Otrokovický Strahov

Až na místě jsem se dozvěděla, kde to vlastně mám dělat zdravotnický dozor. Sportovní akademie ke sto letům od založení tělovýchovy v Otrokovicích. Vážení, byl to pohled pro bohy.
Jako první vystoupily na skladbu Zpěv naděje ženy, o nichž mám podezření, že snad potkaly samotného Tyrše. Měly bílé dresy a na nich dlouhé bílé sukně z průsvitné (!) látky. Mávaly pažemi sem a tam, hopsaly, braly se kolem pasu a točily se v kruhu a celé to působilo dojmem, jako bych byla na Labutím jezeře, kde baletky zapomněly na čas.
Další zajímavé číslo bylo vystoupení jiných žen, které se nejdřív vlnily na Malou noční hudbu a následně jim začala hrát skladba Léto od Hradišťanu. Dokonale sourodé skladby.
Dorazilo mě vystoupení tzv. Věrné gardy. Asi padesát starých paní (bílá halenka, modrá sukně, červený pásek) a pánů (bílé triko, modré kalhoty, červený pásek) cvičili na píseň Ta naše písnička česká: Ty naše písničky (oblouk pravou rukou) jsou jako perličky (oblouk levou rukou) na šňůrce navlečené (oblouk oběma rukama), tolik je krásy v nich (výpad levou nohou) a je to velký hřích (výpad pravou nohou), že jsou tak pomíjené (zařadit se do kruhu)... a své vystoupení ukončili recitací veršů: "Pod kroky sokolů duní celá zem, my slibujem, že Tyršovým ideálům vždy věrni zůstanem!!!"
Zajímalo by mě jen, jestli ty děti, jejichž vystoupení prokládala čísla seniorů, vůbec vědí, kdo to Tyrš byl.

Párty

Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.

Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“

Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.

Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.

Noční roverský závodeček v Napajedlech

Úplně na poslední chvíli bylo rozhodnuto, že se roverského závodu zúčastníme. Samo složení našeho týmu zaručovalo, že bude veselo. Já a Liška, kombinace, ze které našim roverům cvaká zadek hrůzou :D Startovní čas: 20 hodin 30 minut.
Ještě než jsme vyběhly, začalo hustě pršet. Ale skaut je nepromokavý... Vyrazily jsme. "Jé, já jsem tak dlouho neběhala," volala jsem nadšeně. "Já nikdy," supěla Zuzka, ale naštěstí hned za rohem bylo první stanoviště. Udělat co nejvíc žabích skoků a držet se u toho za ruce... Natáhla jsem se jako první. Zuzka hned po mně. Ale nevzdaly jsme to. Celkem jsme hopsly 37krát, dobře my! :D
Další stanoviště byl hod smetákem na způsob hodu oštěpem. Zalitovala jsem, že jsem si nikdy od ségry nenechala vysvětlit techniku; málem jsem se zapíchla...
Stanoviště, které rozhodně stojí za zmínku, byla střelba ze vzduchovky. Jak jsem držela já tu vzduchovku, tak asi drží prase kost, takže není divu, že jsem netrefila ani jednoho panáčka, akorát jsem zhasla svíčku, co osvětlovala terč. Můžu to však svést na citové rozrušení, které ve mně vyvolal rozhodčí větou, ať si představím, že střílím na učitele.
Nejveselejší stanoviště bylo na louce ve svahu. Měly jsme trakačem objet určitou trasu. Popadla jsem tedy Lišku za nohy a jely jsme... Když už nemohla, prohodily jsme si pozice. Místy se však trakač měnil na pluh - hlínu až v nose máme asi obě.
Aspoň pár set metrů před cílem jsme - pro formu - běžely. Bohužel až pozdě jsme si všimly, že to pod námi není louka, ale záhony. "Ježiš, my jsme v hyacintech!" vzkřikla Zuzka dramaticky. Zcela nelogicky napadl mě jazykový problém, a to jaká i se píší ve slově hyacint...
No asi jsme nevyhrály, ale vyhrály jsme si :)

Sen s břichem

Dneska se mi zdál fakt divný sen. Byla jsem těhotná a nevěděla jsem s kým. Byl podzim, všude listí a zima, já měla obrovské břicho, dokonce jsem vnímala kopající dítě v sobě, ale nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, s kým jsem počala. A tak jsem v tom snu vytála svoje deníky a hledala nějaké stopy, záznamy, informace...
Mamka běhala kolem mě a tvrdila, že je jí to jedno a ať si dělám, co chci, ale prej že teda neví, kde budu bydlet a kdo mě bude živit, a taky říkala, že jsem coura a že tohle teda ode mě nečekala.
A já jsem pořád listovala v těch denících a nemohla jsem najít zápisy odpovídající datem a bylo mi úzko z toho, že budu sama u porodu a že i na to mimčo budu sama, a hlavně jsem pořád nechápala, kdy a jak a hlavně s kým se to stalo...
Asi ještě dvě hodiny po probuzení jsem byla úplně zmatená a přemýšlela jsem, jestli opravdu všechno je, jak má být.
Ještěže projít psychoanalýzou už není společenská nutnost :)

Kdo chce s máničkama býti...

Jak říká Dejv, už je to trapný, ale zase za to může Pekař. A začalo to přitom nevinně a docela intelektuálně, když Petrové nad Pekařovým novým diplomem (který Dejv prej klidně vyrobí za deset minut v malování) diskutovali o mezinárodní politice. „Za chvíli ho poleju pivem,“ vrčel Dejv, a dal tak najevo, že tenhle večer intelektuální nebude. A nebyl.
Rusofilní Pekař hypnotizoval ceduli s nabídkou ruská vodka 35,- tak dlouho, až nám ji slečna donesla. Teda kluci tvrdili, že je to jemně perlivý rajec, ale já jsem dobře poznala, že lžou, darebáci. Ta vodka, co Dejv pak dolíval pod stolem, byla o něco lepší, ale pořád to byl tvrdý alkohol, což je možná důvod, proč mě teď tak bolí hlava.
Z neznámých důvodů jsme se později přesunuli do Růže. Po cestě jsem rozvíjela úvahy o antropomorfních domech, ale kluci to vůbec neocenili, naopak mě pořád popoháněli, ať jdu rychleji. Přitom byl tak hezký večer.
Téma mezinárodní politiky vystřídala debata o spodním prádle, do které se Hrnča překvapivě odmítl aktivně zapojit. Ale my s Leňou jsme ho prokoukly. Jasný slipař. Zřejmě v rámci pomsty mě začal přesvědčovat, že moje tričko s kačenkama není ve skutečnosti moje tričko, ale Dejvovo. Pekař ale tvrdil, že mám určitě větší obvod přes hrudník, čímž prokázal velmi špatný odhad, protože když mě pak kluci konečně u našeho domu ukecali, že kačenky patří Dejvovi, ukázalo se, že máme hrudník velmi podobný.
Po cestě domů se ještě ty dvě paka pokoušeli přesvědčit recepčního v Internacionálu, že tam máme rezervovaný pokoj. Strašně se u toho smáli a recepční je napomínal, že je to vážná věc.
Ráno jsem se probudila v Dejvově triku, s rýmou, bolením hlavy a rozmazanou řasenkou, ale tak ten večer za to stál, když je teď Pekař ta Ema :D

...musí s nima píti.

První den na FF

Dnešní veselý den začal vlastně už včera. Peťa dovezla víno, a ačkoliv ho byla pouze jedna láhev, usínala jsem s pocitem, že pluju na rozbouřeném moři. O to horší bylo zvonění budíku v 6.20, ale nakonec jsem se z postele vyhrabala. Za padesát minut jsem vycházela směr FF na první přednášku psychologie na nové škole.
Dle orientačního plánu našla jsem aulu C 33 a usadila se v křesílku. Na chodbě bylo mrtvo, kolem kroužila akorát uklízečka a později došli další tři lidi, co stejně jako já věřili, že semestr začne opravdu dneska. Vyučující ovšem nedorazil.
Rozhodla jsem se dát tomu ještě jednu šanci – pedagogice v deset. Budova A je sama o sobě labyrint a navíc nějak tajuplně propojena s budovou B. Chodby jsou z neznámých důvodů co deset metrů členěny obrovskými dveřmi, všude jsou výklenky, skříně a další dveře, takže celé to působí dojmem poněkud chaotickým. Jaké však bylo mé překvapení, když na mě zpoza jedněch dveří vybafly čtyři antické sochy v nadživotní velikosti! V exteriéru by to bylo ok, ve stísněné chodbě to ale byl zážitek hodný omdlení.
Zcela náhodně našla jsem katedru filosofie. Hned naproti vstupním dveřím vítá příchozího kabinet profesora Šmajse – málem jsem omdlela podruhé. Dech se mi tajil při pomyšlení, že ona modla současné ontologie přebývá osobně za těmito dveřmi…
Pak jsem ovšem spatřila nástěnku a na nástěnce papír s výzvou, aby se studenti mého oboru dostavili tento čtvrtek tam a tam na informační schůzku. Začala jsem áchat pro změnu vztekem. Zřejmě je problém rozeslat takovou zprávu mailem... Čekám, že tam budu sama, navíc když normální výuka začne až příští pondělí, jak jsem se dověděla také na nástěnce…
Zřejmě vás nepřekvapí, že ani druhá hodina se nekonala. S vrčením jsem se vydala hledat katedru češtiny, co kdyby také byla nějaká utajovaná schůzka… Korunu tomu nasadila cedulka na dveřích sekretariátu:

Úřední hodiny pro studenty: 9-11 hodin.
Všechny potřebné informace jsou na nástěnce.

Akce s přívlastkem šílená

Když jsem před čtrnácti dny kývla na sjíždění Hloučely, normálně nenápadného potůčku vytékajícího z přehrady Plumlov, netušila jsem, do čeho jsem se to zase vrhla.
Dneska přesně v 11 hodin byla otevřena stavidla. Pochmurně jsem pozorovala téměř vyschlé koryto zarostené trávou a přemýšlela, kde všude uvízneme na mělčině. Nafoukaly jsme se ségrou vypůjčenou pálavu, jaksi - jen aby to bylo - jsme zavřely loďák a převlekly se do sportovního. Tyto drobné úkony trvaly asi hodinu, po jejímž uplynutí jsem se při pohledu na říčku trochu vylekala. Koryto bylo naplněné až po okraj rozbouřenou napěněnou kalnou vodou zběsile uhánějící k Prostějovu. Dopnuly jsme však odvážně záchranné vesty a vsedly do lodě.
Hm... jak to jen popsat člověku, co to neviděl... Představte si asi tak druhý povodňový stupeň na potoku protékajícím lesem... V cestě stojící i popadané stromy, silný proud unášející spousty větví, trávy, keřů - a vodáků. Snahy o řízení lodě vyzněly v mém podání poněkud naprázdno, voda s námi smýkala od břehu ke břehu a netrvalo dlouho, a už jsme se koupaly. Poprvé v životě jsem se cvakla i s hlavou, voda mi vletěla do očí, do nosu, loď mě přikryla a vlekla s sebou, klopýtla jsem přes ségru a doufajíc, že je v pořádku, snažila jsem se někde zachytit. To jsme se ještě smály. Když kamarád z druhé lodě utopil brýle, kamarádka botu a na závěr píchli loď, už to tak vtipné nebylo.
Podruhé nás otočila zákeřná větev - poté, co mi málem vymkla rameno. A zas jsem byla pod lodí, ale tentokrát tam byla taková hloubka, že jsem se neměla od čeho odrazit, a tak jsem se jen bezmocně držela pálavy a čekala na něco. Něčím se stali dva kluci v neoprenech, co nás s úsměvem vylovili. Třetí a čtvrté cvaknutí už si moc nepamatuju. Zato si pamatuju peřeje, na nichž mi háček vypadl z lodě, naštěstí ségra díky vestě plovala jako korek, a taky si pamatuju, jak jsme zachraňovaly kajakáře, kterému se povedl eskymácký obrat jen do první poloviny. A dva chlápky, co chtěli podjet nizoučký most a zasekli se pod ním, a jak dostala ségra arachnofobický záchvat, když nám po nárazu do keře napadalo do lodě asi milion pavouků různých velikostí...
Ale přežily jsme a to se počítá :o) Tak kdo chce jet příště s námi? :D