Trochu nechutný příspěvek

Nikdy bych netušila, jak taková maturita může být pro učitele vyčerpávající. Jeden by řekl, že stačí prostě sedět a poslouchat, co ze studenta vypadne. To se podařilo z mých dvanácti zkoušek pouze v jednom případě, kdy dobrá otázka sedla šikovné slečně. Jinak ovšem...
"Paní učitelko, jestli si vytáhnu filosofii, tak se rozbrečím a končím," pravila jedna studentka těsně předtím, než si filosofii opravdu vylosovala. Myslím, že je průsvitná ještě dneska, ale zvládly jsme to.
Dvě studentky u mě maturovaly poté, co obdržely pětku z biologie. Obě byly úplně vykolejené a považuji za svůj pedagogický úspěch, že jsem z nich dostala aspoň něco a že se během zkoušení nesesypaly.
Emoční vypětí a stres ovšem způsobily, že jsem se tak trochu sesypala já. Po prvním dni maturit mi vyletěla teplota a tělo přestalo normálně fungovat. K večeři jsem si dala meloun s tím, že takové vodnaté cosi mi nemůže ublížit. Když jsem se v noci potácela ze záchodu do postele, měla jsem už jiný názor. Vtipná byla scénka z cesty do práce, kdy se se mnou rozloučil zbytek melounu a spousta žaludečních šťáv. Představte si slečnu v šatičkách, na podpatcích, v saku a s kabelkou, jak v půl deváté ráno zvrací v centru Brna...
Druhý den maturit naštěstí proběhl lépe, možná taky proto, že jsem snížila nároky a mým hlavním cílem bylo přežít (a nepoblinkat předsedkyni maturitní komise).
Když jsem odcházela z práce, jeden student mě upozornil, že vypadám dost špatně. Následně se konverzačním tónem otázal, zda nejsem těhotná. (NE, nejsem.) Neměla jsem sílu mu vynadat, ale učiním tak při nejbližší možné příležitosti.
Každopádně už chápu, proč některé kolegyně maturují zásadně zdrogované lexaurinem.

Po sedmi letech, skoro na den přesně,

jdu zítra k maturitě. Tentokrát ovšem usednu na druhé straně stolu.
Vzhledem k mé současné intenzivní přípravě na státnice jsem se maturitou příliš nestresovala. Tedy do minulého pátku, kdy mi jeden student poslal seznam maturitních témat s dotazem, zda to jsou letošní otázky. Orosilo se mi čelo a krůpěje potu stírám doteď. Fakt, že někdo shání témata (která probíráme od září) šest dní před zkouškou, mě věru neuklidnil.
Jedna věc je lovit ze své paměti znalosti za pomoci učitele. Druhá věc je lovit znalosti z paměti vyplesklého studenta. Po roce před tabulí jsem se sice hodně naučila, ale pořád toho hodně nevím. Jaká je strategie vedoucí k důstojnému přestání situace?
Kamarádka a kolegyně Petra mi právě píše, že jde k maturitám s husitskou písní na rtech. V Praze mají holt jiné možnosti. Přemýšlím, kde do rána seženu sudlici.
Kromě toho jsem si dnes neprozřetelně koupila čokoládové oplatky. Ze stresu jsem odpoledne zežvýkala celý balíček a teď trpím paranoiou, že se zítra nevlezu do šatů.
Abych se vynořila z chmurných úvah, zanořila jsem se do vany. Tam mě však napadla myšlenka nejhorší. Zatímco před sedmi lety jsem měla poměrně velkou šanci, že nepadnou témata, která jsem nechtěla a(nebo) neuměla, teď je tento scénář zhola nemožný, neboť mě nečeká maturita jedna, ale dvanáct.
Nu, jdu si opakovat ekonomiku.

Když vedení není ve škole,

mají učitelky pré. Nebo o tom aspoň fantazírují.

Dnes a zítra máme školení (ano, na státní svátek výměnou za příští pondělí). Byla jsem pověřena dojít zítra do školy na půl osmé, vpustit ostatní kolegyně do budovy, pak je zas vypustit a zamknout. Budu tak mít přístup ke všem klíčům na škole.

"Poslyš," naklonila jsem se ke kolegyni, "zítra budu mít klíče od vrátnice a škola bude úplně prázdná."
Kolegyni se rozzářily oči. Jsme totiž naladěné na stejnou vlnu.
"Budeme házet pytlíky s vodou z oken!" vykřikla nadšeně.
"Nebo si můžeme zahrát hoňku na chodbách!" navrhla jsem já.
"Můžeme dojít v minisukni a tričku na ramínkách!" rozvíjela své tajné fantazie ona.
"A můžeme hrát na schovku v prázdných třídách a čmárat po tabulích," nabízela jsem další alternativy uličnictví.

Chvilku jsme se obě zasnily. Když jsme ale po školení odcházely domů, přísahala bych, že si mumlala něco o tom, že aspoň jeden pytlíček si hodí.
Nemohu zůstat pozadu. Jdu do skříně najít tričko na ramínka.

Jak jsem potkala dareby

Další věc, co nás nikdo neučil. Jak ve třídě zvládat zuřivost vyvolanou studenty.

To si takhle učím v pátek čtvrtou hodinu, mluvíme o masmédiích, pouštíme si a rozebíráme reklamy a zpravodajství. A tu ejhle, dvě slečny v zadní lavici hrají v karty. Učitelčina ješitnost je raněna. Ona se tu snaží, seč jí síly stačí, celá zpocená pobíhá mezi počítačem a tabulí, snaží se být vtipná, věcná, jít od konkrétního k obecnému, učit zábavnou formou, komunikovat s žáky a tak dále, a oni, uličníci, hrají docela obyčejné prší.

Cítila jsem v ten moment velmi intenzivní touhu začít hystericky ječet. Zároveň jsem v duchu viděla samu sebe, jak bych u toho byla směšná. Taky jsem si vzpomněla na Pucíka, jak pokaždé s chutí paroduje svou češtinářku, kterou přivedl do podobného nepříčetného stavu. Považuje to za svůj životní úspěch.

Cítila jsem, jak vztek deformuje můj obličej. Sice jsem nezačala ječet, ale začala jsem funět. Mrskla jsem vztekle křídou na stůl a pronesla jsem několik vět, o kterých jsem doufala, že budou chladně břitké a uvrhnou provinilé studentky do hlubokého studu. Upozornila jsem je, že jsem silně vytočená a že mám chuť je vykostit. Tento stav trval asi tři minuty. Mám z toho, jak vidno, hluboký zážitek.

Podobný stav, i když méně intenzivní, zato déle trvající, jsem prožívala dneska při kontrole seminárních prací. Přibližně jedna třetina byla stažena z internetu. Snažím se nemyslet na to, jaké mínění mají zřejmě studenti o mé inteligenci, když si troufnou poslat mi na mail opsanou práci.

Snažím se neztrácet pedagogický optimismus nutný k výkonu tohoto povolání. Zatím to jde, ale bojím se, aby ze mě za pár let nebyl třeba alkoholik.

Když praskne potrubí

Dnes ráno v 7.48 se rozezněl náš školní rozhlas a vyzval všechny přítomné učitele, aby se okamžitě dostavili do kabinetu zástupkyně ředitele.
Vyklusala jsem dvě patra a stanula na místě určeném. Postupně dobíhaly zadýchané kolegyně. Zástupkyně nás s nervózním výrazem pozvala dovnitř, aby nám následně sdělila, že v ulici prasklo potrubí a škola je bez vody.
"Co budeme pít?" ptala se matikářka. "Spíš čím budeme splachovat," pravila truchlivě zástupkyně, načež do pracovny vběhl ředitel: "Dobrá zpráva! Od osmi do jedenácti poteče alespoň teplá voda!"
Vtom zazvonil telefon. Zástupkyně ho zvedla a pak položila s výrazem ještě truchlivějším: "Špatná zpráva. Od osmi do jedenácti teplá voda nepoteče."
"A poteče studená?" ptal se ředitel zmateně, načež mu zástupkyně sdělila, že nepoteče žádná.
"Návrhy na náhradní program?" tázal se šéf.
"Půjdeme sáňkovat!" vykřikla učitelka psychologie zapáleně. Několik tváří se rozjasnilo.
"Ve škole nejsou jediné sáně," konstatovala suše chemikářka. Nadšení opadlo.
"Půjdeme do muzea," přispěla jsem se svou trošku nudnou troškou do mlýna já.
"Kdo to bude platit?" namítla metodička prevence.
"Uděláme nácvik evakuace při poplachu a pak studenty pustíme domů," navrhla tělocvikářka.
Řediteli se rozzářily oči a řekl, že je to výborný nápad. Pak se otázal, zda víme, jak to má probíhat, načež nás poučil, že kromě evakuace studentů zajistíme také evakuaci třídní knihy. Bylo rozhodnuto. Jednu hodinu odučíme a druhou hodinu se budeme evakuovat. Ještě nás zaúkoloval vysvětlit studentům krizové používání toalet a rozešli jsme se do tříd.
Studenti byli v podstatě už napůl evakuovaní. Měla jsem co dělat, abych je přiměla sundat si kabáty a nachystat si pomůcky na hodinu. A to mě ještě čekal úkol nejtěžší.
"Poslyšte," pravila jsem s pohledem upřeným k zemi, "toaletní papír nehažte do záchodu, ale do koše." Dvacet patnáctiletých obličejů se začalo pochechtávat.
"Jenom papír použitý jinak než při malé straně do koše házet nemusíte," dodala jsem celá rudá.
"Učitelé to potom budou uklízet?" ptal se jeden klučina. Přikývla jsem.
"A víte, který záchod bude uklízet pančelka Kudrnová? My bysme tam udělali frontu," pokračoval. Třída vybuchla smíchem. Chudák kolegyně Kudrnová.

Nebudu napínat. Nakonec jsme se všichni evakuovali úspěšně. Zaměstnanci, studenti i třídní knihy.
Takové pátky bych si nechala líbit častěji.

Osvěta

"Co je zítra za den?" ptám se se dnes studentů.
"Úterý," odpovídají nechápavě.
"A co ještě?" ptám se dál. A v každé třídě se najde někdo, kdo vykřikne:
"Valentýn!"
"Výborně," pravím a táži se dále:
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?"
Studenti již znalí názorů své oblíbené občankářky klopí oči do stolu nebo vrtí hlavičkami.
"Nikdo? Výborně!" hřímám na třídu, "protože my slavíme svátek lásky kdy?"
"Prvního máje," volají děti a šťastně se na sebe usmíváme.
V jedné třídě ovšem...
"Kdo z vás bude Valentýna slavit?" ptám se třídy.
"Já," omluvně pokrčí rameny jeden student a vrhne významný pohled na svou spolusedící. Od podzimu spolu randí.
"Cože? Slavte prvního máje, aspoň se nenachladíte na mezi!" argumentuju racionálně.
"Vidíš," vydechne ulehčeně student, "žádný Valentýn! Nic nebude!"
Studentka na mě vrhá otrávený pohled typu to-je-vaše-vina-a-já-jsem-se-tak-těšila.
Jsem to ale ošklivý kazi.uk! :D

Fenomén L. S.

Filosofie se ukázala být tou nejobtížnější oblastí k přednášení. Studenti chápou, že se mají učit, jak funguje stát, EU, právo a tak dále. Naprosto ale nechápou, proč mají nahlížet do hlav potroublých chlápků, kteří blábolí o podstatě, bytí, ideách a podobně. Můj beruškový hrnek se stal nejdůležitější pomůckou ve vyučování. Když řeknu "podívejte se na tenhle hrnek, co vidíte?", studenti se začínají rezignovaně usmívat. Už vědí, že odpověď "hrnek" je zrádná. Neboť jak máme jistotu, že ten hrnek existuje, že ano, že je skutečně červený, že jej můžeme doopravdy poznat a tak dále.
Pominuly příjemné podzimní chvíle s antikou a středověkem a začalo ponořování do moderní filosofie. S každou hodinou jsem víc a víc zpocená. Na druhou stranu konečně jsem některé věci pochopila.
Dnes byla na programu fenomenologie.
"Zavřete oči a představte si modrou barvu," pravila jsem. Studenti oči poslušně zavřeli. "Zkuste tu modrou ve své mysli zesvětlovat až na samou hranici modré, do momentu, kdy přestane být modrou." Viděla jsem, jak některým cuká ve tváři. Jedna slečna vykřikla, že se jí z toho stala bílá.
"Teď tu modř ztmavte tak moc, jak to je jenom možné," pokračovala jsem. "To, co vám zůstalo mezi těmi hranicemi, je fenomén modré barvy."
Připadá vám to jako hloupost?
Jenomže já jsem dneska potkala člověka, co vnímá svět jako fenomény, bez zbytečných a zavádějících detailů. Nevěříte?
Byla jsem na obědě s Dejvem.
Mám vlasy zkrácené asi o patnáct centimetrů.
Ničeho si nevšiml.
A pak že nikdo nedokáže vnímat svět opravdu ryze fenomenologicky.