Jak se baví učitelky

Teta odjela na deset dní do Španělska a prázdný byt sváděl k neplechám. Naplánovaly jsme s holkama na středeční večer akci s krycím názvem „gumoví medvědi“. Sýry, šunka, salám, ananas, olivy, zelenina, pečivo – toť slavnostní večeře, ke které jsme usedly v půl deváté. Druhým chodem byla ovesná kaše a la korýtko Karla Prasete.

Jelikož jsme dívky hravé, zajásaly jsme, když Blanka vytáhla Černého Petra. Dvě zahřívací kola nás dokonale připravila na hru BANG!, kterou jsme potom hrály několik dlouhých hodin. Byla při ní zastřelena řada banditů, za vlast padli také dva šerifové a jedna láhev vodky. Janča N. se ztotožnila s postavou Pedra Ramireze natolik, že uvažujeme o tom, že jí toto jméno necháme přiklepnout i do občanky.

Kritický okamžik nastal v momentě, kdy se šerif (Kuře) pokoušel pomocí karty „ketbelou“ vysvobodit svého pomocníka (Janču-Pedro) z vězení, do kterého jej zamkl nějaký vyčuraný bandita. Pravidla mlčela a my jsme mluvily všechny bez toho, aniž by jedna poslouchala druhou. Pedro lomcoval mřížemi, šerif machroval s plastikovou pistolí, banditi prskali a odpadlík se smál. Nakonec jsme zavolaly přítele na telefonu. Ivoš se nestačil divit, když Peťa začala do telefonu chrlit naši svízel, ale nakonec nám poradil. Jeho hlas zněl podivně nejistě – jako by si nebyl jistý, jestli raději nemá zavolat do Bohunic.

Když nás BANG! Přestal bavit, navrhla (aspoň myslím) Dáša – iniciátorka chlípných dopisů v hodinách filosofie – hru „flašku“. A tak jsem asi po deseti letech usedla do kruhu, v jehož středu se točila láhev od amundsenky, abych si nechala klást otázky k zamyšlení i k červenání. Ve dvě ráno jsme už u kruhu všechny ležely a skoro jsme spaly, tak jsem zavelela k večerce.Tedy ono původně nebylo v plánu, že u mě holky budou spát, ale už bylo fakt pozdě a my jsme měly na sedmou cviko...

Uložily jsme se provizorně na sražené postele i na zem a přikryly jsme se bílými přehozy na lůžka. Vypadaly jsme jako šestice mrtvol nebo jako mimořádně bledé vánočky na plechu. V nižších patrech našeho ležení začala jít kolem jakási hláška o plížící se ruce Brada Pitta. Moc jsem to nepobrala, ale holky se smály dlouho.

Vzbudila jsem se za tři hodiny. Blanka se Zuzkou mě skoro vytlačily z postele, ještě kousek a ležela bych v květináči s palmou. Janča-Pedro skoro nebyla vidět, byla celá zachumlaná ve spacáku. Dáša svou barvou splývala s přehozem a u Peťi nebylo poznat, kde má na hlavě obličej a kde týl – měla všude vlasy. Já sama jsem si připadala poněkud přežvýkaná a vyplivnutá. Jenomže kdo umí slavit, musí taky umět vstávat, vždyť spánkový deficit se dožene, kdežto zážitky zůstanou...

Doufám, že teta zase brzo někam pojede ;o)

Výprava do české metropole (18.4.-22.4.)

Vydaly jsme se do Prahy. Já, Zuzka a 11 skautek, o kterých by se dalo říct všechno kromě toho, že to jsou hodné, tiché holčičky. Už cesta vlakem do Prahy zničila mé doufání, že výlet bude příjemnou relaxací před zkouškovým.

Vystoupily jsme v Praze-Libni. „A tady už budou ti žebráci, Zuzííí?“ protnul vysoký hlásek tichou nádražní halu a mě napadlo, že jestli se nepovznesu nad trapasy, bude těch pět dní utrpením.

Klubovna, která se měla stát naším přechodným domovem, předčila všechna očekávání. Všude plno prachu, v prachu pavučiny a v pavučinách pavouci. V roverské klubovně ze stropu visel kus loveckého salámu a po zemi se válely flašky od piva. Kliky na dveřích držely jen tak náhodou a v pravidelných intervalech upadávaly. Byly jsme také upozorněny, že občas v kuchyni utíká plyn a že máme větrat....

Holky byly ale nadšené a statečně odolávaly našim výhružkám, že se zítra pojede domů, jestli okamžitě nesklapnou. Ve dvě ráno mě vzbudily asi podesáté, to už jsem se neudržela, vyhnala jsem pět hříšnic ven a napařila jsem jim 50 dřepů plus potom ještě jednou tolik. Usnuly v půl třetí, nezmarky jedny.

Ráno jsme se vydaly konečně do Prahy jako takové. Nejprve na ustředí Junáka pro speciální šátky a pak na Hradčany. Skautky znova dokázaly svou neuvěřitelnou asertivitu, když rozmluvily hradní stráž („Pane, a proč to děláte?“ – „Dobrý žold...“). Následoval piknik uprostřed jakési uličky, rozchod a pak procházka přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Nakonec nás napadlo zajet ještě na Vyšehrad vzdát hold Svojsíkovi a dalším osobnostem, ale už jsme byly všechny unavené a měly jsme poněkud jiné potřeby („Lindy, tady leží Antonín Dvořák!“ „Hm, to je pěkné, ale já se za chvilku asi počurám...“). Do klubovny jsme dorazily s jazykem až na vestě, ale děti chtěly večeřet, takže jsme se se Zuzkou statečně chopily vařečky a kastrolů a vyrobily jsme špagety a guláš na další den. Naivně jsem doufala, že holky jsou unavené stejně jako my, ale když ještě o půlnoci ve vedlejších místnostech probíhala bujná zábava, zatímco my se Zuzkou jsme si zoufaly, musela jsem připustit opak. Divoženky nakonec zmlkly až pod hrozbou zákazu Křižíkovy fontány.

V pátek jsme vstávaly brzo, protože nás čekal výlet do Tróje do ZOO. Měly jsme dokonce i rodilou průvodkyni – připojila se k nám Peťa Kuřátková. Fotila jsem ostošest, což se mi nakonec vymstilo, protože zatímco jsem zaměřovala hledáček foťáku na párek kachen, holky se mi kamsi ztratily, takže jsem pak hodinu courala mezi klecemi a výběhy sama. Ne že by to bylo špatné, myslím, že jsem udělala i pár dobrých fotek. Nakonec jsme se potkaly u mimořádně vypelichaného ledního medvěda s pokročilou neurózou (pobíhal tam a zpátky a vypadal velmi nevrle). To už končil rozchod a na určeném místě se nás sešlo všech 13 plus Peťa. Ukázalo se ale, že holky mnohem víc zaujala zmrzlina a párky v rohlíku, takže polovinu zvířat vůbec nestihly, pročež byl rozchod prodloužen. Pak jsme si dojely do klubovny na guláš, kterého bylo snad 5 litrů, což se samozřejmě nesnědlo. Chtěly jsme ho vzít do města bezdomovcům, ale Peťa říkala, že si vydělají 6 stovek denně, tak jsme ho nakonec vylily.

Pak jsme se vrátily do centra a jely jsme na Křižíkovu fontánu, kde jsme se potkaly s našima klukama z Otrokovic. Po úžasném „představení“ nás Peťa vzala na procházku noční Prahou. Jako obvykle se holkám začalo chtít na záchod v nejmíň vhodném momentu, lidi všude, záchody nikde, klasika. Nakonec čuraly na nábřeží kdesi v křovíčku minimálních rozměrů. Jedna boubelatá skautka se podivuhodným způsobem zasekla v kalhotách („já mám moc úzké rifle, já si nemůžu dřepnout!!!“) a zatímco ostatní holky byly už dávno hotové, tahle ještě dřepěla v trávě a vykřikovala směrem k blížícímu se davu turistů: „Lindi, pomoc, oni uvidí můj krásný zadeček!“

Večer korunoval řidič autobusu, který nám zavřel před nosem a ujel. (No, možná bych taky ujela, kdybych viděla, že se mi k autobusu valí stádo rozdivočelých puberťaček...)

Další den jsme si udělaly pohodičku. Vstávaly jsme o něco později a na oběd jsme měly kuřecí čínu. Pak jsme jely na Staroměstské náměstí, kde byl program v rámci oslav 100 let skautingu. Pro mě osobně to byl úžasný zážitek – všude davy skautů, kroje, domovenky, šátky, pocit sounáležitosti a přátelství k cizím lidem....

Potom jsme holky vzaly na Petřín. Únava mě i Zuzky pomalu dosahovala maxima, takže zatímco skautky se nadšeně vrhly na rozhlednu i do zrcadlového bludiště, my jsme se rozplácly na trávě a nabíraly jsme síly na posledních 24 hodin. Taky nás čekala poslední jízda metrem; holky ji oslavily sbíháním schodů jedoucích nahoru, houpáním se na tyčích a závoděním v udržení rovnováhy bez držení.

Večer jsme šly do kina na Most do země Terabithia. Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne to, že hlavní hrdinka v polovině filmu umře. Celkově vzato byl ten film příšerný zážitek, který mě – už tak dost zmoženou – dorazil. Doplazily jsme se do klubovny skoro po čtyřech. Dokonce i holky jevily mírné známky únavy. V 11 hodin jsme zhasly, v 11.01 jsem usnula...

V 6.30 jsem otevřela oči do posledního dne v Praze. Umýt, posnídat, sbalit, uklidit, úprk na vlak, nalodit se a sláva nazdar výletu. Do Otrokovic jsme dorazily za zpěvu veselé písně „má roztomilá Maruško, vem mě s sebou na lůžko... nevemu, nevemu, ty jsi prase, včera jsi chtěl, dneska zase...“, kterou jsem holky ráno v mezičase naučila. Nádražní podchod prokázal mimořádně dobrou akustiku, takže náš song slyšeli všichni rodiče čekající na své ratolesti. Ups. Ale co. Nad trapasy jsem povznesená :o)

Jak jsem strávila Velikonoce

Ano, bydlím ve městě, které se za velké a významné označit nedá, přiznávám. Skoro všichni se tu známe, můžeme chodit pěšky z jednoho konce města na druhý a dodržujeme některé tradice. A o velikonočních tradicích u nás doma chci dneska psát.

Sobotní odpoledne bylo věnované barvení vajíček. Každý rok mi aspoň tři až pět kusů praskne. Je to nějaký zvláštní zákon: vaříte-li vejce jedno, bude v pořádku, je-li jich v kastrolu víc (asi tak okolo třiceti), buďte si jistí, že všechna v pořádku rozhodně nebudou. Je to jako třicetkrát nula rovná se pět.

Letos jsme barvily společně se Zuzkou. Ve finále bylo zelené a červené všechno kromě vajec. Netuším, z jakého důvodu barva chytala na skořápky tak blbě a na naše prsty a kuchyňskou linku tak dobře.

V neděli jsem uklízela, protože dřív jsem to prostě nestihla. Našla jsem jako obvykle spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že jsem je dávno ztratila. Velkou záhadou zůstávají černé krajkové kalhotky nalezené za skříňkou. Nevím, že bych takové někdy vlastnila, a nehlásí se k nim ani žádná jiná žena z naší domácnosti. Hm.

Pak probíhal proces stříhání mašlí. Rok od roku se třepí víc, to za mých mladých let... :D

Dneska ráno jsem vstala v sedm, protože znám fórky některých nadšenců a nechat se vyplatit v posteli s očima ještě zalepenýma je dost potupa. Letos naštěstí si podobné vtípky všichni odpustili, měla jsem čas spáchat veškerou nutnou a i nadstandardní hygienu, posnídat a vypít si čajík... V devět dorazili dva spolužáci ze základky. Vystřídali je bratránci následovaní torzem roverského oddílu, řekněme zdravé jádro. V půl třetí přišli kluci z bartošáku. Vzhledem k tomu, že u nás jako obvykle byla jejich poslední štace, o střízlivosti se už nedalo mluvit ani v žertu. Rozladěná kytara se jejich jindy citlivým uším nejevila ani jako nejmenší problém a slivovice tekla proudem všude, hlavně mně po rukách a po stole, prostě těch lidí v našem standardním obývacím pokoji bylo moc, takže vznikla trochu tlačenice. Bartošáci letos zavedli podivnou tradici – místo mašlí si nechávali na tatary uvazovat prádlo. Červená až na patě obětovala jsem dvoje krajková tanga a jednu rudou podprsenku, za což jsem sklidila velký úspěch, ale nevím, jestli mi to stálo za tu dávku studu – vytahovat takové intimní věci jako kalhotky před deseti chlapama je docela silné kafe :o)

Ale veselo musí byt, aj kdyby do rakve zatékalo :o)

V půl páté jsem se loučila s posledními koledníky. Pusa na rozloučenou a těšíme se na další rok! ;o)

Úvahy o obřadu zvaném svatební

Včera jsem dočítala Poláčkovu knížku Muži v ofsajdu a zaujal mě tam tenhle odstavec:
„Neboť každá žena je nadšená stoupenkyně ideje manželství. Nejoblíbenějším ženským sportem je ,dávat sňatky dohromady´. O svém manželství se ženy zpravidla vyjadřují krajně skepticky, ale teoreticky vidí v této instituci výraz nejvyššího blaženství.“
Trochu jsem se zamyslela, jestli to platí i o mně. Z hlavy si vzpomenu alespoň na dvanáct míst, kde se dají půjčit svatební šaty. V šalině jsem viděla upoutávku na svatební veletrh a úplně mimoděk jsem se zamyslela, jestli mám v den konání čas. V mém Liščím diáři, kterým mě podarovala Zuzka, je téma svatby zmiňované mottem nebo obrázkem každý měsíc a já to beru jako zcela samozřejmé. Hm.
Nevím, proč nás myšlenka na svatbu tak fascinuje. Opravdu to nevím. Nejde o bílé šaty, stejně je málokterá nevěsta tak nevinná, jak její princeznovské oblečení nalhává. Nejde o to vyzkoušet si, jak moc hlasitě je potřeba říct ano, aby to bylo slyšet z jedné strany oddací síně na druhou. Nejde dokonce ani o to nechat si navléct prstýnek.
Myslím, že ze všeho nejvíc jde o pocit, což je vtipná myšlenka – že kvůli něčemu tak nestálému a naprosto nehmotnému požadujeme něco tak obrovského, hmotného a relativně dlouhodobě trvalého.
Myslím, že úplně nejvíc jde o pocit jistoty, který onen obřad dodá, ačkoliv reálně vzato v dnešní rozvodům holdující době si partnera svatbou určitě nijak extra „pojistit“ nejde.
Pánové možná už stačili zjistit, že ženy neustále touží po tom, aby jim láska byla dokazována – snad tedy lze svatbu pokládat i za důkaz lásky. Odmítá-li partner ženu pojmout za choť, cítí se tato potupená a ponížená tím, že své lásce nestojí za to, aby si ji vzal.
Naopak je možné, že pro muže je potupné do manželství vstoupit. Je tomu tak, kluci? Tedy já nevím, jak to prožíváte uvnitř, ale hlášky typu „sem slyšel, že za měsíc strčíš hlavu do chomoutu, vole“ asi moc na důstojnosti nepřidají.
„My klučinové jsme někdy zlobidla, ale většinou to myslíme dobře,“ prozradilo mi jedno takové zlobidlo - nejspíš ve slabé chvilce. Tak já vám nevím, podle čeho se teda máme ve vás orientovat?
A ještě by mě zajímal názor vás všech, kdo má koho žádat o ruku. Jeden docent od nás z fakulty nám důvěrně sdělil, že svatbu musí vždycky navléct ženská. Zašel tak daleko, že jsme se dozvěděli i část jeho životního příběhu: „U nás to bylo tak, že jsme šli kolem zlatnictví, moje holka, se kterou jsem tehdy chodil, se zeptala, jestli mám u sebe peníze, já blbec jsem řekl, že jo, no a už jsme vybírali prstýnky, pak se mě zeptala, jestli mám v sobotu čas, já na to, že mám, a ona, ať teda dojdu v jedenáct před kostel – a už to bylo. No… proč ne, ona je hodná…“
Hm.

Do Luhačovic a zpět

S klukama jsme se domluvili v devět u Alberta. Za deset devět jsem stepovala před obchodem, co kdyby náhodou dojeli dřív. V devět jsem se začala nudit, v devět nula pět jsem si začala potichu zpívat, v devět deset jsem poskakovala a v devět patnáct jsem teda konečně nasedla do své limuzíny. Mí mužové měli dobrou náladu, tak jsem upustila od svého původního mračícího plánu, přece se na ně přece nebudu šklebit kvůli pár minutám čekání.

Vyrazili jsme směr Luhačovice. Nejdřív bylo v autě ticho, pak se kluci – oba sedící vpředu – začala bavit o čemsi, co nápadně připomínalo Futuramu, kterou já ale kromě prvního dílu neznám, takže jsem zalitovala, že jsem si nevzala knížku. Naštěstí jsem netrpěla dlouho, za několik minut se mi povedlo chopit se slova a to jsem si nenechala vzít až skoro do Luhačovic :o) Lázeňské město na nás dýchlo prvorepublikovou atmosférou dvacátých let. Skoro byste čekali paní s paraplíčkem, pána s cvikrem na nose a dítě na velocipédku.

„Je to milé město,“ konstatoval Méďa.

„Mně připadá trochu namyšlené, snobské,“ oponovala jsem já a podívala jsem se na Svaťu, co na to říká on.

„Město jak každé jiné,“ pravil svým rozvážným tónem.

Ottův pramen svádivě bublal, tak jsme do sebe každý dle svého uvážení vpravili několik miligramů minerálů podezřelé chuti a šli jsme dál. Medvěd fotografoval se zápalem, kterou by mu i Kisch mohl závidět, a Svatopluk většinu své energie věnoval tomu, že do mě ryl. Občas jsem se nažila mu to vrátit, ale po většinu času jsem se halila v mlčení, o kterém doufám, že bylo důstojné... :o)

Na oběd jsme si zašli do samoobslužné jídelny, kde by se ceny daly označit za lidové a porce za maminkovské, což se poněkud nevyplatilo Medvědovi – až do Otrokovic hekal, jak je přejedený.

Kolem poledne jsme měli domluvenou schůzku s pánem skautem, jehož jméno je mi doteď neznámé. Věnoval nám kopec knížek, na něž jsem já hleděla s nadšením, Medvěd neutrálně a Svaťa podezíravě, a taky nám věnoval spoustu dobrých rad, jak vést či nevést oddíl, účetnictví a knihovnu.

V autě bylo asi milion stupňů, takže kdyby tam nebyli kluci, půjdu do prádla, ale přece jen tak důvěrně se znát zatím nepotřebujeme, takže jsem se statečně pekla v triku.

Naše další cesta vedla za farářem, který nám měl ukázat tábořiště na léto. Dojeli jsme do Loučky, kde měl velebný otec K. bydlet ve žlutém domku. Stavení této barvy tam bylo několik, leč ani v jednom z nich nebydlel. Z Loučky jsme byli posláni do Újezdu, kde jsme svým dotazem kompletně zmátli jakousi paní, aby nás nakonec, když se vzpamatovala, poslala do Vlachovic. Jenomže to už bylo půl druhé a náš kazatel začínal pohřeb, takže nám nezbylo, než se otočit a jet domů s tím, že tábořiště si prohlídneme později.

Cesta zpátky byla krušná. Můj rebelantský žaludek si konečně všiml, že jede v autě, a svou nevoli dával najevo víc než dostatečně. Méďa zíval a řídil a Svaťa datloval na mobilu. Ticho naštěstí zaháněla muzika, na kterou jsem se snažila odvést i pozornost svého žaludku.

Něco před půl třetí jsme minuli ceduli se jménem našeho milého městečka a vzápětí jsme se vydali každý do svého domova...

Byl to parádní výlet, díkes, kluci :o)

Na pasece

Miluju muže, protože kdybych je nemilovala, musela bych je nenávidět. Neutrální postoj není možný. Kdyby doletěly nějaké bytosti z vesmíru a chtěly po mně jednoslovnou charakteristiku chlapů, řekla bych „pařezáctví“. Možná se teď polovina mých kamarádů naštve (druhá polovina tenhle blog nečte), ale já to nemyslím špatně, naopak, právě kvůli tomu jsou kluci či muži tak roztomilí a úžasní... fakticky.

Pařezáctví je, když jsem pozvána na kafe domů k člověku, jehož slečna, která mě nemá zrovna v lásce, je doma taky a není mi to oznámeno, ještě než si vyzuju boty a sundám kabát.

Pařezáctví je, když vám někdo několik týdnů projevuje maximální náklonnost a potom se potkáte na akci s jeho novou slečnou, načež když prcháte z místa potupy, tak vás ten člověk zcela bezelstně pozve na další den na čaj.

Pařezáctví je, když vás kamarád poprosí o pomoc při výběru prstýnku pro jeho slečnu, přičemž když vám prodavačka nutí snubní prsten, jelikož si myslí, že jste pár, tak s klidem konstatuje, že „to je pro jinou slečnu“.

Pařezáctví je, když jsou ve velmi intimní chvilce vaše velmi intimní místa srovnána s intimními místy někoho jiného.

Pařezáctví je, když brečíte nejlepšímu kamarádovi na rameni a on začne mluvit o tom, co zažil minulý víkend.

Pařezáctví je, když se díváte s někým, kdo k vám prý patří, na film a když dojedou závěrečné titulky, jste odvedeni na zastávku, posazeni na tramvaj a posláni domů.

Pařezáctví je, když řeknete: „potřebuju slyšet, že mě máš rád a že to zvládnu“ a dostane se vám jen mlčení, v lepším případě zamručení.

Je někde chyba?

HaDivadlo; Karel Čapek: Věc Makropulos

Co bych udělala s receptem na elixír zajišťující 300 let života? Tři sta let strávených v kráse a mládí?
Humanistovi, jaké se speciálně naše fakulta snaží produkovat, by se chtělo vykřiknout cosi o nedocenitelném dárku pro společnost. Nejsem přece takový sobec, abych si něco takového nechala pro sebe... a pak... sama žít pořád dál a vidět, jak má rodina, mí přátelé, mí milenci a mé děti umírají, to asi není nic, oč by člověk stál.
Přemýšlím jen, jestli bychom uměli naložit s třísetletým životem.
"50 let dětství, pak 50 let studií, 100 let aktivního, pracovního života a nakonec 100 let zaslouženého odpočinku, klidného dožití," navrhuje jedna z postav.
"Kdo s vámi však uzavře nějakou smlouvu na takovou dobu, kdo vás pojistí, kdo s vámi na 300 let uzavře sňatek?" vnáší pragmatismus postava další.
"Žít takto dlouho by měli pouze skutečné osobnosti, skuteční velikáni, kteří mají lidstvu co nabídnout," zaznívá z druhé strany jeviště.
Kdo však jsme, abychom srovnávali práva na život? Vybavuje se mi snad až příliš naturalistický popis praktik koncentračního tábora, co jsme slyšeli v jakémsi semináři. O těch lidech, kteří tam zemřeli, také někdo rozhodl, že nemají co nabídnout... nebyl jim věnován ani jejich vlastní život, natož 300 let.
"Můj syn se kvůli vám zastřelil, zemřel pro vás, miloval vás," směřuje hořká výtka k ženě, jež se elixíru napila.
"A to mám kvůli tomu chodit neupravená?" zaznívá vzápětí jedna z nejabsurdnějších vět večera... Zdálo by se, že ta žena nemá srdce, jenomže...
"Dá se žít, dá se žít sto, sto třicet let. Ale pak ve vás zemře duše. Jíst nebo chrápat, všechno je stejné. Odejít nebo zemřít... vždyť je to jedno... Řekli jste, že zpívám bez vášně, bez života... umění je krásné, dokud jej neumíte dokonale. A ta vaše láska, pro boha! ... ta neexistuje. Snad jen ve vás, dokud je ve vás, je, ale sama o sobě neexistuje."
Někdy si připadám strašně stará, jakoby už nebylo nic, co jsem ještě nezažila. Jak bych se cítila po 300 letech?
Člověk může být vděčný i za takovou hloupost, že se nemusí rozhodovat, co udělat s návodem na 300letý život.