Jaký k nám byl OSUD (24.-25.4.2009)

Už na podzimní brněnské šifrovačce TMOU! jsme se domluvili, že v dubnu zkusíme obdobnou zlínskou hru Od soumraku do úsvitu obecně známou jako OSUD.
V pátek jsme se dostavili k registraci v tomto složení: já, Hrnča, Dejf, Leňa a Ivoš, a to opět pod jménem Máničky. Svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že Zlín se právě proměňuje v zákeřná Stínadla (neboť celá hra byla na motivy Rychlých šípů).
Všechno to vypuklo honem na Široka, ukrutně rychlého chlápka v černém hábitu s bílým obličejem, který se měl vyskytnout na dvaceti místech, přičemž na mapě jsme měli označených třicet. Díky výborné strategii mého týmu a taky díky dost velkému štěstí :D jsme Široka polapili a získali od něj nápovědu (schovanou v ježku schovaném v kleci), kam si máme přijít pro další šifru.
Když jsme si ale spletli směr a místo na východ jsme se vydali na západ, a ztratili jsme tak i ten minimální náskok před týmy, které Široka nechytily, vyskytly se první pochyby o našem vítězství.
Pak jsme luštili hodinu a půl šifru schovanou v komiksu. Kdybychom byli pozornější, tak jsme to měli, ale kvůli nedůslednosti jsme Lenčin nápad zavrhli jako slepou cestu, a zkoušeli jsme neustále nové a nové cesty. Tak se stalo, že jsme vymysleli neuvěřitelná slova jako CIBAK nebo činy jako rozstříhat komiks na okénka a seskládat jinak. Ale nápověda po devadesáti minutách nás vrátila na správnou cestu a mohli jsme jít dál.
Další úkol nás čekal v městských lázních, kde Dejf (týmový potapěč) musel ze dna bazénu číst pantomimické kódy písmen, které nám pak přes sklo ukazoval (J - má palec v ústech a v obličeji blažený výraz). Tato šifra nás odkázala k dalšímu, tentokrát zručnostnímu úkolu - složit papírovou skládanku lvíčete. Ivošovo pojmenování "ty ludro" patřilo k nejněžnějším, ale složili jsme :)
A pak to přišlo, šifra, která nás dostala na lopatky. V přistaveném vagónu jsme měli najít dvanáct různých lístečků a ty složit do řady, přičemž správné složení nás prý odkáže dál...
Suverénně jsem rozrazila dveře osvětleného vagónu na zlínském nádraží a hbitě vskočila dovnitř. V ten moment se ozval křik vyplašené průvodčí. Ups... Ale kdo měl vědět, že je to na ráno nachystaný vlak do Prahy a že náš dobytčák se šifrou stojí v naprosté tmě před nádražím?
Lístečky s divnými texty a různými číslicemi jsme skládali zhruba od jedenácti večer do tří do rána. Většinu času naštěstí v teple a pohodlí hospody. A taky jsme byli blízko; že se jedná o telefonní číslo nás napadlo skoro hned po získání papírků. Jenomže kód dalšího seskládání, a to podle dost nenápadných charakteristik znamení zvěrokruhu, nás už nenapadl, a tak jsme se vrhli na konstruování neuvěřitelných možností (každé první písmeno v řádku, každé poslední písmeno, každá první slabika, hledali jsme rýmy, smysl vět a tak dále.) V jeden moment jsme ožili, a to když se Leni podařilo vyluštit "otočte se k", ale dál už to nedávalo smysl. Pak vyluštila "načtěte u bobra", ale dál to taky nešlo. Když jí vyšlo "ty nemoč!", pochopili jsme, že stopa je špatná...
Únava, demotivace a naprostý nedostatek dalších nápadů vedl k rozhodnutí zabalit to. Nakonec - i tak jsme si to užili. Za rok budem zase chytřejší a třeba dojdem i do poloviny šifer :D
Fotky na rajčeti!

Halucucanice?

Tak si vám dneska kráčím z menzy, v žaludku se spokojeně převaluje záhorácký svitek s bramborem za 29.60,- a před rektorátem chci vyhodit prázdný kelímek od vody. Zamířím k nejbližšímu koši, který je přímo pod kvetoucím stromem vedle lavičky, na níž sedí paní a váže kytičky z jakýchsi kytek, zřejmě aby je mohla pak na České prodávat.
Nuže, dojdu ke koši a vhodím kelímek dovnitř, když tu se z prostoru nade mnou ozve zběsilé zavrčení. Ztuhnu a podívám se nad sebe - a na větvi stromu sedí opice a cení na mě zuby!
Vážení, já jsem se málem počurala. Takovýto přírodní úkaz v našich zeměpisných šířkách mě prostě odrovnal. Aby toho nebylo málo, opice - resp. maličká opička, řekněme taková opice kapesní - byla celá oblečená! Měla bíločerné puntíkované tričko a šedé kalhotky, ze kterých jí čouhal ocásek omotaný kolem větve.
Zírala jsem na ni několik vteřin a nevěděla, která bije. Opice pořád vrčela. Spíš podvědomě jsem si uvědomila, že i když je ke stromu přivázaná vodítkem, to je pořád dost dlouhé na to, aby na mě dosáhla, a s dost opožděným výkřikem "ježiši!" jsem odskočila.
Opice se uklidnila a začala šplhat a skákat po stromě. Paní dál nevzrušeně vázala kytky. "To je vaše opička?" zeptala jsem se. Prostě jsem se chtěla ujistit, že opice je skutečná.
Jenomže paní ani nezvedla hlavu.
"Máte pěknou opičku," řekla jsem hlasitěji, ale žena vůbec nedala najevo, že mě slyší.
Na rohu náměstí zacinkala šalina, kterou jsem chtěla jet, a tak jsem se s neustálým ohlížením vydala na zastávku. Oblečená kapesní opice pořád hopsala a paní pořád vázala kytky. Pěkný obrázek.
Akorát doteď nevím, jestli to byla skutečnost nebo přelud.

Vídeňská 66, Brno

Dnes je to přesně týden, co se ze mě stala téměř profesionální žena v domácnosti. Ona domácnost sídlí v bytečku na Vídeňské, dvě zastávky od Poříčí - jaká škoda, že už nestuduju na PdF!
Slyšte pocity, zkušenosti a zážitky po tomto prvním týdnu.
Na minulý pátek večer byla původně plánována slavnostní večeře, kávička a poklidný večer s filmem a vínem. Po zjištění, že večeři není v čem uvařit a z čeho a čím sníst a že kafe si můžeme zalít tak akorát do dlaní, byli jsme nuceni odebrat se místo filmu do IKEy, kde jsme se hladem už nevidící nadlábli v obrovské samoobslužné restauraci.
Po návratu na Vídeňskou se všude válely haldy bordelu našeho i původního, papíry, krabice, batohy, počítače, elektrické šňůry, chuchvalce prachu a konfety - pozůstatek jakési podzimní párty. Ačkoliv o mně maminka tvrdí, že jsem bordelář a čuně, tyto stránky mé osobnosti bohužel pro onen první večer zůstaly skryty. Z posledních sil jsem se vrhla na uklízení - s naivní představou, že to zabere maximálně pár hodin. Ehm. Uklízela jsem jak drak do dneška a pořád to není hotové.
Na byt 1+1 padlo skoro celé Pronto, půlka Sava a jeden Jar. S gumovými rukavicemi skoro i spím a ve snech mě straší konfety, které nelze zamést. Směle se mohu prohlásit za odborníka na drhnutí oken a honění prachu z rohu do rohu. Petr je zase specialista na odplísňování koše, na přerovnávání příborů v příborníku, na udržování bytové elektroniky v chodu a na šibování s nábytkem. A jak nám to spolu jde? Zatím dobře; do práce si vzájemně nekecáme, dle zásad pedagogiky se za všechno chválíme a když je potřeba, umíme si dát pokoj.
Datum kolaudace bude určeno co nevidět!

Do Paříže

C´était tres spectaculaire, c´était magnifique. Výlet do jaroletní Paříže ve dvou... romantika.
Když nás autobus vysadil u Gare d´Est, centrem metropole právě procházel velký manifestační průvod. Viděli jsme ho ale jen z autobusu a doufali, že se mu vyhneme. Zanořili jsme se do metra a začali se věnovat obsáhlým mapám pařížských linek. Je jich celkem 14, z toho některé se větví, křižují se na řadě míst a ve spojujících chodbách nejsou žádné eskalátory, takže se člověk pěkně naběhá, než přesedne, navíc když si občas splete směr, což se nám povedlo naštěstí jenom jednou - a že sedíme ve špatném vlaku jsme si všimli už po jedné stanici, takže jsme si ani moc nezajeli.
Z metra jsme ovšem vystoupili přímo uprostřed skandujícího davu s transparenty. Naštěstí nevládla krvelačná nálada, takže těm lidem nevadilo, že se mezi nimi prodírají dva cizinci s krosnami, a nechali nás odejít. Vyzvedli jsme klíče od bytečku a jeli zpátky metrem na Montmartre. Byt byl krásný s jedinou chybou - netekla teplá voda. Po celodenním povalování v autobusu a pobíhání metrem to byl celkem zásadní problém, ovšem správce nás ujistil, že voda se ohřeje po osmé hodině večer. Neohřála se ani do rána, takže jsem si připomněla, že jsem skaut, a myla jsem se v ledové. Petr se pro tuto příležitost stal skautem taky. Romantika.
S tímto zážitkem jsme o to naléhavěji druhý den žádali o spravení karmy. Francouzi naštěstí výjimečně spěchali a povedlo se.
Naše putování po Paříži bylo dosti tradiční pro všechny turisty: Invalidovna, Louvre, Sacre Coeur, Notre Dame, La Defence, Lucemburské zahrady, nábřeží Seiny, Centre de Pompidou, Belleville. Eiffelovku jsme navštívili celkem třikrát. Nebo spíš až na třetí pokus: poprvé bylo zavřeno třetí patro, do kterého mě chtěl Petr mermomocí dostat, podruhé byly u pokladen nekonečné fronty. Při třetí návštěvě v sobotu večer bylo sice třetí patro zavřené zase a fronty taky nebyly nejkratší, ale už jsme neměli na kdy jindy to odsunout.
Pohled na noční Paříž byl fenomenální. Zima bohužel taky a myslím, že právě Eiffelova věž byla startovní linií mé současné chřipky.
Naše putování po Paříži ovšem nebylo tradiční až zas tak moc, jelikož jsme celou dobu chodili bez mapy. Nevím, zda všichni muži, ale minimálně ten, co tam byl se mnou, disponuje hodně dobrým orientačním smyslem - a minimální ochotou ptát se na cestu. A tak jsme putovali podle Petrovy intuice a většinou poničených map na zastávkách MHD. Samozřejmě to mělo svoje výhody - viděli jsme spoustu krásných uliček, do kterých běžný turista ani nestrčí nos, uliček, kde se skrývá minulost Paříže a skoro ještě zní kroky všech prokletých umělců a bohémů.
Ale taky to mělo svoje nevýhody - nachodili jsme snad tisíce mil a večer se vraceli tak mrtví, že jsme za celý pobyt nevypili ani tu jednu láhev vína, kterou jsme si koupili první večer. Jestli máte někdo chuť na výborné růžové francouzské víno za spoustu peněz, zbytek je ho v lednici v našem bytečku na Montmartru...
Byl to ale moc pěkný a taky dost veselý výlet, a dokonce jsem si kvůli němu založila účet na rajčeti, tak se můžete mrknout na fotky.

Kariérní krůčky

"Dostaneme novou učitelku na hudebku," řekla Nikola. "Ta předchozí odešla dělat kaskadérku."
Vzpomněla jsem si na včerejší angličtinu, jak mi jeden klouček v pěti sekundách mé nepozornosti postavil na hlavu špatně vymytý a mokrý výtvarnický kelímek na vodu a jak mi po obličeji začaly stékat kapky černé barvy.
"Asi dostane za stejné riziko lepší peníze," pravila jsem.

Na zkušenou

Tak prej jo. Prej mě tam pošlou. Ačkoliv ten pohovor v rámci výběrového řízení byl dost trapas a stydím se za něj doteď, přeci jen jsem se do Bulharska hlásila jediná, takže to neměli složité.
Doufám, že to bylo správné rozhodnutí. Že to všichni zvládneme. Že překonám odpor k hmyzu a budu se šváby na svém pokoji žít ve šťastné symbióze. Že zvládnu bulharštinu a azbuku a že se neztratím při každé cestě do školy. A že mě navštívíte :o)
Příští podzimní semestr bych měla odfrčet na Erasmus do Plovdivu.

Kalafuna 2009

Z letošní Kalafuny, víkendového závodu pořádaného skauty z Napajedel, bych chtěla vypíchnout jen některé zajímavé detaily.
Neumím lézt přes plot. Kdyby mě přes něho kluci nepřehodili jak pytel zemáků, visím tam doteď.
Umím slaňovat. Za předpokladu, že lidi kolem mě mají dostatečně pevné nervy a nevadí jim trocha ječení.
Když celý den šlapete sněhovými závějemi jak stroj, můžete se spolehnout, že se vám o tom bude i zdát.
Velký pytlík piškotů do sebe pět hladových lidí dokáže nacpat za čtyři minuty, a to i nasucho.
V určitém momentu při dosažení určité hladiny vody se z mokrých bot stává podomácku vyrobená whirpoolka. Pozor, v zimě v případě zastavení okamžitě zamrzá.
Jednu tužku může při kreslení držet až pět lidí zaráz.
Když oběhnete stokrát strom, netočí se vám příliš hlava, zato žaludek divoce plave.
Do pasti na myši lze ulovit i psa (retrívr).
Když selže klasická turistika, je potřeba zkusit turistiku alternativní (neboli rovnou za nosem).
Skauting je druh psychické choroby.