Na dlažbě

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.

Cestu znám... až tam na sever!

Po delší době jsem zase trošku cestovala. Dánsko nás přivítalo sněžením a ukrutnou zimou, Švédsko jakbysmet. Bojovali jsme alkoholem a tulením.
Malá mořská víla zasněně koukala do dálky, Dánové běhali po parcích a jejich blonďaté hlavy zářily, cihlové domy mi připomínaly Baťovy čtvrtě ve Zlíně. Všude čisto. Všude draho.
Zazimované soukromé jachty mi vrátily můj dávný sen strávit pár dnů na moři a moře samotné ve mně jako obvykle dalo vyklíčit sentimentu a melancholii.
Raději mrkněte na fotky nebo na fotky :)

Hrstková polévka,

to je to, čemu se v posledních týdnech podobá můj život. Od všeho trochu, promíchat, osolit, kořeníčko a srkat ještě horké.
"V tomto světě (...) je člověk buď něčí manželkou, nebo něčí kurvou - anebo na nejrychlejší cestě, jak se stát jedním či druhým." (Irving: Svět podle Garpa)
Na oznámení, že jedu do Kodaně, reagoval kamarád větou: "Pozdravuj Kierkegaarda a vyřiď mu, že ho ještě nepochopili."
Jediné, co člověka pojí se světem, je řeč. Co neřeknete, jako by neexistovalo. Na domýšlení se nehraje. Jazyk je fascinující hračka.
V knihkupectví na České mají v horním patře vedle sebe Bibli, Korán a knihy o sexu. To patro shrnuje člověka v jeho podstatě. Včera jsem se tam dočetla, že ženský orgasmus je čistě praktická záležitost se zásadním vlivem na otěhotnění.
"Nechceš jako domácího mazlíčka obřího afrického šneka?" zeptala se mě právě spolubydlící - veterinářka. Představuju si to v praxi a propadám hysterickému smíchu.
Je skoro půlnoc a já mám nejasný pocit, že mi něco chybí. Rozhodně ale ne barvy života.

Tmáři

Víte, kolik je savců na fasádě Domu pánů z Lipé? A na kolika obručích kolem fontány na Svoboďáku jsou Skácelovy verše? A co jsou orgové? A že úhel je větší než jiný úhel?
V pět odpoledne jsme začali, před třetí ráno jsme končili. TMOU jsme neprošli, už třetí šifra nás odrovnala. Ale...
tým jsme měli skvělý. Nimis neumrzla, ač byla jen v kabátku, a podařilo se jí přečíst šilhavou šifru. Pekař nás nezakousl, ač zkraje se tak tvářil, whisky popíjel jen občas a luštil jak o život. Dejv se nepřestal smát, ani když jsme mu posvačili rohlíky a roztrhali alumatku. Hrnča sršel energií i ve dvě ráno a stále vymýšlel tvůrčí cesty, jak úkol rozluštit, i když to stříhání asi fakt nebylo ono.
Poprvé jsem viděla svoje brněnské kamarády jinak než s pivem a poprvé jsem měla pocit, že fungujeme jako strojek v hodinkách.
Tož dobré to bylo. Jen ještě trochu potrénujem šifry a za rok půjdem na vítězství :D
PS: pár fotek najdete tady :)

Po víkendu na Vysočině

vyplynuly následující otázky:

Když GPS ukazuje, že jste v lese, a vy přitom stojíte na louce po kotníky v potoce, kde je sakra chyba?
Jak se to tak stane, že holandský wetterhound má srst stejně chundelatou jako Pekař hlavu?
Není jistý druh masochismu vypít hned po probuzení šest piv?
Proč, do pytlíku, nikdy nikdo nevydal manuál k pití whisky?
Jaktože ještě nikdo nenavrhl používat tavený sýr Apetito jako pleťovou masku?
Jak dlouho srůstá zlomené žebro?

Taky jsem si uvědomila, že během dvou měsíců, co se stýkám s P-H-D a kol., jsem měla dvakrát vyražený dech, přičemž v předchozích letech mého života se mi to nestalo ani jednou. A moje játra...

Začínám se vážně obávat o svůj život a to ještě nejsme v Číně.

Otrokovický Strahov

Až na místě jsem se dozvěděla, kde to vlastně mám dělat zdravotnický dozor. Sportovní akademie ke sto letům od založení tělovýchovy v Otrokovicích. Vážení, byl to pohled pro bohy.
Jako první vystoupily na skladbu Zpěv naděje ženy, o nichž mám podezření, že snad potkaly samotného Tyrše. Měly bílé dresy a na nich dlouhé bílé sukně z průsvitné (!) látky. Mávaly pažemi sem a tam, hopsaly, braly se kolem pasu a točily se v kruhu a celé to působilo dojmem, jako bych byla na Labutím jezeře, kde baletky zapomněly na čas.
Další zajímavé číslo bylo vystoupení jiných žen, které se nejdřív vlnily na Malou noční hudbu a následně jim začala hrát skladba Léto od Hradišťanu. Dokonale sourodé skladby.
Dorazilo mě vystoupení tzv. Věrné gardy. Asi padesát starých paní (bílá halenka, modrá sukně, červený pásek) a pánů (bílé triko, modré kalhoty, červený pásek) cvičili na píseň Ta naše písnička česká: Ty naše písničky (oblouk pravou rukou) jsou jako perličky (oblouk levou rukou) na šňůrce navlečené (oblouk oběma rukama), tolik je krásy v nich (výpad levou nohou) a je to velký hřích (výpad pravou nohou), že jsou tak pomíjené (zařadit se do kruhu)... a své vystoupení ukončili recitací veršů: "Pod kroky sokolů duní celá zem, my slibujem, že Tyršovým ideálům vždy věrni zůstanem!!!"
Zajímalo by mě jen, jestli ty děti, jejichž vystoupení prokládala čísla seniorů, vůbec vědí, kdo to Tyrš byl.

Párty

Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.

Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“

Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.

Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.