s nabídkou na zvětšení mého penisu o čtyři palce. Začínám si myslet, že mi něco chybí.
Dneska (resp. včera) jsem poprvé exla skoro celé pivo... Ivo, promiň, zapomněla jsem ti ho pak zaplatit. Příště.
Taky jsem zapomněla ohodnotit Andrého řidičský výkon: z deseti devět. Deset bude, až zazpívá.
Napadlo by vás někdy, že jeden lovec upírů může bavit sedm lidí půl večera?
Dneska se mi bude dobře usínat, jen ta hlava by se mi nemusela tak točit, uf.
Ráno jsem se vzbudila s bolestí hlavy. Spánkový deficit, prapodivné sny a stres zkouškového udělaly své. Navíc jsem zase zapomněla nakoupit, takže jsem ke snídani schrastila:
- asi dvě deci mléka
- plátek dehydrovaného křupavého chleba, který se mi nalepil na patro
- červený grapefruit
Všechno jsem to zapila zeleným čajem a doufala, že při zápočtu docenta nepoblinkám.
Pak jsem šla na oběd se svým bývalým strýcem, se kterým se teta rozešla. Hodně o ní mluvil, i když jsem to nechtěla poslouchat. Donesli mi nedovařené těstoviny plovoucí v omáčce bez chuti. Skoro mi bylo líto toho kuřete, co leželo nahoře; ani po smrti nenašlo svou kuřecí důstojnost.
Na fakultě jsem potkala kohosi kdysi velmi blízkého. Uhnul očima; nedokázal ani pozdravit. Přišlo mi to líto a zároveň trochu směšné.
V zajetí vířících vzpomínek odbyla jsem si dost fraškoidní zápočet. Ve vlaku domů se mnou seděl v kupé týpek z fildy, který se evidentně snažil sbalit slečnu, co cestovala s ním. Řeči, které vedl, byly... mno... místy zajímavé, ale povětšinou nabubřelé a hloupé. Když si slečna vytáhla učení, začal pomrkávat po mně. Vlak se coural zasněženými poli a já se těšila domů.
Vždycky se těším tam, kde nejsem. Mám pocit, že jsme všichni zralí na psychiatra.
Jinak se ale mám skvěle... už jen jednu zkoušku a pátý semestr hotový :o)
Kdy se vám naposled poštěstilo sedět na kadiboudě, zatímco na vás škvírou něžně padají sněhové vločky? Mně včera. Byl to velmi povznášející zážitek. Přede mnou kopce a údolí, nade mnou pavučiny, pode mnou... ...a ve mně radost ze života :)))
Chata byla silně podchlazená, ale troje kamna, několik přímotopů a alkohol nás zahřály. Po víně, rumu, chlebíčkách a kofole chutnala whisky jako slivovice. Dým z vodárky provoněl pokoj, v kamnech praskalo a v mém plecháčku se záhadně objevil berentzen – příchuť skořicová. Hlava se mi z něj točila ještě ráno.
A taky se zpívalo a koulovalo a s velikou pompou jsme odpálili našich pár rachejtlí... stejně největší radost udělaly prskavky.
Jen ta hrachovka nebyl asi nejlepší nápad :o)
...byl fajn... nějakým záhadným způsobem jsem proplula dvěma semestry... několikrát jsem byla zamilovaná a přesně tolikrát zklamaná... poznala jsem spoustu nových lidí a získala jsem od nich spoustu nových zkušeností... objevila jsem nový smysl lilie... odvedla jsem kus práce v Ratolesti... přečetla jsem nechutné množství knížek a popsala spoustu papíru... pronikla jsem trošku do romského světa... zjistila jsem, jak bolí zlomenina... zřejmě jsem ublížila několika lidem, ale snad víc jsem jich potěšila... splnila jsem si jeden ze snů a podívala se do Řecka...
Všem lidem podílejícím se na mém životě díky :o)
Jako malá jsem měla strach ze tmy, strach donést domů špatnou známku, někdy jsem měla strach říct pravdu.
V dospívání jsem měla strach ze vztahu, strach ze tmy a strach z maturity.
Před hodinou jsem měla strach z bakalářek, strach ze tmy a strach z cizích starých mužů.
Teď mám strach o Člověka, kterého srazilo auto, a mám pocit, že jenom tenhle strach má smysl.
„Pamatuješ si ještě slib?“ ptala se mě Vaneska včera.
„Jo... ty ne?“
„Já taky,“ řekla.
„Občas si ho připomínám,“ pokračovala jsem. „Protože třeba sloužit pravdě a lásce je někdy docela těžké.“
Mlčela.
„Člověk by měl mluvit pravdu,“ dodala jsem.
Zvedla ke mně hlavu: „I když se bojí?“
Pro změnu jsem mlčela já. Co říct osmiletému dítěti, když některé věci nechápu ani ve svých dvaadvaceti?
„I když se bojíš, tak to musíš zkusit,“ řekla jsem nakonec.
Přece jsme to slíbili, ne?
Zoe ležela na zádech a hleděla na oblohu. Přemýšlela, jak asi vypadá svoboda... oblaky se jí zdály svobodné, ale pak si uvědomila, že jimi pohybuje vítr. Tedy vítr je svobodný? Představovala si, že je větrem. Vítr může lítat, kam se mu zachce, nemusí nic dodržovat a nikoho poslouchat. Co na tom, že ho nikdo nemá rád, protože přináší zimu a déšť, co na tom, že je ve své ledovosti sám. Zoe se cítila podvedená. Nepřináší zimu ani déšť, a přece nemá oproti větru ani svobodu.
Obloha zšedla. Zoe se zatočila hlava. Těžké mraky náhle začaly padat dolů. Klesaly stále níž, až do sebe pohltily kouli. Chlad a vlhkost naplnily vzduch a něco... něco sevřelo její hrudník. Prudce se nadechla; vniklo jí to do úst a do plic. Zoe napadlo, že tak se asi cítí člověk, který se topí. Chtěla vykřiknout, ale zimou oněměla. Točila se jí hlava a šeď z mraků pronikala i skrze zavřená víčka. Přitiskla si ruce na obličej; nevěděla, kde končí její myšlenky a začíná svět, a na hrudi ji bolelo.
