Jak se žije na Vídeňské

Pomalu to budou dva měsíce, co se s Petrem testujeme v soužití. Když potkáme nějaké jeho kamarády, dostanu ohledně Hrnči řadu otázek typu "už jí něco jiného než tatranky? ještě pořád pije denně hektolitry mlíka? uklízí? a pořád vstává ve čtyři odpoledne? a kdo u vás doma vládne?"
Srandovní je, že moje odpovědi nikdo neposlouchá - ti lidi si prostě užívají vzpomínky a samotné pokládání otázek. To, jak vypadá skutečnost, je jim jedno tak dokonale, že při dalším setkání se mě bezostyšně ptají znova - těmi samými větami. Zřejmě se přestanu o veškeré odpovídání snažit a nadále se budu jen příjemně usmívat.
Kdyby ovšem někoho zajímalo, jak naše soužití opravdu vypadá, tak zatím jsme se naučili, že:
- nikdy nesníme celou půlku chleba, i když si pokaždé myslíme, že ano
- vytvořit cucflek na oku je možné za desetinu vteřiny
- prach se sám opravdu nevysaje
- když má jeden rýpavé kecy, druhý má zákonitě něžnou náladu
- africká fialka nemá ráda moc vody, kdežto bambus jí vypije víc než Petr
- když chceme jídlo, vařím já, když chceme dobré jídlo, vaří Hrnča
- co jeden uvaří, to druhý jí bez keců a ještě s pochvalou
- na velkém počítači je zavírání oken tabu
- čaj se pít musí, sladit může
- od jídla se nevstává, dokud druhý nedojedl
- přízemní ikeácká postel Grankulla je super v tom, že z ní nejde spadnout
- v lednici nesmí nikdy chybět mléko a rajčata
- jediný spolehlivý způsob, jak druhého umlčet, je lechtání nebo škrcení
- čokoláda se jí tajně nebo když Petr hraje Travian
- čím je situace romantičtější, tím větší trapas se už brzo stane
- ohavná dřevěná beruška s obřími chlupatými tykadly s námi taky chce bydlet a zaslouží si naši lásku a milé slovo

A tak nějak si žijem :o)

Svojsíkův závod: 16.5.2009

Základní kolo Svojsíkova závodu, soutěže pro 4-7členné družiny skautů a skautek, letos probíhal v naší, tj. otrokovické režii. Celkem se zúčastnilo 27 hlídek, takže celý den kolem naší klubovny pobíhala spousta lidí velkých i malých, děti pištěly, vedoucí řešili, klobásy se válely po zemi a občas pršelo. Organizovaný chaos.
Já a Zuzka jsme šéfovaly stanovišti první pomoci. Na každý příchozí tým čekaly čtyři zraněné světlušky (rozmlácené koleno, popálená ruka, střep v dlani, podvrtnutý kotník a bodnutí hmyzem), které měl za deset minut ošetřit včetně volání záchranky.
Chlapeček, který doběhl v jedné družině a u pasu se mu frajersky houpala lékárnička, se při pohledu na zakrvácený střep skoro pozvracel. Jedna slečna byla schopná ošetřit pouze kotník; jakmile se přiblížila ke krvi, regulérně omdlévala. Dívenka, která volala záchranku, si nemohla vzpomenout, ve kterém městě je, a jeden hoch udal adresu svého bydliště, ale neřekl, kde se stala nehoda.
Další tým ošetřil střep v dlani tak, že ho tam zastrčil hlouběji - aby sklo nevypadlo a pacientka nevykrvácela. Popálenou ruku většina týmů suverénně postříkala ledem ve spreji.
Figurantky hrály skvěle, kvílely, plakaly, hysterčily. Ovšem když se blížila asi dvacátá družina, začaly být značně unavené. "Au. To bolí. Au au, to bolí, au. Pomozte mi. Au," odříkávaly vlažně - vzpomněla jsem si na vtípky o dabingu porna. Na závěr se jedna světluška vykašlala na hraní scénky a v záchvatu kreativity si začala na rozšrotované koleno štětečkem umně nanášet navařenou krev, zatímco překvapená družina ji jí pořád otírala.
V druhé polovině závodu jsem dávala dětem poslepu chutnat a čichat různé látky a ohmatávat předměty. Skoro nikdo nepoznal kmín, zato (nealko)pivo poznali všichni kromě jedné dívky, která si ho spletla se slivovicí.
Skauti jsou holt taky lidi.
Pár fotek na rajčeti!

O jednoho víc

Rozhodli jsme se s Petrem, že je nás doma málo a že bychom si rádi pořídili nějaké pískle. Přeci jen let na to máme dost, dostudovaní skoro jsme a oběma nám tikají biologické hodiny. A nevyjde to zas tak draho, jak ekonomové říkají, a finanční krize brzy pomine.
Na první fotky naší maličké mrkněte tady :)

Jaký k nám byl OSUD (24.-25.4.2009)

Už na podzimní brněnské šifrovačce TMOU! jsme se domluvili, že v dubnu zkusíme obdobnou zlínskou hru Od soumraku do úsvitu obecně známou jako OSUD.
V pátek jsme se dostavili k registraci v tomto složení: já, Hrnča, Dejf, Leňa a Ivoš, a to opět pod jménem Máničky. Svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že Zlín se právě proměňuje v zákeřná Stínadla (neboť celá hra byla na motivy Rychlých šípů).
Všechno to vypuklo honem na Široka, ukrutně rychlého chlápka v černém hábitu s bílým obličejem, který se měl vyskytnout na dvaceti místech, přičemž na mapě jsme měli označených třicet. Díky výborné strategii mého týmu a taky díky dost velkému štěstí :D jsme Široka polapili a získali od něj nápovědu (schovanou v ježku schovaném v kleci), kam si máme přijít pro další šifru.
Když jsme si ale spletli směr a místo na východ jsme se vydali na západ, a ztratili jsme tak i ten minimální náskok před týmy, které Široka nechytily, vyskytly se první pochyby o našem vítězství.
Pak jsme luštili hodinu a půl šifru schovanou v komiksu. Kdybychom byli pozornější, tak jsme to měli, ale kvůli nedůslednosti jsme Lenčin nápad zavrhli jako slepou cestu, a zkoušeli jsme neustále nové a nové cesty. Tak se stalo, že jsme vymysleli neuvěřitelná slova jako CIBAK nebo činy jako rozstříhat komiks na okénka a seskládat jinak. Ale nápověda po devadesáti minutách nás vrátila na správnou cestu a mohli jsme jít dál.
Další úkol nás čekal v městských lázních, kde Dejf (týmový potapěč) musel ze dna bazénu číst pantomimické kódy písmen, které nám pak přes sklo ukazoval (J - má palec v ústech a v obličeji blažený výraz). Tato šifra nás odkázala k dalšímu, tentokrát zručnostnímu úkolu - složit papírovou skládanku lvíčete. Ivošovo pojmenování "ty ludro" patřilo k nejněžnějším, ale složili jsme :)
A pak to přišlo, šifra, která nás dostala na lopatky. V přistaveném vagónu jsme měli najít dvanáct různých lístečků a ty složit do řady, přičemž správné složení nás prý odkáže dál...
Suverénně jsem rozrazila dveře osvětleného vagónu na zlínském nádraží a hbitě vskočila dovnitř. V ten moment se ozval křik vyplašené průvodčí. Ups... Ale kdo měl vědět, že je to na ráno nachystaný vlak do Prahy a že náš dobytčák se šifrou stojí v naprosté tmě před nádražím?
Lístečky s divnými texty a různými číslicemi jsme skládali zhruba od jedenácti večer do tří do rána. Většinu času naštěstí v teple a pohodlí hospody. A taky jsme byli blízko; že se jedná o telefonní číslo nás napadlo skoro hned po získání papírků. Jenomže kód dalšího seskládání, a to podle dost nenápadných charakteristik znamení zvěrokruhu, nás už nenapadl, a tak jsme se vrhli na konstruování neuvěřitelných možností (každé první písmeno v řádku, každé poslední písmeno, každá první slabika, hledali jsme rýmy, smysl vět a tak dále.) V jeden moment jsme ožili, a to když se Leni podařilo vyluštit "otočte se k", ale dál už to nedávalo smysl. Pak vyluštila "načtěte u bobra", ale dál to taky nešlo. Když jí vyšlo "ty nemoč!", pochopili jsme, že stopa je špatná...
Únava, demotivace a naprostý nedostatek dalších nápadů vedl k rozhodnutí zabalit to. Nakonec - i tak jsme si to užili. Za rok budem zase chytřejší a třeba dojdem i do poloviny šifer :D
Fotky na rajčeti!

Halucucanice?

Tak si vám dneska kráčím z menzy, v žaludku se spokojeně převaluje záhorácký svitek s bramborem za 29.60,- a před rektorátem chci vyhodit prázdný kelímek od vody. Zamířím k nejbližšímu koši, který je přímo pod kvetoucím stromem vedle lavičky, na níž sedí paní a váže kytičky z jakýchsi kytek, zřejmě aby je mohla pak na České prodávat.
Nuže, dojdu ke koši a vhodím kelímek dovnitř, když tu se z prostoru nade mnou ozve zběsilé zavrčení. Ztuhnu a podívám se nad sebe - a na větvi stromu sedí opice a cení na mě zuby!
Vážení, já jsem se málem počurala. Takovýto přírodní úkaz v našich zeměpisných šířkách mě prostě odrovnal. Aby toho nebylo málo, opice - resp. maličká opička, řekněme taková opice kapesní - byla celá oblečená! Měla bíločerné puntíkované tričko a šedé kalhotky, ze kterých jí čouhal ocásek omotaný kolem větve.
Zírala jsem na ni několik vteřin a nevěděla, která bije. Opice pořád vrčela. Spíš podvědomě jsem si uvědomila, že i když je ke stromu přivázaná vodítkem, to je pořád dost dlouhé na to, aby na mě dosáhla, a s dost opožděným výkřikem "ježiši!" jsem odskočila.
Opice se uklidnila a začala šplhat a skákat po stromě. Paní dál nevzrušeně vázala kytky. "To je vaše opička?" zeptala jsem se. Prostě jsem se chtěla ujistit, že opice je skutečná.
Jenomže paní ani nezvedla hlavu.
"Máte pěknou opičku," řekla jsem hlasitěji, ale žena vůbec nedala najevo, že mě slyší.
Na rohu náměstí zacinkala šalina, kterou jsem chtěla jet, a tak jsem se s neustálým ohlížením vydala na zastávku. Oblečená kapesní opice pořád hopsala a paní pořád vázala kytky. Pěkný obrázek.
Akorát doteď nevím, jestli to byla skutečnost nebo přelud.

Vídeňská 66, Brno

Dnes je to přesně týden, co se ze mě stala téměř profesionální žena v domácnosti. Ona domácnost sídlí v bytečku na Vídeňské, dvě zastávky od Poříčí - jaká škoda, že už nestuduju na PdF!
Slyšte pocity, zkušenosti a zážitky po tomto prvním týdnu.
Na minulý pátek večer byla původně plánována slavnostní večeře, kávička a poklidný večer s filmem a vínem. Po zjištění, že večeři není v čem uvařit a z čeho a čím sníst a že kafe si můžeme zalít tak akorát do dlaní, byli jsme nuceni odebrat se místo filmu do IKEy, kde jsme se hladem už nevidící nadlábli v obrovské samoobslužné restauraci.
Po návratu na Vídeňskou se všude válely haldy bordelu našeho i původního, papíry, krabice, batohy, počítače, elektrické šňůry, chuchvalce prachu a konfety - pozůstatek jakési podzimní párty. Ačkoliv o mně maminka tvrdí, že jsem bordelář a čuně, tyto stránky mé osobnosti bohužel pro onen první večer zůstaly skryty. Z posledních sil jsem se vrhla na uklízení - s naivní představou, že to zabere maximálně pár hodin. Ehm. Uklízela jsem jak drak do dneška a pořád to není hotové.
Na byt 1+1 padlo skoro celé Pronto, půlka Sava a jeden Jar. S gumovými rukavicemi skoro i spím a ve snech mě straší konfety, které nelze zamést. Směle se mohu prohlásit za odborníka na drhnutí oken a honění prachu z rohu do rohu. Petr je zase specialista na odplísňování koše, na přerovnávání příborů v příborníku, na udržování bytové elektroniky v chodu a na šibování s nábytkem. A jak nám to spolu jde? Zatím dobře; do práce si vzájemně nekecáme, dle zásad pedagogiky se za všechno chválíme a když je potřeba, umíme si dát pokoj.
Datum kolaudace bude určeno co nevidět!

Do Paříže

C´était tres spectaculaire, c´était magnifique. Výlet do jaroletní Paříže ve dvou... romantika.
Když nás autobus vysadil u Gare d´Est, centrem metropole právě procházel velký manifestační průvod. Viděli jsme ho ale jen z autobusu a doufali, že se mu vyhneme. Zanořili jsme se do metra a začali se věnovat obsáhlým mapám pařížských linek. Je jich celkem 14, z toho některé se větví, křižují se na řadě míst a ve spojujících chodbách nejsou žádné eskalátory, takže se člověk pěkně naběhá, než přesedne, navíc když si občas splete směr, což se nám povedlo naštěstí jenom jednou - a že sedíme ve špatném vlaku jsme si všimli už po jedné stanici, takže jsme si ani moc nezajeli.
Z metra jsme ovšem vystoupili přímo uprostřed skandujícího davu s transparenty. Naštěstí nevládla krvelačná nálada, takže těm lidem nevadilo, že se mezi nimi prodírají dva cizinci s krosnami, a nechali nás odejít. Vyzvedli jsme klíče od bytečku a jeli zpátky metrem na Montmartre. Byt byl krásný s jedinou chybou - netekla teplá voda. Po celodenním povalování v autobusu a pobíhání metrem to byl celkem zásadní problém, ovšem správce nás ujistil, že voda se ohřeje po osmé hodině večer. Neohřála se ani do rána, takže jsem si připomněla, že jsem skaut, a myla jsem se v ledové. Petr se pro tuto příležitost stal skautem taky. Romantika.
S tímto zážitkem jsme o to naléhavěji druhý den žádali o spravení karmy. Francouzi naštěstí výjimečně spěchali a povedlo se.
Naše putování po Paříži bylo dosti tradiční pro všechny turisty: Invalidovna, Louvre, Sacre Coeur, Notre Dame, La Defence, Lucemburské zahrady, nábřeží Seiny, Centre de Pompidou, Belleville. Eiffelovku jsme navštívili celkem třikrát. Nebo spíš až na třetí pokus: poprvé bylo zavřeno třetí patro, do kterého mě chtěl Petr mermomocí dostat, podruhé byly u pokladen nekonečné fronty. Při třetí návštěvě v sobotu večer bylo sice třetí patro zavřené zase a fronty taky nebyly nejkratší, ale už jsme neměli na kdy jindy to odsunout.
Pohled na noční Paříž byl fenomenální. Zima bohužel taky a myslím, že právě Eiffelova věž byla startovní linií mé současné chřipky.
Naše putování po Paříži ovšem nebylo tradiční až zas tak moc, jelikož jsme celou dobu chodili bez mapy. Nevím, zda všichni muži, ale minimálně ten, co tam byl se mnou, disponuje hodně dobrým orientačním smyslem - a minimální ochotou ptát se na cestu. A tak jsme putovali podle Petrovy intuice a většinou poničených map na zastávkách MHD. Samozřejmě to mělo svoje výhody - viděli jsme spoustu krásných uliček, do kterých běžný turista ani nestrčí nos, uliček, kde se skrývá minulost Paříže a skoro ještě zní kroky všech prokletých umělců a bohémů.
Ale taky to mělo svoje nevýhody - nachodili jsme snad tisíce mil a večer se vraceli tak mrtví, že jsme za celý pobyt nevypili ani tu jednu láhev vína, kterou jsme si koupili první večer. Jestli máte někdo chuť na výborné růžové francouzské víno za spoustu peněz, zbytek je ho v lednici v našem bytečku na Montmartru...
Byl to ale moc pěkný a taky dost veselý výlet, a dokonce jsem si kvůli němu založila účet na rajčeti, tak se můžete mrknout na fotky.