Prázdniny a jaké byly

Nepsala jsem na blog tak strašlivě dlouho, že jsem skoro zapomněla své přihlašovací heslo. Léto uteklo neuvěřitelně rychle, i když možná se mi to zdá hlavně proto, že jsem byla skoro pořád v tahu.
Nejdřív jsem se byla projít po Ukrajině, abych se podívala, jak vlastně vypadá polonina. Řádně jsem zde otestovala své outdoorové vybavení a své tělo. Taky Petra :) Zopakovala jsem si azbuku a poznala jiný svět východní Evropy.
Následně jsem odfrčela na skautský tábor. Připomněla jsem si, jak se spí v podsadě a jak se zabíjí škvoři.
Po příjezdu jsem měla pár dnů na sehnání vybavení, které jsem na Ukrajině postrádala, a na dovyřízení mé podzimní studijní stáže. Pak jsme s Hrnčou sbalili saky paky a vydali se na sever. Přesně tři týdny jsme byli na cestách, z toho deset dní v horách. Zážitků mám tolik, že ani nevím, co bych sem měla napsat. Třeba že jsme viděli veliké stádo sobů. Nebo že jsme potkali spoustu pižmoňů. A že jsem prvně v životě viděla ledovec. Horské chaty, deštivé noci, nádherná horská údolí, čisťounká jezera a potoky, šero polární noci, vaření večeře pod širým nebem, potkávání lidí, konec světa na Lofotách, nekonečné ticho a nekonečný prostor...
Fotky už jsou na rajčeti a možná bude i virtuální cestovní deník :)

Pěstounská péče

V pátek skončila naše víc jak měsíční pěstounská péče o Žirafka; putoval na Tábor 2 k Dejvovi a Leni. Ten měsíc byl divoký, protože naše hravá Žirafka a nezkrotný Žirafek pořád strašně řádili, všude vlezli, nic po sobě neuklidili a vůbec péče o ně byla náročná. Dokumentaci k jejich divočení můžete najít na této adrese.

Trolejbusová jednoaktovka

Jedu si pěkně ze Zlína, poklidně čtu knihu a vtom se do trolejbusu vyškrábe jakýsi svraštělý stařeček s čagánkem a igelitkou. Usmála jsem se na něj, což byla chyba - vzal to jako výraz sympatie a s řečnickou otázkou "máš tu volno, krasavico?" se sesunul na sedadlo vedle mě. Sklonila jsem hlavu zpátky ke svojí knize a dědeček pravil: "Já sem zažil štyry revoluce, tá řínová byla první." Pochopila jsem, že čtení již nemá na této cestě budoucnosti a že si budu muset dalších deset minut s dědou povídat. Bohužel byl hluchý, strašně nesrozumitelně huhlal a navíc vydával ne úplně příjemný odér, takže to, co jsme vedli, bylo spíš komické divadlo pro trolejbus než nějaký dialog.
"Co študuješ?" otázal se mě hned po poznámce o revolucích.
"Češtinu," řekla jsem potichu.
"Cožéééé?" zařval dědeček, takže jsem odpověď o něco hlasitě zopakovala. Zůstal na mě civět; každé modré oko mu utíkalo na jinou stranu.
"Ty neumíš česky?" zeptal se po chvíli nechápavě.
"Umím... ještě studuju filosofii," snažila jsem se to zachránit. Pozdě.
"Kurňa, taková baba a neumí česky!" křičel pán a pokračoval: "To jako dyš řeknu třeba větu ´do keré řiti lezeš´, tak ty si to musíš v hlavně osumkrát převrátit, než to pochopíš?!"
"Nemusím, umím česky dobře," bránila jsem se důrazně, ovšem zbytečně - stařeček se začal svému vtipu na celý trolejbus smát a potom dost dlouho vykřikoval něco, čemu jsem nerozuměla.
"A proč to teda študuješ, dyš česky umíš?" ptal se zas.
"Protože nestačí umět jazyk používat, je potřeba znát i nějakou teorii..." pokoušela jsem se o obhajobu.
"Chachááá," řičel děda smíchy a koulel očima, přičemž taky dost výrazně páchl, "prý tejóriji!"
Potom se mi snažil něco vysvětlovat, ale nebylo mu nic rozumět, akorát jsem pochytila, že až budu starší, tak si na něho vzpomenu. Doufám, že spíš ne.
Naštěstí jsem už pomalu vystupovala. Když jsem si schovávala knížku do tašky, vztyčil se na svém čagánku, upřel na mě pravé oko a řekl: "Tak se měj, cérko. A máš pěkné rty, asi dobře líbáš."

Tak pravila kuchařka

Poslední dobou, řekněme od sedmadvacátého března, jsem občas napomínána za své údajně nekulturní stolování. Drobím, patlám marmeládu po talířku a namáčím si sušenky do kafe, o nevhodném kombinování jídla (kiwi v rýžové kaši) nemluvě.
Dneska jsem doma objevila kuchařku z roku 1983, jejíž přílohou je i několik listů o správném stolování. Po důkladném přečtení všech pokynů a shlédnutí několika černobílých fotografií s nastrojenou paní, která se usmívá, když stoluje správně, a mračí, když špatně, bych chtěla říct, že podle mě je hlavní, když si člověk to jídlo prostě užije.
Například zásadně nesouhlasím s tvrzením, že "stolní prádlo" je vhodným svatebním dárkem. Vhodným dárkem jsou podle mě peníze určené ke koupi takového prádla; představa paličkovaného krajkového ubrusu od tetičky z osmého kolena mě přivádí k myšlenkám na bestiální násilí.
Pobavil mě dlouhý seznam talířů hlubokých, mělkých, dezertních, mís oválných, hranatých a kulatých a skleněné soupravy na kompot - a následně výrok, že "radit novomanželům, aby si pořídili jen nejnutnější nádobí, by bylo nezodpovědné".
Matka prý poté, co večer na stůl předchystá nádobí na snídani, pečlivě dbá, aby děti vstaly včas a snídaly v klidu, zatímco na stůl doplňuje chléb a dózu s máslem a s medem. "Snídají-li všichni stejný nápoj, uvaří jej matka a ponechá v termosce." Pomineme-li úžasný genderový stereotyp, přemýšlím (s něžnou vzpomínkou na Hrnču), do jakého věku matka donutí děti včas vstát a v klidu snídat.
Pěkná je myšlenka, že hostitelka do jídla nenutí a že u stolu nevyřizujeme rodinné spory, což mi mimochodem připomnělo důraznou výzvu od jednoho psychologa, ať se nehádáme v kuchyni.
Otec u jídla nemá číst noviny a párátkem si čistit nehty. Matka zřejmě může.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že s jídlem se nehraje. Naopak jsem toho názoru, že tato činnost rozvíjí fantazii, snižuje hltavost a obecně buduje k jídlu a k dlouhému pobytu u stolu kladný vztah. Zkrátka a dobře - patlat marmeládu po talíři mě baví, drobky vždycky posbírám a sušenka v kafi je skvělá sušenka, heuréka!
Ovšem, dámy a pánové, ještě poslední vážná věc - nechceme-li se společensky znemožnit, ubrousek si nikdy nezasunujeme za límec.

Jak se žije na Vídeňské

Pomalu to budou dva měsíce, co se s Petrem testujeme v soužití. Když potkáme nějaké jeho kamarády, dostanu ohledně Hrnči řadu otázek typu "už jí něco jiného než tatranky? ještě pořád pije denně hektolitry mlíka? uklízí? a pořád vstává ve čtyři odpoledne? a kdo u vás doma vládne?"
Srandovní je, že moje odpovědi nikdo neposlouchá - ti lidi si prostě užívají vzpomínky a samotné pokládání otázek. To, jak vypadá skutečnost, je jim jedno tak dokonale, že při dalším setkání se mě bezostyšně ptají znova - těmi samými větami. Zřejmě se přestanu o veškeré odpovídání snažit a nadále se budu jen příjemně usmívat.
Kdyby ovšem někoho zajímalo, jak naše soužití opravdu vypadá, tak zatím jsme se naučili, že:
- nikdy nesníme celou půlku chleba, i když si pokaždé myslíme, že ano
- vytvořit cucflek na oku je možné za desetinu vteřiny
- prach se sám opravdu nevysaje
- když má jeden rýpavé kecy, druhý má zákonitě něžnou náladu
- africká fialka nemá ráda moc vody, kdežto bambus jí vypije víc než Petr
- když chceme jídlo, vařím já, když chceme dobré jídlo, vaří Hrnča
- co jeden uvaří, to druhý jí bez keců a ještě s pochvalou
- na velkém počítači je zavírání oken tabu
- čaj se pít musí, sladit může
- od jídla se nevstává, dokud druhý nedojedl
- přízemní ikeácká postel Grankulla je super v tom, že z ní nejde spadnout
- v lednici nesmí nikdy chybět mléko a rajčata
- jediný spolehlivý způsob, jak druhého umlčet, je lechtání nebo škrcení
- čokoláda se jí tajně nebo když Petr hraje Travian
- čím je situace romantičtější, tím větší trapas se už brzo stane
- ohavná dřevěná beruška s obřími chlupatými tykadly s námi taky chce bydlet a zaslouží si naši lásku a milé slovo

A tak nějak si žijem :o)

Svojsíkův závod: 16.5.2009

Základní kolo Svojsíkova závodu, soutěže pro 4-7členné družiny skautů a skautek, letos probíhal v naší, tj. otrokovické režii. Celkem se zúčastnilo 27 hlídek, takže celý den kolem naší klubovny pobíhala spousta lidí velkých i malých, děti pištěly, vedoucí řešili, klobásy se válely po zemi a občas pršelo. Organizovaný chaos.
Já a Zuzka jsme šéfovaly stanovišti první pomoci. Na každý příchozí tým čekaly čtyři zraněné světlušky (rozmlácené koleno, popálená ruka, střep v dlani, podvrtnutý kotník a bodnutí hmyzem), které měl za deset minut ošetřit včetně volání záchranky.
Chlapeček, který doběhl v jedné družině a u pasu se mu frajersky houpala lékárnička, se při pohledu na zakrvácený střep skoro pozvracel. Jedna slečna byla schopná ošetřit pouze kotník; jakmile se přiblížila ke krvi, regulérně omdlévala. Dívenka, která volala záchranku, si nemohla vzpomenout, ve kterém městě je, a jeden hoch udal adresu svého bydliště, ale neřekl, kde se stala nehoda.
Další tým ošetřil střep v dlani tak, že ho tam zastrčil hlouběji - aby sklo nevypadlo a pacientka nevykrvácela. Popálenou ruku většina týmů suverénně postříkala ledem ve spreji.
Figurantky hrály skvěle, kvílely, plakaly, hysterčily. Ovšem když se blížila asi dvacátá družina, začaly být značně unavené. "Au. To bolí. Au au, to bolí, au. Pomozte mi. Au," odříkávaly vlažně - vzpomněla jsem si na vtípky o dabingu porna. Na závěr se jedna světluška vykašlala na hraní scénky a v záchvatu kreativity si začala na rozšrotované koleno štětečkem umně nanášet navařenou krev, zatímco překvapená družina ji jí pořád otírala.
V druhé polovině závodu jsem dávala dětem poslepu chutnat a čichat různé látky a ohmatávat předměty. Skoro nikdo nepoznal kmín, zato (nealko)pivo poznali všichni kromě jedné dívky, která si ho spletla se slivovicí.
Skauti jsou holt taky lidi.
Pár fotek na rajčeti!

O jednoho víc

Rozhodli jsme se s Petrem, že je nás doma málo a že bychom si rádi pořídili nějaké pískle. Přeci jen let na to máme dost, dostudovaní skoro jsme a oběma nám tikají biologické hodiny. A nevyjde to zas tak draho, jak ekonomové říkají, a finanční krize brzy pomine.
Na první fotky naší maličké mrkněte tady :)