z našich dvou teploměrů fungoval, možná bych si naměřila i teplotu.
"Uáááá," hekla jsem po vstupu do bytu.
"Uch kchh uh," zakašlal mi Hrnča v ústrety. Z obavy před nákazou jsem dostala pusu na tvář, a to ještě z dálky. Dále jsem dostala do jedné ruky rohlík, do druhé hrnek s čajem a přísný zákaz vstupu do kuchyně.
A tak začalo naše synchronizované stonání. Varná konev strhla rekord, koš se plnil pytlíky čaje, nádobí se vrstvilo a pavouk se spouštěl po zácloně. Totální anarchii doplnilo divoce rostoucí avokádo, které se konečně po zimě probralo a během tří týdnů vyhnalo třiceticentimetrový kmínek.
Do školy jsem nakonec šla jenom ve středu na jedinou hodinu. Z mého pondělního referátu nebylo nic a z úterního volejbalu už vůbec. Byl to velmi smutný příběh. Hrnča vytrvale chrchlal od počítače, kde se snažil dotvořit seminárku, a já jsem funěla v peřinách.
Ačkoliv normálně Petra musím vždycky po příchodu z venku odeslat do koupelny, aby si umyl ruce, teď se snažil situaci nepodcenit a šudlal si je antibakteriálním mýdlem skoro pokaždé, co se ke mně přiblížil. Na jeho obranu musím přiznat, že můj virus byl (je) extrémně úporný a že rozhodně není o co stát.
Ale stejně pro mě byla zábavná představa, jak mí průjmonosní bacilové přeskakují z mých prstů na jeho hrnek čaje a s výkřikem "je náš!" buší svými malými pěstičkami do jeho žaludečních stěn a radostně hopsají v jeho střevech.
Postupně Hrnča přestal kašlat a já už se cítím skoro normálně, pokud nesním něco tučného, něco většího, něco hutného... vlastně něco jiného než rohlík a čaj, hm. Ale jednou to ty malé potvůrky přece musí přestat bavit.
A tak se zatím nechávám unášet představou, co všecko sním, až budu zdravá, a čekám, až to přijde: Kafíčko. Nejtučnější jogurt, jaký seženu. Špičku s vaječným likérem. Kus celozrnného chleba s jihočeským máslem. Knedlíčky se zelím. Tatranku. Eh...

Jarní

Přemýšlím, jakou barvou budu letos barvit vajíčka. Taky přemýšlím nad tématem své diplomové práce. Zásadní otázky posledních dnů. Možná se pokusím o žlutou. Ohledně diplomky váhám. Téma z historické mluvnice znamená spoustu starých textů a vědeckost. Křesťanská poezie 20. století nabízí celkem zajímavou oblast bádání a příjemnou vedoucí, ale nevím, jestli mě to zajímá tak, abych o tom napsala tolik stránek.
Naštěstí mám ještě pořád čas na rozmýšlení. Obědy s Oli, víno s Kuřetem, trsání s Dejvem, volejbal s kamarády a většinou dobře naladěný Hrnča doma mi momentálně stačí ke spokojenosti.
Když nejsem s lidmi, obklopuju se více či méně zapeklitými texty do školy. Teorie mimésis mi pomalu odkrývá svá tajemství, zatímco hybridní kategorie v češtině jsou i po pěti týdnech semestru stále velkou neznámou, třebaže nám vyučující vše přehledně vysvětluje anglickými termíny na italských větách. Ony podezřelé hybridní kategorie při tom mazlivě nazývá vzrušujícími mulatkami a silou svého hlasu se snaží rozbít okenní skla.
Nad posledním šestistránkovým textem do epistemologie jsem strávila čtyři dny, aniž jsem v něm našla smysl, takže výsledek byl pouze ten, že jsem roztavila plastová ucha našeho nejmenšího kastrólku poté, co jsem na něj v hlubokem zamyšlení odložila rozžhavené víko remosky. Akademický pracovník ze mne asi nebude. Naštěstí mám dost sester na to, aby příbuzenstvo neklesalo na mysli.
Hm, třeba by těm vejcím slušela fialová!

A frčíme dál

Konečně začala škola. Už od dětství z toho pokaždé mám radost (ano, i proto jsem se rozhodla být učitelkou). Samozřejmě kromě radosti přišel i stres s předměty, úkoly a požadavky, letos jako třešnička na dortu dosud nevyřízené papíry k Erasmu.
To je ostatně kapitola, jež se svou tragikou dotýká komična. Z centra zahraničních studií vás pošlou za oborovým koordinátorem. Koordinátor dva měsíce není k nalezení, načež, když je polapen, vás s úsměvem odkáže na vedoucího katedry. Běžíte na studijní zapsat se do semestru bez jediného uznaného kreditu. Vaše dokumenty mají oslí uši na všech rozích, jak je všude nosíte, kdybyste náhodou potkali tu správnou osobu. Vedoucí katedry se z důvodů neznámých první týden školy na fakultě nevyskytuje. Únor se překulí do března. Nakonec vedoucího dopadnete; do jeho pracovny vstupujete s nekonečnou úlevou. Ovšem ten vás laskavým tónem pošle na studijní oddělení. Už vím, jak vznikla pohádka o slepičce a kohoutkovi, co leží v oboře, nožky má nahoře.
Navíc po půl roce začal studovat i Hrnča. Ze tří předmětů kvůli dvěma vrčí a skuhrá. Ve čtvrtek máme oba na desátou. Minulý týden to bylo poprvé. Nevím, zda to zvládnu ještě dvanáctkrát. Na moje "dobré ráno" odpovědělo "uhm vrr grr hu hu chrr brr uhuhu", a když jsme vystoupili na České, zeptal se mě, jestli je tam tolik lidi takhle brzy ráno každý den a co tam sakra dělají.
No... aspoň že je takové krásné počasí :)

Já tak rád trsám

Plán zosnovaný snad už v létě se doopravdy uskutečnil. Chodím zase do tanečních! Vlivem okolností sice ne s tím pánem, se kterým bydlím, ale mít od sebe jeden večer týdně pokoj nemůže uškodit :)
Když mě včera Dejv chytil kolem pasu a začali jsme hopsat v rytmu džajvu, vzpomněla jsem si na svoje předchozí lekce tance.
Ve druháku na gymplu jsme chodili skoro celá třída. Bohužel na šestnáct holek chodili jenom dva kluci, takže o cizí hochy z průmyslovky byla dost bitka. Pamatuju si svoje tmavě růžové šaty s leopardím vzorem a moje první boty na podpatku. Podpatek měřil přesně deset a půl centimetru a už na čtvrtou lekci jsem musela mít jiné boty, protože vážně hrozilo, že se přizabiju. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že jsem velká dáma. Na závěrečný ples si holky půjčily svatební šaty a tančili jsme polonézu. Můj partner byl o deset centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí než já, ale byla jsem tak okouzlená těmi šaty, že mi to bylo jedno.
K dalším tanečním (ve druháku na výšce) jsem přišla jak slepý k houslím. Kamarád kamaráda mé kamarádky chtěl chodit tancovat, ale neměl partnerku. S odvahou jsem se nabídla. Bylo to fajn, aspoň většinou. Občas jsme ovšem zažívali rozpačité chvíle, třeba když při výuce tanga na nás taneční mistr křičel, že z toho tance musí být cítit vášeň a sex a ať se chytneme pevněji a dotýkáme se pánvemi. Nebo když jsme se učili rock´n´roll a můj tanečník nemohl živou mocí odtrhnout oči od míst pod mým krkem. Myslím, že jsme byli velkou část většiny lekcí oba rudí až za ušima.
Teď konečně to vypadá optimálně. Tanečního partnera mi tentokrát nesebere žádná konkurentka. A stydět se před sebou taky nemusíme; s Dejvem jsme toho zažili tolik, že těžko může přijít něco, co by nás překvapilo, leda snad... kdyby se na parketu objevili naši opravdoví partneři :D

Princezna Margotka

Moje nejmladší sestra se jmenuje Markéta a má něco přes sedm let. V září konečně a s velikým těšením vystřídala školku za školu. Učitelky v mateřince si dost možná oddechly, současná učitelka začíná počítat první šediny - soudě dle jejích reakcí, které jsou zachyceny v Markétině žákovské.
Všechny moje sestry jsou zábavné, ale občas si myslím, že Markétka vede.
Dnes jsme se potkaly po delší době. Místo pozdravu mě přivítala otázkou: "Bylas někdy v Norsku?" Když jsem přitakala, hluboce si povzdechla: "Tam bych se chtěla podívat. Doteď jsem se nedostala za hranice této země."
"Vždyť jste byli v létě v Chorvatsku," připomněla jsem jí a přemáhala smích. Takové vyjadřování u sedmiletého děcka je prostě srandovní.
"No jo. Osobně ale znám jenom Česko a Chorvatsko. Ale v televizi jsem už byla v hodně zemích," řekla zasněně.
"A kde se ti líbilo nejvíc?" ptala jsem se, i když odpověď jsem vlastně už znala.
"Asi v tom Norsku," opakovala, "je tam nádherná příroda," dodala dramaticky s mírným důrazem na "r" a "ř", které však už podle logopedky zvládla natolik, že byla vyřazena ze školního logopedického kroužku. Ovšem kdoví, jak to bylo.
"Dostala poznámku, zase," postěžoval si taťka prohlížeje si žákovskou. U dnešního data se červenilo razítko "Nezlob!" Zalistovala jsem sešitkem. Na předchozí stránce pro změnu stálo: "V hodině matematiky pohodila lavicí!" Přišlo mi to veselé (stejně jako tehdy, když si Markéta na hlavu vysypala nastříhaná písmenka). Taťka se ale tvářil spíš nešťastně.
"Jak se to stalo?" ptala jsem se sestry.
"Hráli jsme matematickou hru na krále. Můj soupeř mě porazil už v základním kole, no a já jsem se tak vztekla..." pokrčila rameny omluvně. "Zlost dává křídla, nebo jak se to říká," dodala s úsměvem rozšafně.
Na závěr si mi Markétka postěžovala, že nejvíc problémů má ve čtení. "Víš, problém není v tom čtení samotném," pravila, "ale v tom, že já nikdy nevím, kde jsme."
"Nebaví tě to nebo co?" ptala jsem se. Byl to ovšem zcela mylný tip.
"Ne. Když oni jsou v čítance teprve na straně dvacet. Mě zajímají ty příběhy, co jsou napsané vzadu, tak čtu dopředu... teď jsem na straně čtyřicet osm," povzdechla si smutně. V ten moment mi jí bylo trochu líto. Nuda je děsivá a někdy nezbývá, než se bránit trochou zlobení.
Vzpomněla jsem si na prošeptané, prodopisované, pročtené, prospané nebo nenavštívené přednášky. Forma zlobení je úměrná věku. Každopádně je asi dobře, že nám už na vysoké nemůžou psát poznámky.

Zimní výprava pod Radhošť

Právě uplynulý víkend byl po dlouhé době pořádně akční. My, otrokovičtí skauti, a oni, naši přátelé a kamarádi, jsme se vydali na výlet na Dolní Bečvu. Bylo nás celkem osmnáct, z toho dvě Rusky a jeden Ind, kteří jsou na studiích ve Zlíně.
Cesta tam byla divoká. Čert vem trojí přesedání, ujetý přípoj a dlouhé čekání na nádraží, díky kterému se přeprava protáhla na téměř pět hodin. Opravdovým peklem byla jízda ve vagónu se zamrzlým topením. Vydechovali jsme obláčky páry a bodrý průvodčí oděn provokativně pouze v nádražácké košili žertoval o zlobivém topení. Když jsem cítila, že asi tak po kolena necítím nohy, konečně jsme byli ve Valmezu. Za zmínku ještě stojí úschovní skříňky v Rožnově, které byly "v poruše" a vrátily mi dobrou náladu.
Skautská základna generála Hlaďa prošla za rok neuvěřitelnými změnami, takže zatímco loni jsme chodili čurat ven a na starých kamnech jsme rozpouštěli sníh, aby byla voda na čaj, letos jsme si užívali splachovacího záchodu, plně vybavené kuchyňky, a dokonce funkční sprchy s teplou vodou.
V sobotu se část lidí vydala na sněžnicích na Pustevny. Druhá část (zejména přítomné ženy, Ivoš zapomenuvší si pohorky a Ind v riflích) se nahoru dopravila motorizovaně. Přes množství lidí tam bylo krásně. Sluníčko hřálo, vítr nefoukal, sníh se třpytil a medovina voněla; všechny smysly si užívaly. Rusky původem ze Sibiře měly jarní náladu a Ind uhranutě zíral na záplavu sněhu. Prošli jsme se po hřebeni, mrkli jsme na sněhové sochy a já jsem Hrnčovi velice romanticky zakoupila štramberské uši, které jsem mu potom dost neromanticky snědla.
Večer jsme byli všichni unavení, ale stejně se bujaře společensky žilo až do tří do rána.
Vstávali jsme po deváté. Petr nenávistně hučel něco o polovojenské organizaci, ale nakonec vstal taky. Společnými silami jsme uklidili, zkontrolovali, jestli někde nezůstala zakutálená láhev od rumu a zamávali jsme mezinárodní návštěvě.
Bylo to super, akorát musím do příště zainvestovat do nějakých fakt dobrých zimních ponožek. A taky si musím od Ivoška vzít text na tu veselou písničku o selce a sedlákovi v Tyrolsku :-P