Fenomén L. S.

Filosofie se ukázala být tou nejobtížnější oblastí k přednášení. Studenti chápou, že se mají učit, jak funguje stát, EU, právo a tak dále. Naprosto ale nechápou, proč mají nahlížet do hlav potroublých chlápků, kteří blábolí o podstatě, bytí, ideách a podobně. Můj beruškový hrnek se stal nejdůležitější pomůckou ve vyučování. Když řeknu "podívejte se na tenhle hrnek, co vidíte?", studenti se začínají rezignovaně usmívat. Už vědí, že odpověď "hrnek" je zrádná. Neboť jak máme jistotu, že ten hrnek existuje, že ano, že je skutečně červený, že jej můžeme doopravdy poznat a tak dále.
Pominuly příjemné podzimní chvíle s antikou a středověkem a začalo ponořování do moderní filosofie. S každou hodinou jsem víc a víc zpocená. Na druhou stranu konečně jsem některé věci pochopila.
Dnes byla na programu fenomenologie.
"Zavřete oči a představte si modrou barvu," pravila jsem. Studenti oči poslušně zavřeli. "Zkuste tu modrou ve své mysli zesvětlovat až na samou hranici modré, do momentu, kdy přestane být modrou." Viděla jsem, jak některým cuká ve tváři. Jedna slečna vykřikla, že se jí z toho stala bílá.
"Teď tu modř ztmavte tak moc, jak to je jenom možné," pokračovala jsem. "To, co vám zůstalo mezi těmi hranicemi, je fenomén modré barvy."
Připadá vám to jako hloupost?
Jenomže já jsem dneska potkala člověka, co vnímá svět jako fenomény, bez zbytečných a zavádějících detailů. Nevěříte?
Byla jsem na obědě s Dejvem.
Mám vlasy zkrácené asi o patnáct centimetrů.
Ničeho si nevšiml.
A pak že nikdo nedokáže vnímat svět opravdu ryze fenomenologicky.

Pololetí

Ani jsem se nenadála a mám za sebou první školní půlrok jako slečna učitelka. Nestačím se divit, jak ten čas letí.
Naučila jsem se základní pedagogické dovednosti (zařvat, bušit do stolu, pouštět filmy, když mám učení plné zuby, stihnout se vyčurat a najíst během tří minut, udělovat studentům pětky, šulit zápisy do třídní knihy atd.).
Taky mám za sebou první zapomenutí na hodinu ("Pančelko, vy ste na nás zapomněla! Už se máme dvacet minut učit!"), na svou obranu musím říct, že jsem si v návalu povinností prostě spletla úterní a čtvrteční rozvrh.
Nejhorší bylo udílení známek, rozhodování o neklasifikaci a hlavně dozkušování na poslední chvíli, ze kterého mi šla hlava kolem.
Na dnešní pedagogické poradě byla sranda - tedy já jsem si to užívala, protože nemám třídu a jsem ušetřena toho všeho sčítání omluvených a neomluvených hodin, počítání průměrných známek na žáka, navrhování kázeňských opatření a dalších radostí života třídního.
Druhé pololetí bude asi ještě kratší než první, v květnu jdeme já a mých čtrnáct miláčků maturantů ke zkoušce dospělosti. Dnes mi na otázku, co je to Člověk v tísni, řekli, že to je člověk, který nemá žádné kamarády. Občas zoufám a pilně si ukládám do paměti, na co všecko se jich nesmím u maturity zeptat.
Každopádně dnes jsem při výuce ve Wagnerově hudbě objevila Nietzschovu filosofii. Je krásné, když učitel nadchne sám sebe :))

Oslavy

nového roku přinesly několik situací, které se zdály býti krizovými, leč všecky byly zdárně překonány. Tak například došlo pivo. Když nám Dejv tuto skutečnost oznamoval, z tváře mu snad poprvé zmizel úsměv a... zdálo se mi to, nebo se mu opravdu v očích leskly slzy?
Ale Pekař se zachoval jako muž činu, odložil svůj nedopitý půllitr, dvě hodiny důkladně pojídal a pak, zcela střízliv, se vydal vstříc nočnímu dobrodružství shánět novou bečku. Nemusím snad dodávat, že uspěl.
Uprostřed druhé noci si Leňa s otázkou "Víte, kam zmizely poslední čtyři deci vodky?" významně poklepala na bříško a my pochopili, že další katastrofa je na světě. Ale odněkud se vyčarovala láhev whisky a svět byl opět krásný.
Abychom přelomovou půlnoc zvládli bez problémů, zorganizovali jsme večer před Silvestrem se zodpovědností nám vlastní kompletní nácvik posledního večera roku. Sestával z odpočítávání zbývajících vteřin, z odpalu dvou rachejtlí a otevření a vypití jedné či dvou láhví šampusu. Když jsme generálku zvládli, všechny obavy z finálního selhání zmizely.
Část týmu se během celého pobytu věnovala výuce střelby pro případ, že by nás snad někdo přepadl. V závěrečné zkoušce všichni zúčastnění uspěli, když kompletně rozstříleli velkou sádrovou sovu přivázanou s roubíkem a páskou přes oči ke klacku.
Oslavu skutečného Silvestra korunovaly steaky připravované týmem JiPek na ohništi za chatou. Za mírného sněžení a zvuků mé navlhlé kytary dostalo se našim žaludkům skutečného potěšení. Díky tmě ani nebyla vidět (ne)propečenost masa, i když si pořád myslím, že to, co z něj teklo, nebyla šťáva, ale krev.
Další krizové situace nejsou způsobilé ke zveřejňování, ale jelikož jsme všecko přežili, považuji to za znamení, že tento rok přežijem taky.
Tak šťastný nový!

Obdarovávání

Cinkly dveře a do drogerie, kde jsem se právě přehrabovala v košíku se šminkami, vešel pán středního věku. Měl mírně rozpláclý nos, kulaté bříško a tvářil se rozpačitě.
"Já bysem chtěl něco pro ženskou," pravil už ode dveří.
Prodavačka se mateřsky usmála. "Nebojte se, něco vybereme," řekla uklidňujícím tónem. Očividně s muži tohoto typu měla zkušenosti. "Tak co by to mělo být?" tázala se.
"Ééé," udělal pán.
"Áááháá," udělala prodavačka a otočila se k regálu s parfémy.
"Co třeba nějaká voňavka?" zeptala se konverzačním tónem.
"Nó-o, jó-o," zakýval pán spoře vlasatou hlavičkou.
"A v jaké cenové kategorii?" ptala se dál prodavačka.
"Úúúú," vypadlo z pána.
"Tak třeba za stovku?" nadhodila zase prodavačka.
Hlava z rozpláclým nosem opět zakývala.
"Takže máme tady tuto, ta moc pěkně voní, něco jako Puma." Na pultě přistál žlutý flakónek. "Potom třeba tuto, ta je velice jemná." Zelený flakónek. "Nebo tuto, ta se dobře prodává, tu si hodně berou." Tentokrát modrá lahvička.
Pánova očka podešeně těkala z pultu na regál, kde se bělaly, zelenaly, červenaly a různobarevnily další a další lahvičky. Ocenila jsem, že prodavačka mu nabídla pouze tři vzorky. I tak pán vypadal naprosto vykolejeně.
"Chcete si přivonět?" ptala se příjemným hlasem žena zpoza pultu.
"Nééé, mně se líbí ta žlutá," dostal ze sebe chlápek.
"Počkejte, já vám stříknu tu voňavku na papírek," chopila se prodavačka iniciativy. Napadlo mě, jak důležitou roli může v životě některých mužů sehrát obyčejná prodavačka v drogerii. V podstatě ta dobrá žena koná funkci psychologa, manželské poradny, kamarádky a rádkyně ve chvílích nejtěžších.
Pošplíchala testovací papírek ze žluté lahvičky. (Živá a mrtvá voda, Jiříku, co v očích máš.) Pán papír popadl a přitiskl si ho celý mokrý na svůj placatý nos. Totéž provedl i s dalšími dvěma papírky. Zajímalo by mě, co cítil na konci, každopádně se rozhodl pro flakón barvy modré. Zaplatil 79 korun a urychleně se vyvalil z obchodu.
Až se mi zas někdo bude smát, že notebooky dělím na černé a stříbrné, pošlu ho do kytek.

Z rychlíku

To snad není možné, aby už začal advent. Zase Vánoce. Letos nestíhám, dárky nebudou.
Minulý týden byla první pedagogická rada. Ve čtvrtek máme třídní schůzky. Jsem zvědavá na rodiče těch mých koťátek.
Koťátka z několika tříd mě varovala, abych se opovážila otěhotnět. Prý na to mám rychle zapomenout, kdyby mě to náhodou napadlo.
Na poradě byla legrace. Třídní učitelé dostali příkaz, aby na schůzky srazili lavice k sobě, dali na ně ubrusy a čaj a vytvořili příjemnou atmosféru. Chemikářka, vládkyně chemické učebny, vážným tónem poznamenala, že ona tam má ten plyn. Ředitel zjednával ticho pět minut, zkrotit třicet řehtajících se učitelek není sranda.
Jedna třída si mě rezervovala na výlet. Nejsem v zásadě proti, akorát mi budou muset slíbit nějaký výšlap. Chudáci se těší spíš na společné pivo a nechápou, že to se nestane.
Dnes mě ve druháku pobavili při rozboru milostné básně: "Je to lyrika, nebo epika?" ptám se já.
"Je to romantika," odpovídá studentka zasněně.
Vrcholem všeho ovšem je, když student posledního ročníku zapomene doma aktovku a pak omluvně krčí rameny, když po něm chcete úkol.
Jo a včera jsem si udělala osobní rekord. Za den jsem napsala 16 000 znaků do diplomky.

Můj druhý stužkáč

Protože jsem známá hujerka, dorazila jsem ze všech učitelů jako první. Třetinu třídy jsem nepoznala, protože je učím jen jednu hodinu týdně. Druhou třetinu jsem nepoznala, protože byla tak upravená a nakrásněná, že to byli úplně jiní lidi. Zbylou třetinu jsem poznala hlavně díky tomu, že kluci se naštěstí nenalíčili a nenačesali.
Přípitek, večeře a stužkování bylo ještě pořád formální a důstojné.
Pak byl kvíz - měli jsme poznat studenty na fotkách z dětství. Vzhledem k výše uvedeným podmínkám to věru nebylo jednoduché, ale s malou nápovědou jedné studentky (která zřejmě skutečně chce odmaturovat) jsem trefila třináct z jednatřiceti.
V tombole jsem vyhrála výlet do Tater v podobě tří tatranek. Mohlo to být horší, božskou spásu (balík toaletního popíru) bych pak do hospody opravdu nést nechtěla.
Nakonec jsme skončili v Mamutovi. Po cestě tam jsme stihly s holkama probrat kde co, zejména studium a chlapy.
Dala jsem si víno a studenti si pod stolem nalívali ferneta. Pak mě jeden chlapec pozval na panáka. Byla jsem svolná se zlatým jelcinem. Student řekl, že to není panák, a postavil přede mě jegrmajstra. Druhého jsem odmítla, protože víte všichni, kolik toho vydržím, že.
"Paní profesorko," pravil už značně vláčně, "vy se kvůli nám straníte alkoholu, to od vás není pěkné." Následně mě objala jedna studentka a ujistila mě, že se na pondělí tu šestnáctou maturitní otázku naučí. Usoudila jsem, že je čas jít domů, neboť v nejlepším se opravdu má přestat.
Od jedné slečny jsem při loučení dostala pusu na tvář. Trochu mě to překvapilo, no ale proč ne, že.
Nuže, akci hodnotím jako zdařilou. Opravdu jsem zvědavá na pondělní seminář :))

Právě jsem vytáhla z čaje už druhou utopenou mušku.

Kde se ty potvory pořád berou?
Mám pocit, že mezi prvním zářím a dnešním devátým listopadem utekly asi tak dva dny. Jsem zanořená do práce jak ponorka do oceánu a světla zatím nevidět. Ale to přejde. Diplomka nabývá tempem nebývalým, i když stále není jasné, jestli bude dopsána včas. Ale v práci je to natolik bezva, že není prostor propadat depresím, ani těm podzimním.
Volné chvíle (ano, pořád ještě zbývá čas i na ně, i když je to z velké části sebezáchovné) trávím u pandemicu, vařením, procházkami a povalováním po kavárnách. Neboť přeci jen jsem ve své podstatě ze všeho nejvíc hédonista :)
Díky jednomu intelektuálnímu kamarádovi objevila jsem úžasného spisovatele, který aspiruje na post v mých TOPten, Jana Křesadla. Před spaním se, večer co večer, nořím do postmoderně románového světa a nepřestávám žasnout nad možnostmi jazyka. (Tedy prý to až zas tak postmoderní není, ale já myslím, že ano.)
Kromě toulek po Brně páchám také toulky po Olomouci. Je fajn poznávat zas jednou nové město, dovezla jsem si odtamtud pyžamo s ovečkama. A plánuju výlet do Prahy, do Vídně a jaksi ze zvyku taky do Plovdivu.
Hlavně když se je na co těšit, což?